Pecky, co nikdy nevyšly

Motto: Řekni, kde ty pecky jsou, co se s nima mohlo stát? Řekni, kde ty pecky jsou, kde mohou být… Trable si je vyhlédly a do hrobů přivedly, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí...

Videoherní branže nezná slitování. Chcete-li uspět, musíte obstát v šílené konkurenci; neobejdete se bez důvěryhodného investora, který poskytne horentní částky na zaplacení vývoje; také potřebujete čas, spoustu času. Nesmí ovšem chybět ani pořádně silná vůle a pevné nervy. Hry jsou komplexní kolektivní dílo, proto aby se projekt dostal z návrhu na papíře až do lisoven, je třeba zkoordinovat práci desítek lidí, což se snadněji říká, než udělá. A aby nebylo problémů málo, až příliš často dochází k tomu, že musíte zahodit několikaměsíční práci jen proto, že vydavateli se tak úplně nezamlouvá, kam s “budoucím hitem” směřujete. Těžko rozlousknutelným oříškem je i pirátství: jak chcete zařídit, aby lidé zrovínka za váš titul, do nějž jste vložili krev, pot a slzy, utratili své těžce vydělané peníze?

 

Proto divu, že mnoho potenciálně skvělých titulů nakonec nikdy nenajde cestu k uživatelům. U některých přichází stopka těsně před dokončením, často ze zdánlivě nepochopitelných důvodů. Fanoušci na ně občas se slzou v oku vzpomínají; snad každý narazil při toulkách Sítí na screenshoty z nikdy nevydaných her. Dýchají stářím a nostalgií… Důvodů, proč hry končí na smetišti dějin, najdeme nespočetně. V dnešním tematickém článku si na pětici názorných příkladů ukážeme nejvýznamnější z nich.

Van Buren („Fallout 3“)

Každý správný pařan ví, že co v roce v 2008 vyšlo pod názvem Fallout 3, není bezprostředním pokračovatelem znamenité série. Na tomto – byť zdařilém a úspěšném – RPG už nepracovali původní tvůrci z Black Isle, slavnou značku totiž koupila Bethesda, jež převedla legendu do „oblivioní” podoby. Přitom na duchovním nástupci legendární dvojky pracoval původní tým mnoho let před vydáním loňského hitu, bohužel plody jejich práce nikdy neochutnáme (nepočítáme-li leaknuté technologické demo). Projekt nesl kódové označení Van Buren.

 

 

Dějovou osu tvořil konflikt Bratrstva Oceli a New California Republic. Nad zdevastovaným světem visela hrozba nového jaderného konfliktu a váš příběh měl začít v tajemném žaláři, kam vás kdosi zamknul na deset západů. Zda oprávněně, či nikoli, záleželo na tom, jaké přesvědčení jste zvolili při tvorbě postavy. Ať tak či onak, kola příběhu se nezastavitelně roztočila ve chvíli, kdy podivné vězení napadla skupinka neznámých útočníků a jedna z četných explozí, jež napadení provázela, vyrazila dveře vaší cely. Cesta na svobodu volná a moře možností před vámi…

 

 

Náhlý konec snů o třetím výletu do úžasného postapokalyptického světa přišel ve chvíli, kdy se hra už nacházela ve značně pokročilém stádiu dokončení. Zbrusu nový 3D engine, jenž mě být použit i na tvorbu Baldur´s Gate 3, byl už téměř hotový, zápletku tvůrci promysleli do nejmenších detailů; zhruba 75 % dialogů bylo napsáno a polovina lokací vymodelována. Bohužel zrovna v téže době (prosinec 2003) se vydavatel Interplay ocitnul v kapitálním finančním průseru, což odneslo i studio Black Isle, které na Inteplayi zcela záviselo… Prachy, prachy, prachy. Kolem nich se všechno točí, na vratkých základech z peněz stojí celá naše společnost. A peníze – či spíše jejich nedostatek – jsou samozřejmě nejvýznamnější příčinou smrti her. Přítok financí vyschnul, a tak v Black Isle zavřeli krám. Každý zaměstnanec studia, o němž bylo známo, jak přátelské vztahy uvnitř panují (bez ironie), se vydal svou cestou a na Van Buren začal sedat prach.

