Kult jménem Fallout

Fallout 3 je pro mnohé nejočekávanější hrou tohoto roku. Snad každý web (popř. časopis, zabývající se počítačovými hrami) na svých stránkách publikoval tuny informací o tomto připravovaném RPG. V dnešním tematickém článku se však podíváme do minulosti: pokusíme se rozebrat prvky, které ze série Fallout udělaly kult. Povíme si, jaké složky těchto slavných postapokalyptických her v nás zanechaly nezapomenutelné dojmy a co způsobilo, že se ze série Fallout stala zbožňovaná klasika (o spin-offech Tactics, Brotherhood of Steel a Warfare však taktně pomlčíme).

 

 

Válka. Válka je vždycky stejná. Mrazivé intro, pronesené hlasem známého Rona Perlmana, vrhlo hráče do postapokalyptického světa, světa zničeného nukleární válkou. Na obloze se jednoho krásného dne rozzářilo sto tisíc sluncí, a ty, kdož se včas neukryli, stihla smrt nebo ještě něco horšího: mutace a živoření ve zpustošené krajině, kde život lidské bytosti nestojí ani za zlámanou grešli. Jen ve speciálních krytech, takzvaných Vaultech, lidské plémě přežilo nezasáhnuto následky katastrofy. Slovo „fallout“ označuje v angličtině „radioaktivní spad“. Takže vítejte ve světě radioaktivního spadu, vítejte ve světě Falloutu. Už intra s dokonalou hláškou „War. War never changes“, ukázala, že hry s názvem Fallout nebudou patřit k průměru. A první kroky mimo Vault 13 (Fallout 1), resp. mimo vesničku Arroyo (F 2) tento předpoklad potvrdily. Co všechno tedy dalo dvojici RPG od Black Isle šmrnc?

 

„Mnoho lidí míti ducha zlého v sobě. Ty? Ty míti hloupá ducha.“

Dialogy. Byla radost číst hlášky barbara Sulika a jiných postav, kterým autoři skrz rozsáhlé texty vdechli život. Přestože postapokalyptický námět není nejlepší platformou pro hromadu vtípků, tvůrcům se podařilo vytvořit hru prodchnutou humorem skrz na skrz. Bizarní postavičky s nepřebernou zásobou ulítlých keců dokázaly zvednout koutky úst i lidem, kteří slovo „humor“ považují za vulgarismus. Přidáme-li k tomu ještě obrovské možnosti, kam vést rozhovor (při vhodně zvolených dovednostech jste mohli ukecat téměř kohokoli k čemukoli), dostáváme hru, která dokáže RPG-pozitivní lidi přivést k extázi. Mimochodem, pokud jste při tvorbě postavy opomněli investovat nějaké bodíky do inteligence, užili jste obzvláště vypečené názorové výměny (pro ilustraci viz obrázek pod odstavcem). Nelze opomenout ani vynikající český překlad, na němž se podílelo mnoho nadšených fanoušků – a jejich úsilí dodnes vzdáváme hold. Vzhledem k velkému množství slangových výrazů a slovních hříček by si hru v původním znění dokázal plně vychutnat snad jen člověk s vysokoškolským diplomem z angličtiny.

 

 

Vorvaň a květináč petúnií

„Něco navíc“. Série na každém kroku obsahuje odkazy na moderní kulturu. Před člověkem, který přečetl víc než jen Honzíkovu cestu a viděl víc než jeden film, se otevírá úplně nový rozměr hry. A tak zatímco většina lidí neuzná týpka proklamujícího „rovnost bohatých a chudých“ a „všeobecné bratrství“ za hodna povšimnutí, zbývající menšině se při spatření mužova jména (Thomas Moore) roztáhnou rty v úsměvu. Schválně si zjistěte, kdo Thomas Moore byl. Narážky na literaturu, filmy a zajímavé události jste mohli nalézt na každém kroku, a mnohdy to pro vás mělo i vážné následky.

