Tak šel čas: Duke Nukem

Vítejte u druhého dílu našeho nepravidelného seriálu „Tak šel čas“! Zatímco v prvním díle jsme si vzali pod lupu evoluci plešatého profesionálního zabijáka krycí jméno „sedmačtyřicítka“, dnes bude věnována pozornost ošlehanému švihákovi – satiře na americkou kulturu – vévodovi Nukemovi! (Nuk’em = nuke them = znič je!). Proč satiře? Zatímco Hitman je syntézou nejostřílenějších kriminálníků, Duke Nukem měl být syntézou amerických filmových hrdinů, jako byl například Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone nebo Bruce Willis. Jednoduše řečeno těch týpků, co se na filmovém plátně vyhýbají všem kulkám, zatímco za běhu sází jeden headshot za druhým. Inu, ne nadarmo je ve světě pařanství znám pojem „Rambo styl“ aneb nevidím nalevo, nevidím napravo – střílím všechno, co se hýbe! Ale zpátky k Dukovi – nebudeme si asi nic nalhávat, když si přiznáme, že většina hráčů se s naším dnešním hrdinou seznámila až prostřednictvím Duke Nukem 3D, o kterém si ještě hodně povíme. Nejdříve se ale pojďme podívat úplně na začátek…

 

 

Na úplně prvního Duka si dnes už vzpomene opravdu málokdo, ale dáme ruku do ohně za to, že si zcela jistě vzpomenete na Comander Keen, který jednu dobu okupoval většinu domácích i školních počítačů. Proč zrovna Comander Keen? Jednoduše proto, že původní Duke Nukem byl jednou z mnoha jeho kopírek, které produkovala jedna a tatáž firma. Onoho času bychom mohli napočítat kolem 20 her, které stály na obdobném konceptu, přičemž všechny spatřily světlo světa v laboratořích Apogee Software, které dnes všichni znáte, jako 3D Realms. Právě ti stojí za prosluslým Comanderem Keenem a stejně tak i za prvním Dukem, jako jedné z mnoha jeho variací. Jistě si tak dokážete udělat poměrně přesný obrázek o tom, jak původní hra z roku 1991 vypadala. Skákání, vyhýbání se překážkám a střílení jakýchsi robotů. Zajímavé je, že oproti Duke Nukem 3D, jehož příběh je v zásadě triviální („those alien bastards are gonna pay for shooting up my ride!“), původní Duke má na pozadí na svou dobu pozoruhodný příběh.

 

 

 

Původní hra se odehrává v blízké budoucnosti, která je situována do období kolem roku 1997. Celá zápletka tkví v tom, že se na scéně objevil jistý šílený vědec Dr. Proton, který se rozhodl ovládnout svět za pomoci svých techbotů. Prozatím tedy žádná pověstná prasata! Duke Nukem jakožto neohrožený superhrdina, jehož charakter byl popsán výše, je najat CIA, aby šíleného Dr. Protona zastavil. To není v zásadě nic komplexního, ale co se týče příběhu, hra výborně navazuje prostřednictvím jednotlivých epizod. Zatímco první epizoda se odehrává na Zemi v oblasti Los Angeles, ve druhé už Duke pronásleduje Dr. Protona na jeho tajnou měsíční základnu, ze které nakonec šílený vědec uteče do budoucnosti, jen proto, aby ho Duke mohl ve finální třetí epizodě zastavit, ovšem za předpokladu, že si zacestuje časoprostorem. To vše za doprovodu typických retro zvuků, jako z Keena!

 

 

 

Duke Nukem II se na našich monitorech objevil o dva roky později, konkrétně v roce 1993. Hra byla původně distribuována jako shareware, o kterém si řekneme více v kontextu Duke Nukem 3D. Nutno říci, že hra nikterak nenavazovala na první díl. Tehdy se tvářila, jako samostatný celek, i když s odstupem času je kontinualita evidentní. Hra se hrála podobně jako první díl, jen byla o něco rychlejší, rozšířilo se spektrum nepřátel a vše doprovázela dnes už ryze nostalgická hudba. Ani v případě druhého dílu nebylo příběhové pozadí ošizeno – celá záležitost začíná únosem samotného Duka, který je už tehdy známou celebritou, která právě dopsala knihu „Why I am so great?“ (reference následně v Duke Nukem:Forever). Nejedná se však o únos ledajaký. Rigelatinové, což je zvláštní název pro mimozemšťany, kteří Duka unesli, se totiž chtějí doslova napojit na jeho mozek a využít tak jeho samotného – jako jejich hlavní překážky – ke svému prospěchu a zotročení lidstva. To by ale samozřejmě nebyl náš Duke, aby si jeho únosem ještě více nezavařili… když mají Beast inside…

