Umělá inteligence ve hrách

Když porovnáme tituly z herní historie a dnešní, najdeme samozřejmě hodně rozdílů. Některé jsou zásadní a patrné na první pohled – především vizuální stránka. V grafice vidíme neustále obrovský pokrok, ovšem právě i umělá inteligence, o které si budeme dnes povídat, se neskutečným způsobem změnila. A právě i tzv. AI (neboli artificial intelligence) je hrozně moc důležitá a mnohdy v nás právě ona dokázala vyvolat ohromnou vlnu rozčarování. Hodně výrazně vnímáme umělou inteligenci v akčních střílečkách, ovšem potřeba je takřka všude a nakonec asi nejdůležitější se nám zdá v žánru strategických her.

Ukázka jednoduché umělé inteligence

Úplně nejstarší, především logické hry, vlastně ani žádnou umělou inteligenci nevyžadovaly. Zkrátka šlo tam hlavně o vámi předvedené výsledky a například v klasickém tetrisu se prostě protivník neobjevuje. Ale už s prvními automatovými řežbami se situace hodně změnila. V 2D prostoru bylo zvládnutí otázky umělé inteligence vcelku hračka. Vývojáři prostě jen naprogramovali, aby si protivník vypočítal úhel a vzdálenost přesně k vám, šel a až bude nablízku, tak začal mlátit. Maximálně občas použil nějaké kombo. Jak však postupoval vývoj a objevily se 3D grafické enginy, tak už tento jednoduchý princip omrzel a bylo potřeba začít pracovat na skutečné inteligenci. A postupně nároky rostly a ostatně stále dál rostou. Dnes již chceme, aby se protivníci šikovně schovávali za překážky, taktizovali, domlouvali se a prostě byli normálně smýšlejícími. Především od nich očekáváme určitý pud sebezáchovy a zároveň bojovnosti, což se prostě dodnes nedaří zmáknout. Teď už se pojďme podívat na nějaké konkrétní ukázky těch nejzajímavějších titulů z herní historie, které se něčím alespoň trochu revolučním zapsaly do dějin umělé inteligence.

Je těžké vybrat jen pár her, které přinesly v oblasti AI něco revolučního. Skutečně nám nyní nejde jen o kvalitní inteligenci, ale inovaci v tomto směru. Pokud s námi nesouhlasíte nebo vás snad nepadl nějaký jiný titul, jenž by zde neměl chybět, určitě se svěřte v komentářích u článku. Takovým úplně prvním milníkem bychom označili ve své době hrozně revoluční Sim City. Vůbec první hra ze „Sim” série, která navíc nastartovala úplně novou formu hratelnosti, protože šlo o komplexní simulaci. Zkrátka celé město žilo svým životem, do té doby (mimochodem roku 1989) naprosto nepředstavitelná záležitost. Každý prvek města se choval realistiky, a když bylo potřeba, využíval AI. Inu, obyvatelům domovů se něco nelíbilo, tak to nejprve dali najevo, stěžovali si a posléze se klidně odstěhovali. A podobných příkladů ze SimCity bychom mohli uvést plno. Tvůrcům v Maxisu se podařilo hlavě skvěle udělat systém s pozemky, skvěle vybalancovaný a zajišťující dlouhotrvající zábavu a zároveň výzvu.

Rázem se přehoupneme do úplně jiného žánru. Výborná sci-fi střílečka s Gordonem Freemanem v hlavní roli toho nabídka také dost zajímavého. Řeč už je samozřejmě o Half-Life. To přineslo celkovou revoluci, ovšem co se týká umělé inteligence, šlo hlavně o skvěle udělané cut scény, které byly interaktivní a najednou jakoby běžel filmeček, ale zároveň fungovala AI. To způsobilo hlavně ničím nenarušovanou hratelnost. Výborně se chovali i samotní protivníci, v pozdějších fázích hry se vůbec poprvé objevila umělá inteligence při chůzi a akci ve skupině.

Ještě chvíli zůstaňme u akčních her. Jako další revoluční kousek z tohoto žánru bychom označili F.E.A.R. Pro někoho se možná jedná malinko o překvapení, ale hned si řekneme, čím si to tohle hororové FPS zaslouží. Umělá inteligence využívá určitý plánovač, který generuje návyky podle aktuálního obsahu, vůbec poprvé v mainstreamové hře. Dodnes slouží tato technologie pro mnohá studia jako předloha. Navíc i nepřátelé velmi chytře využívají okolní prostředí, hledají místa a rohy, za které se mohou schovat, otevírají si dle potřeby dveře, skáčou skrz okna, apod. Ve skupině jde šikovně využívat taktiku a protivníci se nebojí dělat matoucí manévry, jako například krycí střelbu. Prostě ohromný posun v AI, jež doposud nebyl nijak výrazně překonán.

