Zajímavosti z GamePark blogů #3

Počítačové hry jsou poměrně mladou sub-kulturou dnešní společnosti. Vždyť to není zase tak dávno, co slovo „pařan“ znamenalo antisociála a totálního vyvrhela společnosti, který stál proti svým nepřátelům jen s hrstkou věrných souputníků po boku. U nás byla tato propaganda podporována ještě tím, že nám vládli totalitní komunisté. Proč o tomhle všem mluvíme? Inu jestli ono není jednodušší si zahrát třeba nějakou deskovou hru…

O takových Moderních deskových hrách se rozepsal phiz. A že to vzal hezky od podlahy. Dozvíte se, co jsou takové hry zač, v čem se liší od klasických oldschoolovek typu „Člověče, nezlob se,“ ale třeba i jaká kritéria musí hry splňovat, aby měly šanci na umístění se v každoročních anketách o nejlepší deskovou hru. V článku je nakonec představeno kvantum z těch nejlepších her, jako jsou Osadníci z Katanu, či Carcassone.

„Moderní společenké hry prostě zapadly do života mnoha lidem. Ať už dlouhodobě nebo jen svátečně, každý z nich odsouhlasí, že je to věc, která k jejich koníčkům patří. Nemusíte být odborníci, abyste se dokázali bavit.“

Stephen King je bez debat jedním z nejlepších spisovatelů světa a je považován za mistra moderního hororu. Sraatsch nás seznamuje s tím, jak probíhal (a probíhá) jeho život, jak se dostal na dráhu spisovatele – a že to neměl vůbec jednoduché. King si zažil i těžkou dopravní nehodu a jako východisko z této situace mu posloužily i drogy a alkohol. To vše a něco navíc – upoutávky na několik z mnoha Kingových knih – si přečtete v článku Stephen King: Mistr moderního hororu.

„Už odmala Stephen King v sobě nacházel lásku k psaní. Zezačátku se soustředil na psaní pouze povídek se sci-fi tématikou. Protože ale neměl Stephen dostatečné vzdělání, byly povídky ochuzené o detaily. Ale stále byly skvělé na chlapce jeho věku – tehdy mu bylo 12 let!!!“

 Po slabším pátém dílu se vrací oblíbená puberťácká série Prci prci prcičky 6: Spolek Beta (American Pie 6: Beta House). Frankie se v jednom ze svých posledních článků rozepsal o kladech tohoto dílka. Beta House je krycí název pro spolek pořádající ty nejdivočejší párty na amerických vysokých školách. Oproti tomu Geek House – spolek šprtů – míní, že je třeba tyto barbary vyplenit. A tak se rozhoří válka v podobě Řeckých her. Komu připadne právo na dům druhého spolku?

„Tím však ta pravá akce začíná. Beta má velkého rivala a nepřítele a to je Geek House neboli Šprtí spolek: tento spolek má jen nejbohatší a nejchytřejší členy z celé vysoké školy.“

exec_cfg "cloak_failed.cfg"
say "Lidi, neverte mu! Cele je to konspirace s cilem nahazet na me spinu…“
if lidi_say.str = "ok Belugo, verime ti" then 
exec_cfg "help_to_ppl.cfg"
else
exec_cfg "kill_all_ppl.cfg"
say "Not even Death can save you from me!"

Ehm, tak toto je, vážení, výpis mojí paměti. Byl jsem „odhalen.“ Celé je to konspirace s cílem naházet na mě špínu. Vidíte to? Fatality se snaží získat popularitu přes trapné pomluvy. Blesk hadr! „Šokující odhalení: Je BELUGA člověk?“ – pche! Musím se jen pousmát.

