Tak šel čas: GTA

Vítejte u dalšího dílu našeho nepravidelného seriálu „Tak šel čas“. Tentokrát se budeme zabývat záležitostí, kterou nejen, že znají pravděpodobně všichni hráči, kteří chodí po povrchu planety Země, ale hra si v průběhu svého vývoje udělala „jméno“ dokonce i v kruzích morálních aktivistů. Dnes tak má snad už úplně každý nějaké povědomí a nějaký obraz o tom, že GTA tu s námi je, a to už docela pěknou řádku let. Přejděme ale k faktům – název Grand Theft Auto (Velká Automobilová Loupež) je více než příznačný, jelikož původní koncept hry byl založen pouze a výhradně na tom, že jste kradli a jezdili s auty! S trochou nadsázky tak mělo být původní GTA spíše něco jako Driver. Vývojáři se však – naštěstí – rozhodli koncept zavčasu rozšířit, jelikož sami došli k poznatku, že krást auta stále dokola prostě není taková zábava, jak si původně mysleli.

 

 

Ideovými otci GTA a zároveň zakladateli proslulého Rockstaru jsou přitom 2 bratři. Je to Sam Houser a Dan Houser, v jejichž hlavách to před lety všechno začalo (klikněte na jméno pro jejich foto). Mnozí by se také mohli domnívat, že Rockstar je – už jen svou tvorbou – typicky americká společnost. Opak je však pravdou, jelikož firma spatřila světlo světa na britských ostrovech, konkrétně ve Skotsku. Právě tady došlo na přelomu let 1997/1998 k markantnímu zlomu, který přinesl dosud nevídanou akční hru. Ta odstartovala celou legendární sérii, jež se těší „výtečnému zdraví“ dodnes. Nejedná se přitom samozřejmě o nic jiného, než první díl Grand Theft Auto. Je třeba si uvědomit dobový kontext a skutečnost, že když vyšlo první GTA, něco podobného tu dosud opravdu ještě nebylo. Hra si tak zakládala zejména na svobodě, což v roce 1998 znamenalo, že misi nebo úkol můžete dokončit různými způsoby. Je to krásný příklad toho, jak se „svoboda hráče“ a s ní i její vnímání vyvíjí. Dnešním prismatem (pohledem) by nás stěží napadlo, že to byla právě svoboda, která byla největším „tahákem“ prvního GTA, jelikož s odstupem času vidíme (a dokážeme rozpoznat), že hra až tak svobodná nebyla.

 

 

Vše důležité je v podstatě před-definované a hráč si může vybrat, jestli přijede zleva nebo zprava… (což vydávají za svobodu bohužel některé hry dodnes). Všimněte si však, že Grand Theft Auto chce vytvářet pocit svobody hráče vždy a všude. Ať je to díl první, Vice City nebo prozatím poslední pětka – přizpůsobeno dobovým trendům a požadavkům, hráč musí mít pocit, že má možnosti a volnou ruku – to je essence GTA. Vraťme se však k prvnímu dílu, který si všichni moc dobře pamatujeme, a pokud snad ne, připomínáme, že je volně ke stažení. To, že byl první díl hezky kreslený a z ptačí perspektivy není třeba připomínat, nicméně pokud něco stojí za připomenutí, tak je to asi legendární „školka“. Ano, kdo hrál – ví, o čem mluvím. Mezi chodci (pedestriány) se sem tam pohybovala skupinka lidiček v bílém, kteří šli spořádaně za sebou. Ve všech PC hernách se tehdy říkalo „přejeď tu školku!“, čímž jsme z toho dělali větší brutalitu, než ve skutečnosti byla… Pravda je totiž taková, že se nejednalo o školku, ale o členy náboženského hnutí Hare Krišna (působí i v ČR).

 

 

Zajímavou, ač gameplay nikterak neovlivňující záležitostí, byla také možnost vybrat si postavu, respektive portrét. Něco takového, s v následujících dílech zcela vytratilo (a na scénu přišel známý Tommy Vercetti). Na závěr je třeba zmínit, že už první díl Grand Theft Auto disponoval několika levely, jejichž jména vám mohou být více než povědomá… jedná se o Liberty City (New York), San Andreas (San Francisco) a v poslední řadě Vice City! (Miami). Tím se dostáváme na přelom let 1999/2000, kdy Rockstar přichází s GTA 2! Kdo vydání pamatuje, možná si vzpomene, že hra zpočátku sklízela spíše smíšené než ryze pozitivní reakce. Nejčastější výtka od tehdejších herních recenzentů mířila na to, že druhý díl je v podstatě jen „upgradem prvního dílu“, který nepřináší dostatečnou porci novinek. Na tom, že situace byla takto vnímána má vliv i vydání Grand Theft Auto: London 1969, které bylo skutečně mezistupněm mezi prvním a druhým dílem. Předznamenal však celou řadu vylepšení, a tak po něm dvojka „prostě nebyla takový zázrak“. Jednička, Londýn 69 a dvojka je v podstatě 1 jádro.

