Komunismus a počítačové hry

Rusové, potažmo SSSR ve hrách, to je jedno velké klišé- „jsem Rus a nemám vkus.“ Však to znáte, ono magické zaklínadlo tří k- kořalka, kalašnikov, komplex. V dnešním článku se podíváme, jak na tom ten komunismus a Sovětský svaz v počítačových hrách vlastně je. Ale nikdy není na škodu použít ten latinský citát…jak to jenom je… repetitio est mater studiorum a hlavní zaklínadlo všech neobjektivních historiků- sine ira et studio.

 

Velké úspěchy pokrokového sovětského lidu

 

Svaz sovětských socialistických republik byl, jak je dobře známo, rájem na zemi. Všeho byl nadbytek, zejména blahobytu. Na jedné straně stáli ti dobří, bolševici, plně odevzdaní vznešeným ideálům velkého Lenina a Stalina. Proti nim stáli zpátečníci, revanšisté lačnící po restauraci cara, agenti světového imperialismu, následovníci proklatého psa Trockého. Sovětský lid byl samozřejmě na té správné straně. Po dlouhých letech strádání si pod fenomenálním vedením Stalina, největšího přítele dětí, učitele národů, tvůrce nové epochy, nacpal břicha rozmanitými pochutinami, kterých byl samozřejmě nadbytek. Užívali si také života v nové době, jež si žádala uvědomění a na oplátku nabízela šťastný a dlouhý život pro každého. Ale bez práce nejsou koláče, aby byla všude hojnost a spokojenost, musely se nejdříve, milé děti, spojit ty nejlepší mozky. Teprve tehdy mohl být Svaz zase o krok před nimi.

 

Vezměte si třeba případ Pavlíka Morozova, z něho skutečně běhá mráz po zádech a do očí vhání slzy. Dle propagandy uvědoměle udal celou vesnici úřadům (protože ti bídáci neodevzdávali smluvenou část úrody, ale raději si ji skrblili) včetně svého vlastního otce, proklatého kulakomilce opustivšího ideály velkého Stalina. A to dokonce před dovršením patnáctých narozenin, tak byl dobrým komunistou, Jiřina Švorcová hadr. Tak praví oficiální legenda, tedy, ona praví, spíše lže, ještě víc. Zlí a zákeřní vesničané, bezpochyby trockističtí židé v žoldu imperialistů, jej brutálně zavraždili a tím se zrodila legenda, dávaná za vzor ctností všem dětem v SSSR. Co na tom, že podle jiných, tentokráte méně přikrášlených spisů, sice Pavlík žil, dokonce i ve vesnici, ale neudal nikoho, natož svého otce, ani toho pionýra nezaložil, protože byl zavražděn agentem OGPU.

 

Úspěchy sovětské vědy byly fenomenální. Jak známo, každý důležitý vědecký milník byl učiněn Svazem. S nezvratnou platností sovětští revizionističtí vědci pitvali každý vynález. Od kola po Sputnik. Jednomyslně, jednoznačně a s čistým svědomím se ke všemu hrdě hlásil SSSR. A co nebylo vynalezeno, to vynalezeno BUDE.

 

 

Moskalenko byl typickým prototypem progresivního vědce. „Masáží vemene kozla a napařováním (sic)“, se mu podařilo jej rozdojit a on pak dával sklenici mléka denně. A aby ukázal všeobecný rozhled, podělil se o svůj sen, aby se někde, třeba na Karlově mostě, postavila socha klasické české dojnice (rozuměj krávy). Empirický výzkum, jenž si dal za cíl porovnat míru dekadence společnosti a délky vlasů, dopadl také výborně a plán byl splněn na 217%. Což je jen o jedno procento méně, než plní normu soudruh horník Prachaček. Fortel je holt fortel. Skutečně neskutečné jsou ale výkony soudruhů Jiráska (autorův favorit) a Kudličky. A to stále není vše! Začíná to smrdět teleshoppingem, ale pro sovětské vědce není nic nemožné! I tyto dva uvědomělé soudruhy strčí do kapsy Trofim Lysenko, hrdý sovětský vědec-pěstitel. A samozřejmě soudruh. Nositel Mičurinova odkazu, přítel Josifa Stalina, hrdina socialistické práce, jenž dokázal pouhým podchlazením semen rostlin vytvořit mrazu odolnou super rostlinu. S hladem, byť žádný není a všeho je nadbytek, zatočí víceklasá pšenice, díky ní bude výnos semene pětinásobný a chleba bude. I Olga Lepešinská vrazila políček hloupé Mendelově genetice, založila si svou, lepší, větší, sovětskou biologii. Objevy soudruhů Ropova Ropoviče Roponěnka a Plynova Plynoviče Plyněnka netřeba představovat. V nedávné době také přišlo dementi, ve kterém oficiální činitelé rezolutně odmítají, že by se sovětští kosmonauti ve vesmíru oddávali zhýralým, buržoazním sexuálním praktikám. I v raketě byl plán plněn.