Německo mělo před koncem války opravdu hodně opravdu hodně "podivných" strojů, které měly dopomoct třetí říši k nasednutí zpět do sedla. Naštěstí se jim to tak docela nepovedlo, ale povedl se jim doslova technický boom. První idea atomové bomby, „nezničitelné“ tanky, letadla ve tvaru UFA, ale hlavně trysková letadla. Jedním takovým byl i Messerschmitt Me-163 „Komet,“ o kterém nás informuje Sanyo. Co bylo tohle „éro“ zač? Však si to přečtěte sami…

„První prototyp byl zalétnut jako kluzák bez motoru v roce 1940. V říjnu téhož roku byl prototyp vyvlečen do výšky 4000m a při spuštění jeho motoru dosáhl obdivuhodné rychlosti v horizontálním letu 1003km/h než pilot díky rázové vlně ztratil kontrolu nad řízením.“
 

Nyní splním jeden ze svých restů z minula. Cassiusův blog o vylodění Američanů u Point du Hoc mi totiž uteklo. Ano, je to trestuhodný omyl – proto se ho snažím napravit alespoň touto cestou. Point du Hoc je skalnatá vyvýšenina vzdálená asi 6.5km od pláže Omaha. V předpřípravách spojeneckého vylodění bylo místo bombardováno, protože se zde měly nacházet baterie 155mm kanonů E. Rommela. Jak to nakonec skončilo, to už pravděpodobně víte třeba z CoD2. V blogu se dozvíte více informací a především to, zdali celá mise vylodění není jen snůškou výmyslů vývojářů z Activisions.

„Vylodění, tak jak bylo zpracováno v této hře, nemělo příliš kladný ohlas, všichni čekali, že se, se stovkami vojáků v zádech, poženou vstříc německým kulometům a minometné palbě. Místo toho museli vylézt po strmé skále, …a teprve poté se probít přes stovky urputně se bránících němců.“

Další z elementových rozhovorů, tentokrát s adminkou Call of Duty 2 – Lady_of_the_Mist. Co na sebe práskla tahle mladá dáma? Jak se dostala k adminování? Nebo co by si přála od kouzelné rybky? Všechno se dozvíte v článku. Brindáky sundat, fotky tady nenajdete!

„Jak hodnotíš tenhle bloček?
Moc se mi to líbí, lidi by měli víc poznat adminy, aby se jim víc přiblížili, a zjistili, že jsou to taky jen lidi se spoustou starostí a radostí, stejní jako oni.“

Je až s podivem, jaké úrovně dosáhly dnešní zbraňové systémy. Při čtení Xaintova článku o moderních izraelských řízených střelách vzduch-vzduch mě až nepříjemně mrazilo v zádech. Jak se říká, že nic není stoprocentní, tak se zdá, že v případě raket Python 4 nebo ještě lépe Python 5 to tak úplně neplatí. Mám pocit, že kdybych měl stát proti téhle zbrani, tak bych do letadla nikdy dobrovolně nenastoupil.

„Vzdušný "souboj" potom vypadá tak, že nezávisle na tom, zda je cíl před vámi, za vámi či pod vámi, prostě zvolíte cíl z nabídky palubního počítače a střelu odpálíte. V tomto okamžiku je cíl zničen, jen o tom ještě neví. A to bez ohledu na manévrování, vypouštění klamných cílů a elektronické rušení.“

Freddie Mercury, Roger Taylor, Brian May a John Deacon – tedy legendární skupina Queen se stala středem zájmu FireTighta v jeho novém více-článkovém blogu. První díl z tohoto souboru se věnoval samotnému vzniku kapely – aneb od Smile až ke Queen. V druhém dílu se dozvídáme, co všechno vedlo k nahrání prvního alba, že to „Queeni“ neměli vůbec jednoduché.

„Jelikož byli Brian a Roger rozhodnuti, že se musí v některé kapele prosadit, založili si, společně s Freddiem další kapelu – Queen. Duben 1970 se tak stává datem oficiálního vzniku této skupiny. Začalo opětovné hledání čtvrtého člena kapely.“

 Indie scéna (independence = nezávislost) nikdy neměla na růžích ustláno a v Česku to platí dvojnásob. Holt pro škudlivé Čechy není hra v ceně kvalitního budgetu, nebo zlevněné edice nějaké starší hry tím pravým šálkem kávy. Co se ovšem nezávislým hrám upřít nemůže, je velká dávka odvahy zkoušet nové věci, protože autorům němá kdo kecat do práce. Z českých luhů a hájů vyšel „geniální“ Gumboy, ale v poslední době třeba i Mutant, který ale neuspěl v hledání distributora (a tak vyšel jako plná hra u jednoho nejmenovaného PC magazínu). V raelzově článku naleznete výběr těch nejlepších Indie her, které se probojovaly do hlasování v anketě Independent Games Festival 2008.