 

Ještě mám v živé paměti, jak jsem se pod všeříkající přezdívkou Velkej Zlej Hajzl přihlásil do boxerského turnaje, kterým jsem prošel jako nůž máslem (specializace pro boj zblízka dělala divy). Problém byl v tom, že poslední protivník znal zřejmě z doslechu Mika Tysona, poněvadž mi, hnusák, ukousnul ucho. Systémová hláška o amputaci sluchového orgánu mě velmi pobavila, bohužel až dlouho po turnaji jsem zjistil, že se mi trvale snížilo charisma. Achjo. Kulturní odkazy občas dokážou pěkně bolet – a od jisté doby nemám boxery v lásce. Bůhví proč.

 

Fallouti též nabídli mnoho lokací, kam jste pro dokončení hry nemuseli vůbec vkročit. Kdo to ale udělal, nelitoval. Některé lokace – jako ta s rozpláclým vorvaněm a květináčem petúnií – sloužily pouze pro pobavení (čtenáři Douglase Adamse jistě chápou), v jiných jste zase mohli splnit propracované questy a získat vysoké odměny. A zkuste hádat, k čemu se vztahuje hláška z následujícího screenshotu? … Právě vysoká přidaná hodnota okouzlila tolik fanoušků. Hlásíme se k nim.

 

 

 

„Zahraj to znovu, Same“      

Znovuhratelnost. S velkým množstvím nepovinného obsahu souvisí i velmi vysoká znovuhratelnost (platí především pro F2). Na rozdíl od konkurenčních počinů jste během jednoho dohrání zdaleka nemohli využít vše, co hra nabízí. (A to i přesto, že po dokončení druhého dílu vám jeden ctihodný farář věnoval příručku, která namaxovala všechny vaše dovednosti). Jsou známy pokusy, kdy si hráči vytvořili žhavou sedmnáctiletou slečnu, charisma nastavili na 10, jako talenty si vybrali řečové dovednosti – a celou hrou se doslova „proflirtovali“. Jiní zase zjistili, že ačkoli se to nezdá pravděpodobné, dementní charaktery mají občas dost usnadněný životi. Veškerá jejich komunikace sice sestávala ze slov „uh“ a „eh“, ale díky tomu se dostali do některých dobře hlídaných oblastí, kam je stráže vpustili v domnění, že se jedná o tupé otroky… A nebo: když víte, jak na to, hned na začátku hry můžete snadno získat druhé nejlepší brnění. Všechny tyhle maličkosti měly jediný důsledek: málokdo si po poražení Franka Horrigana (finálního bosse F2) nevyzkoušel projít hru ještě jednou a trochu jinak. Možností, jak se vyřádit, bylo opravdu požehnaně, na čemž měl nezanedbatelný podíl i…

 

 

„You´re special“

…systém vývoje postavy a soubojů. Talenty, perky, propracovaný systém charakterových bodů, kdy opravdu záleželo na tom, zda do obratnosti dáte bodíků 8 nebo jen 7… Prostě krása. Mohli jste vytvořit nepřeberné množství různých postav (argumentační majstr, plíživý tichošlápek, mašina na zabíjení zblízka, chladnokrevný odstřelovač…). Investice každého bodu měla smysl a drsným způsobem se projevovala na tom, jak si ve hře povedete (viz zmínka o vlivu inteligence na dialogy). A hlavně: nedalo se říct, že by nějaký build byl výrazně efektivnější než ostatní, záleželo jen na vás, jaký směr hraní si zvolíte. Extrémní pacifisté dokázali hry dokončit bez jediného zabití, zatímco jiní za sebou zanechávali hromady hnijících mrtvol. Kdo ale při tvorbě postavy rozházel všechny bodíky bez rozmyslu, hořce zaplakal nad výdělkem.