 

Skvělé sovětské hry do každé rodiny

 

Když se řekne hry ve spojitosti se Sovětským svazem, tak mladou generaci zřejmě nenapadne nic, možná si ti starší mladí vzpomenou na poslední díl legendární Policejní akademie, konkrétně Policejní akademie 7: Moskevská Mise. Děj se sice odehrával již po pádu, ale to nevadí. Hlavním záporákem byl Ron Perlman, který s pomocí ďábelsky návykové hry (vize WoW tu tedy byla již v roce 1994) chce…už si ani nevzpomínám, snad vykrádat účty. To je jedno. Hra samotná byla strašná a byla kýčovitější než Nastěnčino oblečení. Ti starší si ale asi vzpomenou na klasické herní automaty, které se dají nalézt ještě dnes. A samozřejmě, nemůžeme zapomenout na legendární hru, kterou hrál opravdu každý- Те́трис aka Tetris.

 

Za vývojem Tetrisu stojí programátor Alexej Pažitnov z Akademie věd v Moskvě. Při práci mu ještě pomáhal Dmitrij Pavlovsky a Vadim Gerasimov. Vzorem jim byla logická stolní hra Pentomino. 6. Června 1984 si mohli první lidé vyzkoušet na první pohled snadnou hru, kterou ale prý nikdo nikdy nedohraje. Základem hry jsou prvky skládající se ze čtyř kostiček (tetromina), odtud název tetris (složenina tetra a tenis, tetra znamená v řečtině čtyři). Jak si asi vzpomínáte, skóre získáváte umísťováním a umazáváním útvarů padajících z horní části. Hra končí, když se vám „podaří“ dostat se až úplně nahoru. Easy peasy. Aby to nebylo tak jednoduché, hra se postupem času zrychluje. Práva na hru neměl její vynálezce, nýbrž Matička Rus .Dlouhé čtyři roky trvalo, než se prodaly práva společnostem Nintendo a Atari. Hra byla již tehdy velice populární a dva roky před prodejem licence, tedy v roce 1986, vyšla v USA. Svému fenomenálnímu úspěchu a dlouhověkosti vděčí mašince GameBoy, na kterou vlétl v roce 1989. Stejně jako Rubikova kostka, i tato hříčka si našla miliony fandů a do jisté míry je začarovala. Proto si můžete prohlédnout videa, kde se tetris hraje s lidmi, nebo dokonce poznat tetrisového boha, jenž krutě hází zákeřnými „esky“ a ukončuje tak hru. A mám pro vás dobrou zprávu, dle vědců (a už bohužel ne sovětských, i když to jistě schvalují) je hraní tetrisu dobré pro náš mozek. Během hraní se zvyšuje mozková aktivita a při mírném hraní po dobu jednoho měsíce (stačí hodina denně), byste měli pociťovat zlepšení kognitivních funkcí. Navíc, hraní tetrisu do jisté míry zabraňuje opakování traumatických vjemů.

 

Jména Pažitnov, Pavlovský a Gerasimov si dobře zapamatujte, protože prvně jmenovaný po fenomenálním tetrisu s kariérou herního vývojáře neskončil, druhý a třetí jakbysmet. V roce 1985 si tak úzká skupinka lidí (opět v akademických kruzích) mohla zahrát hru Antix (Antixonix), která se vzhlédla ve hře Xonix, jenž byla inspirována Qixem. Jedná se tedy o dvojnásobný vývar, kopírku kopírky, destilere, destilere. Princip hry je prostý, klasicky „ukrajujete“ pozadí a nesmíte své řezy nechat přerušit náhodně poletujícími objekty. Pod hrou byli podepsání Pavlovský a Gerasimov.

 

Pažitnov se řídil známým „kuj železo, dokud je žhavé“ (neviňme jej z nenažranosti, jak jsem již psal, pokud dostal nějaký honorář, byl spíše symbolický) a vrhl se na modifikace tetrisu – Welltris (1989) a Hatris (1990), přičemž posledně zmíněná hra by se mohla používat na Mírově při převýchově a trestání vězňů. V roce 1991 se přestěhoval do USA. 31. Prosince 1991 přestal oficiálně existovat SSSR a nastala nová éra jak samotného Ruska, tak Ruska a počítačových her.