„V tomto článku vám hodlám předvést (a krátce zrecenzovat) pár her z indie průmyslu. Konkrétně finalisty z letošního Independent Games Festivalu – je jich deset a hlasy veřejnosti rozhodnou o tom, kdo vyhraje.“

Na pravidla Gaussovy křivky zvysoka kašle budvar ve svém statistickém koutku. Přese všechna omezení se pokusil vytvořit reprezentativní vzorek GamePark fóra ohledně jejich sexuálních zkušeností, vlastností a úchylek. Kdekdo by si řekl, že se budou objevovat dvě kategorie – Ano/Ne, ženy/muži. To ovšem neznáte Slamba. Člověk, který naboural všechna hlasování a jako nežádoucí statistická odchylka by měl být terminován. Nestalo se tak. Vtipem nabitý článek zabývající se analýzou sexuality hráčů GP.

„Průzkumu se dobrovolně zúčastnilo 12 uživatelů fóra a Slamb. Speciální kategorii Slamb jsem byl nucen vytvořit proto, aby nedošlo k znehodnocení naměřených průměrů, protože Slamb skutečně není obyčejný smrtelník, s jeho potencí a velikostí svalu lásky se mu otevírají dveře v pornoprůmyslu…“

Každý má své sny. Díky bohu, že si je nepamatujeme všechny, ale všichni je máme. O takových snech – o jejich vzniku, funkci, ale i významu jednotlivých motivů se dočtete v Onkosově blogu. Víte, že za noc se vám zdá až kolem pěti snů? Takových pět verzí jednoho příběhu. I toho jsem byl „svědkem.“ Naneštěstí ani jeden z nich neskončil happy-endem. A co se vám dnes zdálo?

„V indiánských kmenech hrají sny velkou roli. Považují je jako vzkazy a dorozumívání mezi duchy. A aby ty sny nebyly zlé či špatné, používají tzv. Pavučinu snů (ang. Dreamcatcher).“

Lehce delší elementův fejetonek o tom, jak Anděl o křídla přišel a (nejen) pípu hladil. Jak Mikuláš neztratil plášť, ale fousy. A jak čertovi jeho mohutný ocas utrhli. Hlavně Anděl z tohodle večera asi nevyšel jenom s pochroumaným zdravím, ale i reputací a kecy, že už se takhle nikdy nezřídí, ať si nechají na koledu…

Ponuře laděná povídka o tragickém konci jedné lásky. O tom, že pomsta umí být sladká i trpká zároveň. Daymare se chopil otěží pro něj neznámých, naštěstí s jistotou zkušeného kočího. Zajímavě vykreslená atmosféra je hlavním tahounem tohoto textu. Akorát ty vystřelené oči už se nám tu nějak hromadí.

Daymare a kokobongo se vrhli do psaní povídky společnými silami. Mars proti Zemi je viděn z jak z perspektivy agresivních Marťanů (Daymare, 1.díl), tak i z pohledu „hrdinných“ ochránců Země (kokobongo, 2.díl). Autoři slibují dějové zvraty, které alespoň částečně můžete ovlivnit i vy. Jinak jde o zajímavé počteníčko, vzdávající hold klasickým sci-fi.

Mrtví nechtějí spát, to je další Daymarova povídka, odehrávající se na českém venkově. Povídka (1. díl) plná klasických béčkových klišé o zombie vám vše vynahradí ve čtivě napsaných odstavcích. Ve druhém díle Daymare šáhl po třech různých koncích, ale jeden je bohužel horší než druhý. Přesto neváhejte a čtěte.

Zmetek nám čím dál tím víc dokazuje, že psát umí a pro jednou (vlastně dvakrát) si střihnul i nějakou tu povídku. Tu ukusuje kus od Kulhánka, tuhle přibaluje další balení arogance navíc a támhle přisypal metrák svalů. Tak, trošku to smícháme, necháme prorůst kovem a prvotřídní „hrdina“ je na světě.

O tom, že jsou lamy úplně hloupá a zbytečná zvířata jistě ví každý fanoušek Monty Pythonova Létajícího cirkusu. Co o nich možná nevíte, je to, že se jejich genom podařilo zkřížit s člověkem. Co z toho vzniklo? To se dočtete ve dvou článcích od redakce anonymního savce.