 

 

Zásadním momentem herní historie byl však Duke Nukem 3D, jakožto jedna z nejznámějších akčních her. Pro mnohé představoval Duke Nukem 3D společně s Doomem jeden z prvních kontaktů se střílečkami vůbec, a tak je možno rovnou dodat, že krom toho, že obě zmíněné hry disponují dodnes aktivní komunitou, dodnes se také vedou spory o to, která je lepší. S odstupem času jde jistě jen o otázku vkusu (a psychologicky hraje velkou roli, co jste hráli první), ale možná bude zajímavé se podívat, jak byl vůbec Duke Nukem 3D vnímán ve své době. Nutno říct, že první, kdo usedl na pomyslný trůn stříleček, byl bezpochyby Doom, jakožto první 2.5D střílečka na dnes již klasickém principu WASD. Kraloval dobře, ovšem jen do doby, kdy přišel právě Duke Nukem 3D, který byl tehdy hodnocen jako výrazně lepší. Z dnešního pohledu už nemusejí být zmiňované rozdíly tak markantní, a tak vystupující, ale jeden z hlavních důvodů, proč tehdy Duke tak zabodoval, byl arsenál zbraní.

 

 

Ano, ten je dodnes výrazně originální a v zásadě nepřekonaný. Jen vzpomeňte na zmrazovač, díky kterému jste mohli nepřátele nejen zmrazovat, ale i následně rozkopávat a ještě větší sranda byla s tzv. shrinkerem nebo-li zmenšovačem. Tím bylo možné nepřítele zmenšit na velikost brambory a následně jej jednoduše zašlápnout. Stejně tak jste mohli zmenšit i sami sebe a to symbolickým výstřelem do zrcadla. Krom toho přišel Duke (tehdy nově) s použitelnými předměty, které lze uchovat v inventáři. Zatímco ještě v Doomovi fungují všechny zlepšováky na principu toho, že přes ně přeběhnete, a tím se prostě aktivují – v Dukovi u sebe můžete mít například jetpack nebo noční vidění a ty zapínat situačně. Nezapomeňme také na možnost zapínat nejrůznější předměty, dávat striptérkám peníze a čůrat do záchoda. Hra byla tedy dobově vnímána, jako technicky pokročilejší a díky atraktivnosti a nabízeným možnostem jako obecně zábavnější. Vcelku rychle tak obsadila onen pomyslný trůn stříleček. Ale na velmi krátkou dobu…

 

 

Opravdu, mrknete-li na dobové recenze, pravděpodobně nenajdete jinou hru, která by byla tak silně glorifikována. Problémem však je, že pouhé 2 měsíce na to (2 měsíce!) vyšel Quake. Ten byl již plně 3D a v podstatě smetl všechno dosavadní ze stolu. Usadil se na trůn a směr začal určovat (až do Half-Lifa) právě on. Duke Nukem 3D se tak v záři reflektorů neohřál přímo dlouho, respektive byl celkem rychle přebit, ale přesto zůstává nezapomenutelným zážitkem dodnes. Hra byla původně distribuována jako shareware, což je systém, kdy vývojáři pustili 1. epizodu zdarma ke sdílení mezi hráči, zatímco za zpřístupnění epizod dalších bylo třeba zaplatit. Jak se to vlastně hrálo, všichni moc dobře víme, a tak připomínám scénu, kterou si všichni dobře pamatují, a to sice puštění promítačky v kině hned v prvním levelu. Není žádným tajemstvím, že hra byla doslova prostoupena nejrůznějšími easter eggy a narážkami na mnohé. Objektivně lze říci, že Duke Nukem 3D je z celé série dílem nejsilnějším a světě div se – dokáže zabavit i dnes. Navíc si jej můžete dopřát ve vysokém rozlišení a s plně integrovaným mouselookem.