 

 

Full Throttle: Payback & Full Throttle: Hell on Wheels

Nastal čas přejít ke dvěma mrtvým zástupcům mrtvého žánru. Herní divize firmy Lucasarts proslula – zejména v první polovině devadesátých let – produkcí parádních kreslených agentur. Téměř všechny získaly hned po vydání kultovní status, mnozí fanoušci na ně nedají dopustit dodnes. Indiana Jones či Monkey Island mají v srdcích pamětníků navěky vyhrazené místečko. Mezi adventurní skvosty patří i Full Throttle, který zavedl hráče do prostředí motorkářských gangů. Hlavního hrdinu, drsňáka Bena, který hláškoval snad ještě víc než Vin Diesel, si nešlo nezamilovat, hra doslova kypěla humorem a poskytuje skvělý zážitek ještě i dnes.

 

 

Ale pojďme přímo k tématu: psal se rok 2000 (uběhlo 5 let od vydání jedničky) a v laboratořích Lucasovy společnosti se zuřivě makalo na pokračování nazvaném Payback. Vše šlo poměrně hladce, Ben byl v plné síle a kvalita připravovaného titulu prý zaujala i členy týmů, pracujících na jiných projektech. Jenže – a dnešní článek je podobných „jenže“ plný – Payback narazil u lidí z managementu, a to dost tvrdě. Spekulovalo se, že jednomu vysoce postavenému člověku v LucasArts prostě Payback nešel pod nos, což vedlo k pokynům předělat už hotové části projektu. Ale protože ani tím se potíže nevyřešily, v listopadu 2000 došlo k zastavení prací. Ponaučení? Rozpory a neshody spolu s nefungující komunikací tvoří smrtící kombo. Když to někde uvnitř skřípe, nespasí vás ani účet plný dolárků.

 

 

Neblahý osud stihl i další pokus o oživení série, pojmenovaný tentokrát Hell on Wheels. Peklo na kolech dostalo červenou po nepříliš povedené prezentaci na E3 2003, kde se dosti výrazně ukázalo, že titulu chybí potenciál uspět. Nevýrazná a nezajímavá grafika, posun k akčnějšímu pojetí žánru, absence Tima Schafera, z nějž v jedničce prýštily vtipné nápady, a konečně i úmrtí původního dabéra hlavního protagonisty, který hře vtiskl značnou osobitost, způsobily, že nástupce živoucí legendy vypadal trochu jako malomomocný na pokraji smrti. Zatímco o oprávněnosti konce Paybacku bychom mohli dlouze diskutovat, Hell on Wheels byl jasným krokem vedle. – Někdy tvrdě dřete, tak tvrdě, že jste zcela zaslepeni prací: teprve až negativní zpětná vazba umožní pohlédnout na svůj výtvor s patřičným odstupem. I to se stává a vy se jen můžete modlit, abyste takovou zpětnou vazbu dostali dřív, než v nedostatečně kvalitní hře utopíte ještě větší balík prachů.

Mythica

Co takhle dát si MMORPG založené na severské mytologii? Odin, Thor, nebeská Valhalla, ženy s bujným poprsím a nekonečné hodokokvasy, kde pití teče proudem, pod jídlem se prohýbají stoly a upocení hrdinové halasně pějí písně o dávných předcích… Zní to epesně, skoro až mýticky, že? Mythica, počin z dílen obřího Microsoftu, měla udělat díru do světa, místo toho skončila na smetišti dějin. Z našeho pohledu je to škoda, poněvadž Vikingové a jim podobní mají něco do sebe. Grafika vypadala na tehdejší poměry libově, engine zvládal bezešvé přechody mezi instancemi.