Povídky Vlajce do posledního dechu věrni se pomalu, ale jistě začínají blížit ke konci svého příběhu. FireTight se značnou prodlevou vydal devátý a desátý díl. Ty si drží svou laťku, i když onen desátý díl je tak trošku „jiný,“ než ostatní. Více o tom, jak to bude s „Vlajkou“ se dozvíte v rozhovoru o kousek níže…

---

FireTighta znáte především jako autora povídek Nana, Herna a v poslední době Vlajce do posledního dechu věrni. Jak reagoval na komentáře k jeho tvorbě a co chystá dále? Nejen o tom bude dnešní rozhovor na závěr:

Q: Ahoj FireTighte, poprosím Tě, aby ses představil ostatním, kteří Tě nejspíš znají „pouze“ jako autora povídek tady na GP… jaké jsou Tvoje záliby, co studuješ?

A: No tak jmenuji se Jiří Szabó, v květnu oslavím 18 let a momentálně studuji ve třetím ročníku na ISŠ COP Olomoucká Brno v oboru IT (informační technologie). Mezi mé záliby patří hlavně čtení knížek, hrají na PC a "gaučink".

Q: Zmínil ses, že hraješ i hry na počítači. Jaké jsou Tvé nejoblíbenější? Vyvíjel se – s postupem času – Tvůj názor na hry? Měnil se třeba i nejoblíbenější herní žánr?

A: Počítač jsem dostal v roce 2001, což byl ještě starý klasický Intel Celeron 433 Mhz. Na tom se moc her dát nedalo, ale nikdy nezapomenu na časy strávené s NHL 98, které jsem pařil stále a stále do kola. Nový PC přišel s odhalením CoD 1, které jsem u kámoše dohrál za noc na nejtěžší obtížnost. Okamžitě jsem loboval u mámy, že bych si zasloužil nějaký nový počítač a dostal jsem ho. Call of Duty 1 jsem hrál asi od začátku clanově, kde jsem potkal mého dlouholetého kamaráda m0lL!sSe, se kterým letos v červnu oslavíme 5 let našeho přátelství. CoD 1 bylo prostě moje velká láska což ukazuje i to, že dopis o přijetí na mou současnou školu mě zastihl na Harboru. Na CoD 2 jsem ze začátku nechtěl přejít, ale postupem času mě to chytlo a přešel jsem. Tuhle hru hraji dodnes. Co se týká CoD 4, nemám chuť si hrát někde v orientu na americké zachránce, prostě moderní doba pro mne není to pravé. Druhá světová válka byla jen jedna. Od roku 2005 hraji i střídavě WoW (World of Warcraft) a to na offíku – Drak'Thul (mage Mincer, shaman FireTight).
Pokud se zmíním o mém přístupu ke hraní, postupem času více opadá. Před takovými čtyřmi lety jsem si snil, jak budu vyhrávat mezihernové turnaje a budu na tom vydělávat. Postupem času ale tahle mánie přešla a já se spíše hraním pouze bavím.

  

Q: Jak ses dostal na Gameparku k psaní povídek? Psal jsi již dříve?