Další, netuctovou a zajímavou hrou, je archivní kus Perestroika (nalézt ji lze také pod názvem Toppler) z roku 1990. Zaujme názvem i obrázkem v menu. Těm starším nemusím význam slova perestrojka vysvětlovat, ani toho pána, který na nás vykoukne v menu, známá plešatá hlava a mateřské znaménko na hlavě dávají tušit, že se do světa nul a jedniček prodral „Gorby“. No a mladší ať si kliknou na link. Vaším úkolem je ovládat zelený kekel, nejspíše panáčka, pobíhat po kusech zeminy, nespadnout do vody sbírat a penízky a kuličky. To je ta doslovná verze. Ta verze, jež čte mezi řádky a používá fantasii v tom vidí, že se prodíráte džunglí SSSR, sbíráte komodity a ve vyšších úrovních vás honí potvory (byrokrati) a chtějí vás sežrat. Nadčasové poselství.

 

 

A co ty ostatní hry? Pojďme se podívat na automaty. Na rozdíl od těch v nonstopu v nich nevyhrajete majlant (no, možná že máte přecejen větší šanci ke štěstí přijít u těch nevýherních), ale taky do nich nemusíte házet celou výplatu. A dokonce i na jiné zapeklité  přístroje používající elektřinu. A ne, nemyslím tím známé kousky jako „выдержи, пионер“, které v poněkud upravené podobě používala i KGB (link je čistě ilustrační). Herní automaty (tím myslím ty “arcade games” automaty, jen tak pro upřesnění), to jsou opravdu velké mašiny, bytelný kus hardwaru, kterému by atomový výbuch stěží poškrábal lak . A dokonce ke svému provozu nepotřebují ani naftu, byť elektřiny sežerou nemálo.

Zajímavé je, že se sovětské herní automaty dostaly až do naší milé vlasti. Bylo to někdy v osmdesátých letech a Mekkou mladých hráčů se stal „Park kultury a oddechu Julia Fučíka“, dnes známý pod jménem Výstaviště Praha. Název i automaty vzal čas, ale nadšené zmínky tehdejších pařanů se dají nalézt i po letech. Krom realistické grafiky a autentického ozvučení (na svou dobu samozřejmě) tyto bedny disponovaly řadou mechanických udělátek (periskop, puška,…), takže za své dvě koruny dostali na svou dobu revoluční herní zážitek. Ovládání tankové bitvy, podmořské ponorkové dobrodružství, snajprování… koho by to nenadchlo i dnes.

 

Ale nezoufejte, ačkoliv se mašiny vypařily, nebyly jediné. Samozřejmě, vždyť byl všeho dostatek. Pokud se chcete podívat, jak takové automaty vypadají, potažmo jak se hrají, můžete se vydat do Moskvy. V jednom sklepě, ze kterého všem bytovým designérům vstávají vlasy na hlavě, se díky nadšení bandy hráčů vybudovalo muzeum herních automatů. Najdete zde většinu tehdy populárních mašin, byť některé z nich nejsou funkční a dotváří pouze atmosféru expozice. A také lapají prach. Nabídka je i tak široká, očekávejte jezdící a střílející klasiky, které soudruzi okopírovali ze Západu (nebo Západ od nich?), ale i „libůstky“- třeba stoprocentně realistický trenažér tahání kořenové zeleniny na motivy populární slovanské pohádky. Vychutnejte si zábavnou práci v JZD bez rizika špinavých rukou! Muzeum je otevřené třikrát týdně, vstupné je levné (v přepočtu necelých 200kč, byť do automatů musíte házet mince), obsluha by už měla umět anglicky (chrám herní historie je otevřen už více než tři roky) a vůbec, prohlédněte si oficiální stránky muzea, kde krom fotek jednotlivých přístrojů můžete své herní já potěšit flashovou hrou na motivy „Torpednaya Ataka“. Angličtinou políbení čtenáři si navíc mohou přečíst obsáhlý článek z adangerousbusiness.com, ve kterém autor barvitě popisuje své zážitky z hraní. A pokud se vám nechce jezdit do Moskvy, podobné, byť ne rusky orientované muzeum herních automatů, můžete navštívit i v naší milé vlasti.

 

Sovětský svaz v počítačových hrách

 

A jsme u poslední části článku. SSSR se ve hrách už sice nepoužívá tak často (herní branže netrpí obsesí filmového průmyslu 80. let), ale když už je použit, není to nic, co by si soudruzi mohli vystavit na poličku vedle rudé knížky. Her s komunisty (ať už se starými- padlými, nebo se starými-stále se držícími) je hodně, vzpomeňte si na tituly Singularity, Red Orchestra, IL- 2 Sturmovik, Call of Duty, Hearts of Iron,… a na další miliardu dalších. Nebudeme se trápit u běžných her, ve kterých je humoru a nadsázky asi tolik, kolik dává Vitana masových knedlíčků do Polévky s masovými knedlíčky (stačí přidat vejce!) . Co za tituly stojí za to si připomenout?