 

 

Celkem vtipné je, že jen pár měsíců po vydání Duke Nukem 3D už se vědělo, že 3D Realms pracují na Duke Nukem: Forever. Ještě předtím se však krátkce mrkneme na Duke Nukem: Manhattan Project, což byl – pokud jde o PC – nejbližší následovník. Všichni se tehdy těšili na pokračování FPS, takže Manhattan Project jakožto arkádová plošinovka fanoušky série příliš neuspokojil. Ve skutečnosti přitom nebyl vůbec špatnou hrou. Manhattan Project nabízel svižnou akci s plně využitelným 3D prostředím, přičemž se vývojáři „jakoby vrátili ke kořenům“. Po letech totiž Duke opět bojoval proti šílenému vědci, tentokrát „Mech Morphixovi“, který disponoval radioaktivním slizem, kterým měnil lidi na monstra. Při bližším pohledu zjistíte, že postava je až nápadně podobná původnímu Dr. Protonovi, a tak je hru lepší vnímat, spíše než jako pokračování, právě jako referenci na původního Duka.

 

 

A na závěr počin, který se rovněž zapsal do herní historie, i když možná ne tím úplně nejlepším způsobem. Pravděpodobně nenajdete více vtipů narážejících na délku vývoje hry, než v případě Duke Nukem Forever. Je sice pravdou, že v případě Diablo III (ohlášené přes 10 let před vydáním) jsme zažívali něco podobného, ale na to už si asi vzpomene málokdo. Poměrně vtipné je, že přesto, že na Duke Nukem: Forever se skutečně začalo pracovat chvíli po dokončení Duke Nukem 3D, celá řada fanoušků si po nějaké době myslela, že jde o vtip a podtitul Forever, prostě jen značí věčný vývoj. Ti analytičtější se pak domnívali, že jde o marketingový trik, jak udržovat „značku živou“, aby neupadla v zapomnění, než vývojáři skutečně něco vydají. Jak už jsem zmínil, na hře se skutečně pracovalo vzápětí, ale vývoj byl více než problematický.

 

 

Hlavním problémem bylo, že hra postrádala svůj vlastní koncept, který by mohla potenciálně rozvinout a nastolit tak třeba i nový směr. Celý vývoj byl koncipován tak, že „musíme vykrást to nejlepší“. Nejdříve tedy přišel Quake a vývojáři říkali: „Jo to je ono, takhle to chceme mít“ a začali pracovat. Pak přišel Half Life a vývojáři říkali: „Budeme muset překopat celý engine, ale tohle je ono, to chceme mít“ a pustili se do práce. Pak přišel Unreal, potažmo Unreal Tournament 2003 a vývojáři si řekli: „To už máme zastaralý – tohle je přesně ono, to chceme mít!“, a tak znovu zahodili dosavadní práci – a zřejmě všichni nadšeni – se pustili do práce v novém enginu. Kdo to celé řídil a navíc platil stojí jistě za zamyšlení, krom toho, že je potřeba zmínit, že hra byla zcela evidentně a od začátku dělána jen na efekt (a ptáme se proč, protože bylo jasné, že tohle Duka zabije… což se stalo)

 

 

O tom nás přesvědčovaly všechny vydané trailery, které si můžete pustit s odstupem času, a bude vám to jasné. Každý trailer prostě ukázal, co dosavadní engine dokáže, než tedy vývojáři přešli na složitější, aby mohli vzápětí (za pár let) vydat trailer nový.Nelze říci, že Duke Nukem: Forever byl obecně špatná hra, ale úkolem tohoto článku není představovat ani recenzovat jednotlivé díly, nýbrž podívat se na fenomén Duke Nukem a jeho vývoj v čase. Z tohoto pohledu mohl být Duke Nukem: Forever třešničkou na dortu, kdyby už nic jiného, připomínající Duke Nukem 3D, na který stejně všichni mysleli. Místo toho byl Duke Nukem: Forever spíš pokusem o silný dojem, a to neustálou demonstrací atraktivnosti prostředí a častým střídáním toho, co ve hře děláte (střílení z kulometu po UFO, jízda s autíčkem na ovládání a sem tam klasické střílení nebo bossfight).

 

 

To je samo o sobě většinou vítané, ale v tomto případě to působí jako slepenec. Ano, slepenec, který má na tváři hráče každých 10 minut vykouzlit „WOW“, ale jakákoli vnitřní struktura chybí nebo je primitivní. Duke Nukem: Forever tak vykradl, co se dalo, včetně sám sebe a i když se jako hra příliš nepovedl – nelze pochybovat o tom, že Duka skutečně zvěčnil. Ať už v našich vzpomínkách nebo jako nepřehlédnutelná součást herní historie – Duke Nukem je tu forever!