Umělá inteligence

Umělá inteligence, to je už desítky let velké téma v řadě oborů, mimo jiné i ve filosofii. Většina lidí ji v současnosti chápe jako pouhé konání předem naprogramovaných instrukcí. Může ale být něco více?

První hra s UI byla vydána už v roce 1952 v matematické hře jménem Nim. Další vývoj přišel v mnoha vlnách. Dnes se ale podíváme na UI trochu více obecně. Podíváme se na to, zda se UI vyrovná člověku.

V historii UI sehrál velmi důležitou úlohu Alan Turing, samotář a hrdý homosexuál, britský matematik a logik. Coby velký zastánce možné existence umělé inteligence navrhl stroj ACE, který bral téměř jako své dítě. Měl to být nejrychlejší stroj své doby. Měl provádět výpočetní úkony až 10 000 krát rychleji než člověk, což mělo logicky přilákat dostatek investorů. Ti rozhodovali o tom, zda bude dostatek financí na sestrojení stroje, jenž by byl schopný pomoci člověku ve spoustě oborů a tedy s nemálo problémy.  Když byl 19.5.1946 ACE představen radě, nadšení nebyl vůbec tak velkolepé, jaké si Alan původně představoval. Přesto se mu podařilo získat peníze alespoň na menší verzi nazvanou Pilot ACE.

ACE ale nebyl jediný světový pokus o vytvoření stroje s umělou inteligencí. Zatímco na britské straně se sázelo na ACE, Amerika měla vlastní řešení a právě kvůli této rozdílnosti začaly vznikat obavy na straně Britů, aby jejich řešení nebylo náhodou horší a nezačali nakonec zaostávat. A právě proto začali pro jistotu Britové vyvíjet také stroj obdobný americké verzi s názvem ENIAC, čímž koncept ACE ztratil vliv i peníze. 

Přestože Alan Turing sehrál důležitou roli, byla jeho důležitost téměř zapomenuta. Na jisté výslunní jej vynesl až časopis Time, který napsal, že všechny dnešní počítače jsou “…variace na základní model počítače, který vytvořit John von Neumann ve čtyřicátých letech na základě práce Alana Turinga.”

O Turingovi lze dnes často slyšet ve zprávách ve spojení s tzv. “imitační hrou”. To je test, který Alan popsal v roce 1950 v článku „Computing machinery and intelligence“ a který dle jeho názoru dokazuje, že stroj skutečně myslí. Test je založen na názoru, že za inteligentní můžeme stroj prohlásit, nerozeznáme-li jeho lingvistický výstup od výstupu člověka. Test vypadá tak, že skrze chat komunikuje člověk A s počítačem B a člověkem C. Počítač se musí chovat jako člověk do takové míry, že komunikující člověk A nepozná, zda právě hovoří s člověkem C či s počítačem B. Nepoznatelnost přitom nemusí být úplná, ale stačí překročit hranici úspěšnosti 30%. A právě to se poprvé v historii podařilo teprve nedávno. Program ruských programátorů nazvaný Eugene Goostman simuluje stejnojmenného třináctiletého kluka z Ukrajiny, který se učí anglicky. Vzhledem k takové identitě porota automaticky přehlédla některé chyby a byla vstřícnější. Otázkou však stále zůstává, zda tento test skutečně dokazuje inteligenci počítače. Existuje totiž nemalé množství kritiků, jenž Turingovým testem pohrdají.

Zmínil ale i teologickou námitku: Bůh dal každému člověku nesmrtelnou duši, ale ne zvířatům či strojům. Turing odpovídá, že dle něj jsou zvířata mnohem blíže lidem než stroje, takže by neměly být tyto dvě skupiny v jedné skupině. A dodává – jsme jen nástroji při tvorbě děti i strojů, kterým duši dává on.

Další osobností, kterou nesmíme opomenout při pojednání o umělé inteligenci je americký profesor filosofie John Searle. Ten reaguje na výše zmíněný test vlastním myšlenkovým experimentem, popsaným roku 1980. Vypadá tak, že v pokoji je člověk, který má dvě sady karet s čínskými symboly. Protože čínsky neumí, vnímá je jako pouhé čmáranice. První sada představuje příběh, druhá sada otázky ohledně příběhu. Člověk samozřejmě nemá šanci odpovědět na otázky správně. Pokud ale dostane správné instrukce / návod, je toho najednou schopný. Nerozumí sice příběhu ani jazyku, ale zvenčí to vypadá, že rozumí. To znamená, že dojem ostatních je z pohled zvenčí stejný z robota i člověka. 

Searle dále vyvrací pocit vlastního vědomí či duše jako důkazu proti umělé inteligenci. Kdyby se mozek člověka pomalu nahrazoval mechanickým, avšak stejně fungujícím materiálem a všiml si ztrácejícího “rozumu”, určitě by o tom promluvil a jednal by o tom. Protože by ale nebylo možné rozeznat člověka od velmi vyspělého stroje, není možné, aby člověk mluvil o takové ztrátě, což znamená, že by si žádnou změnu neuvědomil, takže vnitřní pocit  “opravdového” rozumu nebo citu je vlastně iluzí.  A právě proto nemůže znamenat inteligenci počítače, pokud se pouze jeví jako mluvící člověk.

Searle dále tvrdí, že mysl nemá jen syntax jako pc, ale má i sémantiku, nemá jen formát, má i obsah. Počítač může sémantiku simulovat, ale vlastní mu nebude nikdy. Může předstírat požár či déšť, ale samotnou věcí se nestane.

Popsal také vztah mysli a mozku. Jestli je svět složen z atomů bez vědomí, jak to, že existují bytosti mající vědomí? Atomy vytváří mozek, který způsobuje mysl a zároveň mysl je vlastností mozku. Na první pohled to zní zvláštně, ale je třeba si uvědomit, že jedno způsobuje druhé na jiné rovině. Je to stejné, jako když vazby částic způsobují pevnost stolu a pevnost je zároveň vlastností těchto částic. Stejné vysvětlení platí pro otázku, jak může vědomí mít vliv na fyzikální svět, když třeba myslí ovládáme končetiny a tím působíme na svět kolem nás.

Debata o umělé inteligenci stále není a zřejmě ještě dlouhou dobu nebude uzavřena.