 

Můj osobní favorit, číslo jedna a herní evergreen je… (sorry Red Alerte, jsi jen o kus dál) Original War. Na tento titul můžeme být právem hrdí, neboť pochází od chytrých hlav z Altar Interactive. Trochu mě mrzí, že hra i přes dobrá hodnocení (průměr 8/10) zapadla. Kdyby se tak nestalo, tak by každý hnedle věděl, že OW není jen synonymem pro skvělou a zábavnou strategii s prvky rpg, zajímavým námětem a povedeným dabingem. Ve hře se totiž můžete rozhodnout, zda hrát za sterilní tintítkové Američany, nebo (a kdo tuto možnost nevyužije, je blázen) se stát hrdým příslušníkem-mechanikem Pliocénské divize Rudé armády. Jakožto Jurij Ivanovič Gorkij, známý pod přezdívkou Burlak, budete bojovat proti imperialistickým válečným štváčům, kteří se pokoušejí vydrancovat nerostné bohatství velkého a mocného SSSR. V boji vám, krom vynikající a geniální bojové doktríny, pomůžou vaší soudruzi spolubojovníci, oplývající řadou hlášek a nezlomným bojovým duchem. Slovy klasika: “Proč sem pořád lezou, copak nevědí, že je odprásknem?“

 

 

Rudá armáda, obrněná pěst dělnické třídy, drtila nepřátele i v Red Alertu. Red Alert je oproti OW vtipem obohacen na obou stranách barikády, ale stejně. Kdo si nepamatuje epická videa, hudbu, jednotky a hlášky z legendární strategické série? Co třeba taková vzducholoď Kirov a její legendární “reporting” hlasem hlubší než lesní tůň? No a další klasiky… (kdo v komentu uhodne, od koho jsou, popřípadě, při jakých akcích se spouští, dostane velkého rudého bludišťáka)- „Commencing shock therapy“, „For Mother Russia“, „At least I have a job“, „Rubber shoes in motion“, „Happy birthday“, „There goes the neighborhood“, „Eradicate them“, „Bombardiers to your stations“, „Cruise and fire“. Och, člověk skoro zatlačí slzu.

 

Vtip se s „rudochy“ protnul i ve hře No One Lives Forever 2. Charizmatický záporák, jenž na svém raketami vylepšeném kolečkovém křesle, oblečen do posledního modelu z obchodu „ Obvazy a fáče“, pokusí eliminovat hlavní hrdinku a křičí na ní „Evil woman“, to si necháme líbit. No a k Volkovovi si přičtěte ukecané rudoarmějce a všudypřítomné poschovávané perličky.NOLFa bereme taky do party.

 

Ale všechny tyto hry strčí do kapsy, co se šílenosti týče, kvalitou samozřejmě ne, titul Stalin vs. Martians. Už název dává tušit, že to bude ujeté. A ono to ujeté je. Je to ujetější, než si obléknout růžové elasťáky, k nim kanady, modré boa, koženou podprsenku a jít maturovat z klingonštiny. On už trailer dával tušit, že herní žurnalisté budou muset po vydání tohoto kousku změnit přístup ke hrám. Tancující Stalin? Proč ne! Parodie na druhou světovou, komunismus, stalina a buhví na co ještě vzbudila ohlas. Tak šupky dupky, jděte mlátit zelené mužíky tančíky. Třeba si pak s váma generalissimo trsne.

 

Námět s mimozemšťany však není úplnou novinkou. V roce 1982 vyšel titul Communist Mutants from Space. Mimozemšťani z planety Rooskee napadají mírumilovné demokratické světy a kam šlápnou, tam sto let tráva neroste. Každý, na kterém spočine zrak velké „Matky“ (vodkou opojená šéfka všech komunistovetřelců) se promění mutanta. Studená válka na poli video her. No a pak tu máte kousky jako třeba Stalin Subway, které nejsou zamýšleny být vtipné. A o to jsou vtipnější.

Tímto se s vámi loučím a předávám slovo kruté realitě. Pokud znáte nějakou úchylárnu, nebo vtipnou, popřípadě zajímavou hru, klidně jí zmiňte v komentech. Ideálně s nějakým linkem.

 

In soviet Russia you don´t play the game, the game plays you!