 

 

Pravdou však je, že očekávání jsou vždycky vyšší – a navíc klamná – přičemž ve skutečnosti to s GTA 2 nebylo vůbec tak špatné, jak se zdálo z recenzí, které především srovnávali s prvním dílem (přirozeně). Je pravda, že hra se hrála téměř identicky, nicméně velkou (a dle mého názoru dobře fungující) novinkou byla přítomnost rozličných gangů. Jistě, že si vzpomenete na černé Zaibatsu, modrou Yakuzu a v prvním městě také zelené Yutes (nejslabší gang). Každý gang/mafie měla své oblečení i auta a hráč s nimi mohl získávat nebo naopak ztrácet reputaci (opět volnost), dle toho jaké úkoly plnil a zda zabíjel členy určitého gangu. Trojúhelník přitom vždy fungoval tak, že zabíjeli jste např. zelené Yutes – získávali jste na oblíbenosti u Zaibatsu, kteří s nimi byli ve válce, ale zároveň jste ztráceli s Yakuzou, která si byla vědoma, že zatlačujete malou rybu, přičemž Zaibatsu (které Yakuza nesnáší) jen poroste… V dalším městě jste se mohli setkat také s ruskou mafií (červení) a dokonce jste páchali kriminální a trestnou činnost pro Scientisty (vědce). Jsou lidé, kteří hráli jako první GTA 2 (tedy před jedničkou) a právě ti dokládají, že Grand Theft Auto 2 obstojí i jako samostatná hra. Pod tíhou času (o který nám dnes jde) je však druhý díl recipován – jak již bylo zmíněno – jako vykrystalizovaná a kompletně dodělaná jednička.

 

 

Jen nemalou chvíli před vydáním Vávrovy legendární Mafie přichází další zlom, kterým je Grand Theft Auto III. Každému musí být jasné, že zmíněný zlom nespočívá v ničem jiném, než přechodu do 3D grafiky, čímž končí GTA tak, jak ho známe doposud a začíná „nová linie“, jež se koneckonců vyvinula až do podoby GTA 5. Možná víte, že přechod do 3D byl pro celou řadu her kritický a v některých případech znamenal i pohřbení slavných a úspěšných sérií. To však rozhodně nebyl případ Grand Theft Auto. Jeden z vývojářů však později prohlásil: „Mohou za to auta. Lidi baví řídit a dodává to hře plynulost. Kdybyste v naší hře jen chodili a stříleli, byla by těžkopádná a nezábavná.“ Domnívám se, že citát stojí více než za zamyšlení a platil by i o Vice City. Temná atmosféra Liberty City v čele s Tommim Vercettim na hráče zkrátka zapůsobila a objevily se i první kontroverze, například ohledně možnosti zaplatit si a následně zavraždit prostitutku.

 

 

Grand Theft Auto: Vice City, které roku 2002 velmi plynule navázalo na úspěch třetího dílu, je některými dodnes považováno za nejvydařenější díl. Přirozeně, že s možnostmi v San Andreas či v dnešní pětce je hra nesrovnatelná. Přesto byste v ní našli pár velmi vydařených záležitostí. Převaha růžové a fialové barvy vám napoví, že hra je zasazena do 80. let a pozornější hráči už se možná setkali s faktem, že Vice City nepřímo kopíruje legendárního Scarface. Inspirace je skutečně prokazatelná, vzpomeňme jen na klub Malibu. Faktem však je, že Vice City přineslo oproti třetímu dílu celou řadu vylepšení. Řada hráčů ocenila návrat motorek (zlatá Sanchezka), ale možná největším lákadlem byla možnost kupovat nemovitosti (klub, taxi službu, tiskárnu na peníze, zmrzlinu a mnohé další). Ty hráči umožňovaly nejen vydělávat peníze, ale také často nabízely komplexní sérii několika misí, které byly často zábavnější než hlavní příběhová linie. Ve Vice City se zároveň objevuje v rámci příběhu první „Heist“, kdy uděláte banku, která se nachází ve druhém městě (na té dlouhé silnici, která vede až k motorkářskému klubu).

 

 

GTA: San Andreas, kterého jsme se na PC dočkali v půlce roku 2005, s sebou neslo obrovský hype, o kterém předpokládám, že si ho většina čtenářů ještě dobře pamatuje. Pokud má tedy naše „časové okénko“ sloužit k tomu, abyste mohli nahlédnout „jak to bylo“, dostali jsme se do bodu, kdy bychom vám vkládali do úst naše interpretace Vašich vlastních zážitků. Přesto víme, že v San Andreas jsme se mohli těšit na nového hlavního hrdinu Carla Johnsona (CJ) a že v té době obecně začala pronikat „hip-hopová kultura“ do mainstreamu a stávat se tak více a více konzumně-populární. A to se projevilo i v GTA, které jinak přicházelo s další novinkou, kterou byly vlastnosti po vzoru RPG. Nově byla vaše postava rychlá, tlustá i svalnatá podle toho, jak jste se s ní chovali. Každý tak mohl mít vlastního „CJ“. Zajímavostí je, že se „CJ“ setkal i s Tommim Vercettim, a to prosím při automobilových závodech, které jste dělali na venkově při plnění úkolu pro jednu ženu. Velkou kontroverzi pak způsobil mod „Hot Coffee“, který umožňoval mít ve hře „sex“ se svou přítelkyní. San Andreas zároveň oplývalo celou řadou záhad, jako třeba údajným vrahem na venkově „Leatherfacem“, který sem tam nechal u cesty opuštěné a rozmlácené auto… Projeďte se po venkově a zjistíte, že tam opravdu jsou… ale o tom až zase někdy příště. A pokud jsme Vám snad udělali chuť na nějaký ten starší díl Grand Theft Auto – vystřelte za nás prosím sniperovkou do Měsíce…