Pecky, které potřebují pokračování

Hry potká čas od času stejný osud jako umělce, revolucionáře či vynálezce: úcty nebo dokonce slávy se jim dostane až po příslovečné smrti. Teprve pak se jim podaří získat místo v herní historii, stanout mezi pamětihodnými okamžiky herního průmyslu. Jistě, možná je trochu nadsazené porovnávat hry s malbami Vincenta van Gogha, hudbou Ludwiga van Beethovena, potažmo literárním dílem Franze Kafky. Přesto se v minulých letech objevily hry, které nastavily nová měřítka, přinesly fantastickou hratelnost, nebo si místo v našich srdcích našly jiným způsobem. A přesto se nedočkaly (nebo až příliš pozdě) všeobecné pozornosti a především prodejů. Když vývojářům chybí peníze, umírá naděje na pokračování. Značka i zážitky se tak vytrácí do neznáma a pokračují jen takové série, které spolehlivě přinesou zisk. Jenže ty se nám ve zpětném pohledu zdaleka nelíbí tolik, jako inovativní kusy, jež ve své době pochopil málokdo. Přinášíme proto seznam titulů, které by si podle nás zasloužily pokračování. Dodáváme důvody a také si tak trochu zaprorokujeme, jaká je šance, že bychom se následníka přeci jenom dočkali.

Freelancer

Volnost – to bylo slovo, které Freelancera v roce 2003 symbolizovalo. Ve vesmírné akci jste neplnili pouze třináct příběhových misí, ale v četných hvězdných systémech jste si se svou lodí mohli dělat, co se vám zachtělo. V obřím vesmírů se nacházelo na dva tisíce charakterů, a ať už jste poletovali kdekoliv, bylo kolem vás rušno. Žádná jiná hra dosud nepředstavila život ve vesmíru tak autenticky a přirozeně, jako právě Freelancer. Pokaždé se kolem nacházel také nějaký ten úkol ke splnění – například jste se přidali k letce, která šla vykosit piráty, nebo jste narazili na tajemné trosky křižníku. Přitom nic z toho jste zažít nemuseli, ale ve hře to prostě bylo a vy jste to věděli. Na špičkové hratelnosti má podíl na tu dobu a na daný žánr jedinečný systém ovládání. Už po pár minutách jste se se svým plavidlem cítili jako jedno tělo. Přitom stačila jen klávesnice a myš. Žádné komplikované úkony – interface byl zkrátka skvělý. Koho přestalo bavit sólové dobrodružství, mohl se vrhnout do multiplayerových partií, a to až se 127 dalšími hráči. Hra fungovala přesně jako v singlu, akorát bez příběhových misí (byly tu pouze vedlejší), zato však s možností potkat živé hráče. Ti organizovali společné výpravy, zakládali klany a skvěle se bavili po dlouhé měsíce. Nejlepším vyznamenáním pro Freelancera je, že se hraje až dosud. Fanoušci nedávno odstartovali petici za druhý díl, ovšem jelikož hra nebyla typickým blockbusterem, přestože se neprodávala špatně (a především šla na odbyt dlouho!), a Microsoft již uzavřel studio Digital Anvil, tak je pravděpodobnost spíše mizivá.

   

Planescape Torment

Tahle hra byla úchvatným zážitkem. Naprosto vtáhla do svého světa. Před jejím vydáním by nikdo neřekl, že bezejmenný nemrtvý a levitující lebka způsobí takový poprask. Nikdo nečekal, že hledání vlastní identity a smrtelnosti může být tak napínavé, surreálné a hluboké jako nejlepší román magického realismu. Studio Black Isle (jinak orientované především na Dungeons and Dragons tituly) dokázalo vytvořit úžasně zajímavý, fantazií překypující svět, jaký nemá ve hrách obdoby a těžko je někdy mít bude. Dodnes vzpomínáme na těhotné zdi či bordely pro intelektuály. S obrovskou porcí textu (1,5 milionu znaků) by tvůrci naplnili klidně tři čtyři RPGčka. Ale oni chtěli vytvořit jeden silný zážitek, za což jim patří upřímný dík. Jistě, texty bylo třeba číst, což není představa mainstreamových hráčů o zábavě, ale zřídkakdy nějaká hra nabídne tak úžasně filozofické a krásně předestřené myšlenky. Poprvé v herní historii (psal se rok 1999) šlo vlastními činy a slovy ovlivnit vývoj příběhu. Kromě určité myšlenkové komplikovanosti se pod relativní neúspěch podepsala také technologicky zastaralá, umělecky však inspirující grafika. Prodalo se na čtyři sta tisíc kusů, což sice zaplatilo vývoj, ovšem pokračování se vydavateli nejevilo jako lukrativní. Následně se Black Isle rozpadlo. Jeho zaměstnanci však přešli k Obsidian Entertainment, což je studio, jež se pozvolna v etabluje v silného hráče. Někdy v budoucnu by třeba mohlo zavzpomínat na své kořeny, a přestože by se hra nejspíše nejmenovala Planescape Torment 2, mohla by vycházet ze stejné myšlenkové báze. Šance – byť malá – tak stále žije.