Co se soubojů týče, systém SPECIAL se ukázal jako ideální volba pro zápolení v pustinách. Velké množství proveditelných akcí, zásahové zóny a rozdělení hrací plochy na hexy přinesly do žánru RPG nevídaný prvek: taktiku. Však také stojí za zmínku, že v roce 2001 vznikla čistě na souboje zaměřená hra – dnes už zapadlá v prachu dějin, ale kvalitní – Fallout Tactics. Snaha co nejefektivněji utratit každičký akční bod, využívání bojových drog, dopování nepřátel stimpaky (stimpak – lékárnička; při použití na soupeře měl ale přesně opačný efekt) – to vše udělalo z Falloutů nezapomenutelný zážitek.

 

 

What a wonderful world

Prostředí – snad nejsilnější deviza série. Zdevastované pláně severní Ameriky, pozůstatky měst a lidského osídlení, to vše vytvořilo úrodné podhoubí, na kterém se Black Isle povedlo postavit dvě úžasné hry. Futurismus kombinovaný s retro prvky čtyřicátých let 20. století hráčům sednul a dal vzniknout kultu. Svět viděný z izometrické perspektivy byl rozsáhlý, na svou dobu graficky parádně vyvedený a dýchala z něj atmosféra nukleární války. Nepřátelé, obyvatelé měst a váš avatar – to vše fungovalo v harmonickém celku, kterému dokázalo konkurovat jen několik her (namátkově vybíráme Planescape Torment – a není náhoda, že pochází od stejných tvůrců). Ve světě Falloutu jste si mohli dělat cokoli: hrát si na slušňáka, který neodmítne pomoc lidem v nouzi; mohli jste se stát parchantem, který hodné a bezbranné lidičky prodává do otroctví. Buď, kým chceš být”, praví televizní reklamy. “Nos oblečení téhle značky, jez naši skvělou mraženou pizzu. Buď, kým chceš být, praví Black Isle a dává hráči volné pole působnosti. A když na své cíle nebudeš stačit sám, najmeš si společníky rekrutující se z řad, lidí, zvířat, mutantů i robotů, a ono se to poddá.

 

 

Bratříčku, kde jsi?

Co dělá z Falloutu 3 nejočekávanější hru tohoto roku? Odpověď je prostá: jeho předchůdci. Na vývoji nejnovějšího pokračování se ovšem nepodílí chlapci z Black Isle – toto studio zaniklo už před několika lety. Práva k falloutímu univerzu koupila Bethesda, tvůrce Oblivionu, což mnoho pravověrných fandů sledovalo s nedůvěrou a obavami. Mnoho kritiky se sneslo na hlavy vývojářů kvůli upuštění od izometrického zobrazení: Fallout 3 si projdeme z pohledu první/třetí osoby. Navíc souboje budou primárně realtimové, starý systém ustoupí do pozadí. Nemyslíme si, že by pouhá změna zobrazení a úpravy soubojového systému měla za následek vznik nekvalitní hry. Podsouvá se nám ovšem jiná, dosti znepokojivá myšlenka: když v Bethesdě změnili tohle, co dalšího bude jinak? Zůstanou břitké a propracované dialogy, nebo se všechno změkčí a zjednoduší? Bude nová hra obsahovat něco navíc, nebo před nás jen rozprostře standardní mainstreamový obsah, v němž absentuje hlubší podtext? Uvidíme všechno už při prvním hraní, nebo nás touha po poznání zláká k opětovnému stisku tlačítka „New game“? A co souboje: nestane se z Fallout 3 jen prachsprostá střílečka? Otázky, otázky. Odpovědět zatím nedokážeme.

 

 

 

Nemyslíme si, že Fallout 3 bude špatná hra, to vůbec ne. Věříme, že Bethesda se postará, aby se nám do rukou dostal titul, který s potěšením projdeme od intra k závěrečným titulkům. Nás trápí jiná věc. Až někdy během studené zimy roku 2012 dostaneme chuť na nějaké kvalitní RPG, nainstalujeme si stařičký hit z roku 2008, nebo sáhneme po něčem jiném? Mnohým jedincům dodnes na ploše straší ikonky legendárních RPG – potká tento krásný osud i nejmladšího bratříčka? Třeba vám napoví naše nedávné dojmy z hraní…