Ještě jednou se vraťme k Maxisu, tentokrát k jeho aktuálně nejúspěšnější a zároveň nejprodávanější hře The Sims. Tento simulátor lidského života už svou náplní svádí k tomu, abychom ho označili jako revoluční v oblasti AI. Simíci by se totiž prostě měli chovat co nejvíce jako lidé. Ve hře najdeme mnoho objektů, přičemž každý umí tyto virtuální postavičky ovládat. Každý Sim navíc má své specifické chutě, návyky a potřeby, které jde sám podle své chutě dělat. Revoluční je i systém emocí a interakce mezi dvěma charaktery, včetně přátelských vztahů. Přestože už máme aktuálně druhého dílu The Sims kvůli datadiskům až pokrk, v tomto směru jim nemůžeme odepřít obrovské zásluhy. A jsme zvědaví, co přinese během příštího roku trojka.

Dalším vybraným titulem se stalo Black and White. V této hře na bohy, která kombinuje simulaci života různých příšerek společně se strategickými prvky, se objevilo také dosti zajímavých novinek.  Celá hratelnost je vlastně postavena na inteligenci. Hráč totiž musí pomocí interakce ovládat svoji potvůrku, ale děje se to především pomocí odměn či naopak potrestání za ty které činy. Kromě toho jsme se dočkali komplexního a fungujícího života i strategické hry. Architektura celého enginu využívá skvělou AI, jež se zapsala do dějin nesmazatelným písmem a dala základ celé této vědě.

Hodně kvalitní sérií, kterou by bylo hřích nezmínit, je Total War. První díl této tahové strategie poprvé představil počítačem ovládané stovky jednotek se skvělou AI. K tomu navíc úžasné simulace bitev, to všechno je pro tuto sérii tolik typické a platí to dodnes.

Docela dlouho jsem uvažoval, jestli se v tomto článku zmínit i o Grand Theft Auto. A nakonec jsem se rozhodl, že zde nesmí chybět. Žádný z jeho dílů sice nepřinesl nějaké konkrétní revoluční prvky v této oblasti, ovšem za celé skvěle fungující město si to zaslouží. Lidé chodící po ulicích, kteří žijí svým životem nás hlavně v posledním čtvrtém díle prostě dostali. Všechno totiž ve finále opravdu vypadá ohromně reálně a úžasně možná právě díky autenticky se chovajícím virtuálním postavám.

Jako poslední konkrétní kousek jsem vybral hodně netradiční, pro mnohé možná úplně neznámý kousek – Façade. Nejprve krátké představení: jde o interaktivní příběh, v němž vystupuje pár, ve kterém docela vře vztah, nechybí daleko k rozchodu a vy je musíte opět dát dohromady. Podstatné ovšem je, že pomocí diskuze, v níž píšete celé věty. Takže v oblasti AI opět ohromný pokrok. Hráč prostě jen píše text pomocí běžného parsera anglického jazyka. Celý příběh a odpovědi jsou dynamické, druhá postava má jen stanovené určité návyky a charakter a plně s vámi komunikuje.

Umělá inteligence má zároveň hodně blízko i k obtížnosti. Na druhou stranu občas to tak úplně nefunguje. Pro mnoho her je typické, že tvůrci kvůli zvýšení obtížnosti nevylepšili AI, jen jim tzv. zvýšili skilly. Ve finále proti vám pak hrají naprostí tupci, kteří naběhnou klidně přímo do rány a život je pro ně důležitý jako včasný příchod do školy pro naprostého lajdáka. Když vy pak opatrně vykouknete zpoza rohu a dostanete od tohoto jednoduchého primitiva ránu do hlavy, něco tu nehraje. Ovšem právě tento model je hodně častý. Hlavně vyšší obtížnosti je většinou dosaženo právě tímto způsobem. Skvělé by však bylo, kdyby například nejvyšší obtížnost skutečně spočívala ve větší opatrnosti a taktizování protivníků.

A jsme téměř na konci dnešního tematického článku. Celé toto povídání zakončíme malým zamyšlením a pohledem do budoucnosti. Jak dlouho bude trvat, než dokážou programátoři vytvořit skutečně inteligenčně dokonalé počítačové protivníky (resp. někdy virtuální spoluhráče)? A co by vlastně mělo být tou „dokonalou” umělou inteligencí? Opravdu chceme hrát proti někomu, kdo bude nakonec chytřejší než my? Právě v tom vidím asi největší problém. Zkrátka i počítačoví protivníci by měli být asi maximálně stejně „chytří” jako hráči, kteří potom hry budou hrát. Jinak by se totiž videohry stali snad až příliš obtížnými. A tento vývoj nemůže trvat věčně. Jednou se o inteligenci tedy třeba ani nebudeme muset bavit, protože bude skutečně „dokonalá” a naprosto dostačující. Na druhou stranu mnohé hry vlastně skoro vůbec nevyžadují AI, resp. je nahrazena živými hráči. Pochopitelně teď mluvíme o multiplayeru, který zažívá obrovský boom. A není nad to hrát skutečně proti lidem, ovšem pevně věřím, že jednou prostě ani nepoznáte, jestli je protivník řízený počítačem nebo ho ovládá někdo na druhém konci světa.