 

 

Koncem roku 2003 přistála na stole šéfů Microsoft Game Studios žaloba od právníků týmu Mythical Entertainment. Název „Mythica“ údajně porušoval pravidla hospodářské soutěže, neboť mohl v uživatelích vyvolat dojem, že za hrou stojí lidé z Mythicalu, kteří v té době provozovali úspěšné MMORPG Dark Age of Camelot. Český obchodní zákoník tomu říká „parazitování na pověsti“. Spor nakonec skončil dohodou, ale ještě během vlekoucích se přetahovaček o jméno média zveřenila strohou tiskovou zprávu, že práce na hře byly oficiálně ukončeny a že tvůrčí tým, čítající v té době přes 40 lidí, přešel na jiné projekty.

 

 

V tiskovém prohlášení stálo, že daná situace nemá nic společného se zmiňovanou právní kauzou. Důvodem prý bylo, že Microsoft nehodlá rozptylovat síly na víc MMORPG než je nezbytně nutné (firma tehdy provozovala dvojici MMORPG Asheron´s Call a AC 2). Zajímavé zdůvodnění. Nabízí se zjevně otázka, proč tedy Microsoft práce na Mythice vůbec inicioval, když „nechtěl rozptylovat síly“… Jsme toho názoru, že na oplétačkách ohledně názvu bylo víc, než Microsoft přiznával. Už jenom proto, že kdybyste zčistajasna museli změnit jméno své hry, celá dosavadní marketingová kampaň by šla do háje… Mythica měla  nakročeno k alfa verzi, zůstal jen pozapomenutý mýtus a práva k celé značce ve spárech Mythicalu. I kvůli příčinám administrativního rázu končí hry.

 

Starcraft: Ghost

Někdy ani nemusíte potenciální pecku výslovně pohřbít. Občas stačí jen oddalovat datum vydání, odkládat již několikrát odložené. Když to uděláte, dostanete Starcraft Ghost, stealth akci postavenou na slavném univerzu Terranů, Zergů a Protossů. Hlavní hrdinka, sexy špionka Nova, disponovala psionickými schopnostmi a dokonale zvládala umění nepozorované infiltrace. Sečteno a podtrženo: atraktivní prostředí, atraktivní hrdinka, atraktivní herní prvky a především možnost podívat se na slavný konflikt z osobní perstpektivy – to znělo prostě báječně. A kdyby nic jiného, SC:G mohl příjemně ukrátit dlouhou chvíli při čekání na Starcraft 2. Jenomže tvorba nešla zrovna jako po másle. Studio Nihilistic, jemuž Blizzard svěřil práce na Ghostu, nestíhalo postupovat v souladu s časovým plánem. Věc dokonce došla tak daleko, že tvorby se chopilo studio Swingin´ Ape, ale ani tím se pranic neuspíšilo. Nadějná third person akce se začala nořit do bažiny odkladů a potíží, docházelo k ústupkům, umístila se i v některých vaporware žebříčcích…

 

 

Zajímavé je, že Ghost vlastně nebyl oficiálně zrušen. Datum vydání se jen posunulo. “Na neurčito“. I tak umírají hry: vytratí se jako pára nad hrncem. Lze se jen domýšlet, co stálo za vyšuměním Ghostu. Nedostatek vůle a technické obtíže, umocněné nechutí pouštět se do rizika? (Jak známo, fanoušci jsou obvykle velice konzervativní a i když křičí po inovacích a originalitě, novoty jim pod nos příliš nelezou. Krásným příkladem je FPS Renegade, o které jste nejspíš nikdy neslyšeli, přitom se jedná o vcelku zdařilý pokus transponovat sérii C&C do žánru akčních stříleček. Obdobně mohl dopadnout i Ghost, a to bez ohledu na kvalitu). Jediné, co ze zajímavého spin-offu zbylo, je novelka napsaná Keithem DeCandidem, jež popisuje Novino dospívání.

 

 

Závěr aneb…

kam se jim, zatraceně, poděl Duke?  Inu, Dukea sice uložili k ledu, ale při troše optimismu ještě přichází v úvahu, že zaniklí-nezaniklí 3d Realms ještě přivedou chlápáckého Vévodu, co o sobě rád prohlašuje, že má koule z ocele, k životu. Naděje žije… Navždy. A to i když nemáte dostatek kapitálu, neshodnete se s manažery, máte potíže administrativního rázu či slabou vůli.