   

No One Lives Forever

Střílečky málokdy dokáží vyvolat salvy smíchu, jelikož svou tematikou spadají většinou do nehumorných oblastí (válka, horor, sci-fi). Studio Monolith však v roce 2000 tento zažitý předsudek rozbouralo titulem No One Lives Forever. Prostředí šedesátých let, parodie na bonzovské filmy, sličná agentka a skvěle vykreslení neřádi. Hra se u Jamese Bonda inspirovala i v jiných oblastech: hráče uvedla například do exotických lokací (Maroko, Berlín, Alpy) a samozřejmě mu nabídla technologické vychytávky jako od mistra Q, akorát s ještě vtipnějšími funkcemi. Třeba zapalovač, který z potu udělal velmi hořlavou tekutinu, robotický pudl na odlákávání pozornosti či explodující rtěnka. Stylověji snad Cate Archer ani svět zachraňovat nemohla. Hratelnost se mohla jevit zpočátku povrchně, ale brzy jste zjistili, že je třeba využívat opravdových taktických fíglů a chovat se jak tajný agent. Bylo třeba zalepovat hledí kamer, lákat nepřátele do temných rohů a ve zbraních používat vhodnou munici. Pokračování z roku 2002 bylo podobně kvalitní, ovšem ani jeden z dílů nebyl prodejním zázrakem. Překvapivě. O tupém pokračování Contract J.A.C.K., které nemělo s původním šarmem pranic společného, raději pomlčíme a zadoufejme, že nový vlastník Monolithu, filmové studio Warner Bros. dá pokračování zelenou, ačkoliv by šlo spíše o zázrak.

  

Outcast

Na dílo studia Outcast vzpomínají dnes jen ti největší fajnšmekři. Roku 1999 se podařilo vytvořit jedinečný herní zážitek, který přišel s vlastní řečí (o něco podobného se pokusil Richard Garriot v Tabula Rasa) a odehrával se v parádně promyšleném, byť poněkud bizarním světě. Autoři si dali práci s vytvořením vlastního náboženství, politické scény, společenských struktur – prostě udělali všechno, aby se hráč mohl cítit v této realitě co možná nejuvěřitelněji. Povedlo se, i když ne na všechny působil Outcast pozitivně a nezřídka se setkával s nepochopením. Možná za to mohl příliš táhlý začátek, kdy jste s hrdinou Cutterem Sladem procházeli voxelovou technologií (žádná 3D akcelerace, vše vypočítával procesor) vytvořeným světem a s podivením sledovali všechny ty podivnosti, které se na vás vrhali. Planeta Adelpha byla divná, ale po několika hodinách si člověk zvyknul a už se mu nechtělo pryč. Časem se prostřednictvím questů, špičkových dialogů a zásadních detailů rozvinul úchvatný příběh o záchraně hned dvou světů. Příběh, na jehož konci jsme zhruba po třiceti hodinách byli doopravdy smutní, že skončil. Dnes se často mluví o umělé inteligenci obyčejných lidí v Assasins Creed. Věděli jste, že podobný systém před devíti lety obsahoval již Outcast? Autoři na hře rozhodně nešetřili a opatřili si třeba soundtrack od moskevského symfonického orchestru. Jenže mainstream to neocenil – prodalo se necelého půl milionu kopií. Příliš málo na jednu z nejdražších her té doby. V roce 2001 bylo přesto ohlášeno pokračování The Lost Paradise, jež vypadalo fenomenálně. Appealu ale došly peníze a zavřel krám. Pravděpodobnost, že bude značka Outcast obnovena, hraničí s nulou. Bohužel.

   

F1 2002

Kroužit v kůži Michaela Schumachera uličkami Monaka – to je sen většiny fandů královny motosportu Formule 1. Tenhle sen dokázalo studio Image Space splnit v podobě F1 2002. Přitom si dalo opravdu záležet a přineslo na tehdejší dobu nevídanou porci detailů. Na startu jste tak mohli vidět fešné dívky držící čísla jezdců, zatímco při závodě reagoval force feedbackem vybavený volant na každou nerovnost na trati. Po dojetí jste se mohli vrhnout na vyhodnocení telemetrických dat. Díky aktuální licenci pasovaly nejen sponzorské nálepky a jména jezdců, ale také nátura pilotů, což bylo nevídané. Například: čím blíže jste se přiblížili horké hlavě Juanu Pablovi Montoyovi, tím větší bylo riziko, že spolu s ním skončíte v kačírku. A když se bouralo, tak se bouralo pořádně. Vynikající fyzikální model nechal kola kutálet se po trati a odlétávat mnoho kusů vozu. Přestože hra uspokojovala hardcore fanoušky, začátečníci si mohli nastavit množství pomocníků a rovněž si pěkně zajezdit. F1 2002 se na rozdíl od předchozích titulů prodávalo skvěle, a přesto šlo o poslední díl v sérii. Proč? Jednoduše proto, že Sony zaplatilo organizaci FIA obrovské peníze za exkluzivní práva na formulové hry. Ty pak vycházely pouze na Playstation. Jelikož ale chceme končit pozitivně, je v případě formulí na PC situace růžová. Nedávno se licence dostala ke Codemasters, kteří kromě konzolí vyvíjejí také na počítače. A přestože nepůjde o pokračování F1 2002, očekáváme podobnou kvalitu, a to již v roce 2009.

  

 

Náš výběr znáte, jaký je ten váš? Podělte se s námi v komentářích!