A: Nejdříve odpovím na první část první otázky. Moje hraní online začalo už na stařičkém GameZone, s CoD 1. Nikdy nezapomenu na naší ranní partu a klasický "Ranní Harbor". Po předání GZ ProGamers jsem se i já zapojil do několika peticí, ale na GP jsem hrát nešel. CoD 2 na GP prostě není pro mě a raději začal hrál na zahraničních serverech. K psaním povídek mě vlastně inspiroval pan Emile Zola (tímto mu děkuji), od kterého jsem přečetl knížku Nana. Ze začátku mi to připadalo strašně nudné, prostě jako nějaké porno 19. století a knížku jsem odložil. Za nějaký měsíc jsem se k ní vrátil a od té doby mi knížka učarovala. Nebudu skrývat určité (velké) sympatie k hlavní hrdince, to by se ani nedalo. Po dočtení jsem sám zkusil něco napsat a hádejte co to bylo – Nana (ta, co jsem jako první zveřejnil na GP a narazil na malý "odpor").
Historie mé verze Naničky je ale trochu delší. Po první kapitole jsem ji poslal m0lL!sSovi a ten mě za předvedenou kapitolu pochválil. Za tři týdny jsem začal psát druhou kapitolu a on si začal žádat další a další kapitoly každé ráno… Měl jsem trochu honičku. 😀 Po dopsání jsem chtěl znát i názor někoho jiného a tak jsem zvolil právě GP. Hlavně z důvodu zavedení blogů a dosti velké komunitě.
Následovaly "Zákopy", ale ty byly bohužel stále více přirovnávány s Remarqueovým "Na západní frontě klid" a tak jsem psaní ukončil. Je to škoda, rozhodně jsem nechtěl nic kopírovat a ani jsem tak neučinil. Následovala Herna, jejíž námět mě napadl večer v křesle u čaje. Začal jsem psát a zveřejňovat. Trochu nešťastné pro Hernu bylo, že jsem se rozhodl vždy mít kapitolu na 1,5 stránky a napsat jednu za tři dny. To jí pravděpodobně ublížilo, hlavně po stránce obsahové a pravopisné.
Dnes píši "Vlajce do posledního dechu věrni", kde jsem od nějakých pravidel délky kapitoly nebo času na vydání upustil. Hlavně z toho důvodu, že se mi tento styl nelíbil a také, že bych ji chtěl odeslat do nějakého nakladatelství, abych vlastně věděl, na čem jsem.

Q: Když už mluvíme o tvém začátku, o "Naně", jak jsi vnímal některé urážlivé komenty na tvojí tvorbu?

A: Snažil jsem se je ignorovat, ale většinou to bohužel nešlo. Když mi někdo napíše do komentu "ty jsi debil" a neřekne důvod, přijde mi to trochu divné. Každopádně bych chtěl všechny takové uklidnit, že moje IQ přesahuje hranici 100 a tak nemohu být označován za debila. Tyhle osoby mě ale rozhodně neodradili a já píšu dál. Nikdo nemá na růžích ustláno.

     

Q: Kde čerpáš náměty svých povídek? Musím říct, že jsou dost různorodé a i dost netradiční – Tvoje oblíbená „Herna,“ která nebyla zrovna pozitivně laděná, nyní se věnuješ cyklu povídek o německých vojácích na východní frontě. Jak jsi na to přišel?

A: Téma Herny bylo pro mne v podstatě jasné hned od začátku. Místo, kde se děj odehrává skutečně existuje a já byl jeho častým návštěvníkem. Měl jsem období, že jsem dokázal v herně strávit 6 hodin za odpoledne. Tento styl života ale nepřijímala moje peněženka a tak jsem se rozhodl jej ukončit. Zkusil jsem si pohrát s myšlenkou, co by se stalo někomu mladšímu a méně "odolnému". Sám jsem tam takové typy viděl. Například krádež 1000 Kč rodičům jsem viděl v přímém přenosu. Tedy spíše jejího utracení a chlubení oním klukem. Závěr byl čistě hypotetický, možná trochu nereálný.
Moje současná tvorba se zaměřuje na druhou světovou válku. Proč? Jelikož mě vždy lákala knížka v dědově knihovničce "Stalingrad – anatomie bitvy" a i já si chtěl "splnit sen" válečným tématem, když mi nevyšly "Zákopy". Navíc jsem měl i další motivaci, můj děda byl za války zavřen po atentátu na Heydricha kvůli příbuzenství s Gabčíkem. Takže se snažím přiblížit mým čtenářům tuhle dobu plnou násilí.Němce jsem zvolil proto, že všude se píše o tom, jak Britové trpěli, Rusové nebo Američané, ale přece jenom o Němcích nic.

Q: Podaří se mi z tebe vypáčit, co chystáš dále?

A: Myslím, že to už můžu prozradit, Vlajka bude mít 16 kapitol a snad vše stihnu do jarních prázdnin. Víc ale prozrazovat nehodlám, prozradit možný konec nebo směr pokračování příběhu se mi zdá zbytečné. Mohu jen říci, že vyhrají Rusové.
Co se chystám psát dále? Zatím nevím, zřejmě opět v "suma sumárum" nabídnu tři možnosti. Jelikož budu pracovat v jedné herně (právě té z Herny) mohu sepsat nějaké své zážitky. Nechme se překvapit.

Díky za rozhovor a přeji hodně úspěchů v dalším psaní.