Hry prožrané brouky

Herní průmysl má celou řadu neduhů a jedním z těch největších jsou rozhodně bugy, tedy chyby nejrůznějšího rázu, které znepříjemňují hraní, v některých případech ho dokonce činí nadále nemožným. Zná je každý, kdo někdy spustil nějakou hru, protože v určité podobě se vyskytují prakticky všude. Hry jsou natolik komplexními programy, v nichž při sobě musí držet tolik prvků a mechanismů, že není divu, když se nějaká ta chybička vloudí. Aby ale nerušila hráče od příjemného zážitku, měl by jí vychytat betatesting. Jenže tady je kámen úrazu. Zatímco někteří vývojáři si zakládají na vybroušenosti svých titulů, a když už se nějaký ten brouk objeví, má opravdu jen titěrné rozměry (příkladem budiž třeba studia Blizzard či BioWare). Jenže jsou i tvůrci, již na výstupní kontrolu příliš nedají a pouští do světa sice neuvěřitelně složité a na papíře zajímavé kousky, které se však v praxi příliš nedají hrát (většina ruských titulů).

f

Proč si vývojáři nedají větší pozor a neladí lépe? Důvodů je hned několik. Jednak jsou tu tradiční faktory: čas a peníze. Vývoj se obvykle protáhne na dobu delší, než byla původně předpokládána, a tak se spěchá, kde to jen jde. Jelikož je betatest až na úplném konci výrobního procesu, často dojde ošizení právě on. Nebo na něj zkrátka nezbudou peníze, jež padly na ostatní skvělé „featurky", jimiž se lze chlubit na krabici. Na ní se hráč ale nedoví, jak je hra odladěna a jaké má mušky, takže autoři mnohdy betatest nepovažují za příliš důležitý. Dalším důvodem může být rozháraný tým se špatnou koordinací práce. Poměrně častým jevem je vývoj probíhající na několika místech a následné skládání jednotlivých, často špatně slučitelných prvků dohromady. Výsledkem mohou být problémy, které nespraví ani sebelepší betatest.

   

Pojďme si bug definovat: jedná se o programovou, respektive softwarovou chybu. Odhadem, neboli v průměru obsahuje tisíc řádků zdrojového kódu zhruba dvě takové chyby. Bugy se přitom dají rozdělit do několika typů. Prvními a ještě relativně snadno odstranitelnými jsou chyby v syntaxu, to znamená v jakési gramatice programového jazyka. Stejně jako v mluveném jazyce neporozumíte špatně poskládaným větám. Jenže člověk dokáže autonomně myslet, a tak se smysl většinou dobere. Stroj to nedokáže, a proto vyhodí chybovou hlášku.   

 

Poměrně nepříjemné jsou chyby v logice. V tomto případě se jedná o špatně nastavený algoritmus, který se spustí v určité situaci. Představte si početní příklad, jenž závisí na použití správného vzorce. Pokud programátor postaví vzorec špatně, je pochopitelně i výsledek nesprávný, přestože počítač počítal tak, jak měl. Například v Gothicu znamenala mylná rovnice to, že hráč mohl skákat z libovolných výšek, aniž se mu něco stalo.

   

Možná nejzásadnějšími problémy jsou ty designové. Zatímco syntaktické a logické chyby lze relativně jednoduše obejít, případně opravit patchem, pokud se tvůrci dopustí designového omylu, je tu velký problém, který může dokonce znemožnit dohrání hry. Může jít třeba o špatně postavenou úroveň, kde se neotevřou dveře, další variantou je moment, kdy se hráč dostane do bezvýchodné situace (nemá například šanci dostat střelivo, aby mohl zabít bosse apod.), nebo vývojář jen přecení hráčovy schopnosti natolik, že druhý jmenovaný neví, co se po něm chce.

Tolik hrubý nástřel teorie a na následujících řádkách si vypíchneme nějaké z titulů, které se díky bugůms staly nechvalně proslulými.

Blacksite

Od střílečky tvůrčího týmu Midway jsme si slibovali mnoho, nakonec však v negativním smyslu zaujala především svými chybami. Velmi nepříjemné bylo například nenadálé mazání uložených pozic, což naštvalo dvojnásob, vzhledem k tomu, že hra ukládala sama na předem daných místech a hráč si tak svůj postup ani nemohl sám pojistit. Ani umělá inteligence spolubojovníků (o nepřátelích nemluvě) se neměla čím chlubit. Když dostali borci na starosti otevírání dveří, často pobíhali kolem a nemohli vstup najít. Pokud by to aspoň mohl udělat hráč svépomocí, ale ne – bylo to řešeno formou skriptu a otevřít musel ten který parťák. Hrůza. Publikum se dočkalo jen těch nejnutnějších patchů, které tuto nedokončeně vyhlížející hru dostali aspoň do jakž takž hratelné podoby. O nic více se nepokoušeli, a tak jistou útěchou může být jen přiznání chyby hlavního designéra Harveyho Smithe.

   

Dungeon Lords

Tenhle kousek byl fandy tradičních kobkařin dlouho vyhlížen a mohl být skutečně dobrý, jen kdyby se jeho klenba nezhroutila pod nánosem tun bugů. Po vydání bylo Dungeon Lords prakticky nehratelné. Některé úkoly – mezi nimi i ty hlavní – se nedaly vyřešit, protože patřičná NPCčka nebyla k nalezení. Nebo jste se dostali třeba do pevnosti Fathin, odkud se ale už nešlo dostat. Jednoduše proto, že někdo zapomněl otevřít východ. Pokud jste zkusili nahrát nějakou z uložených pozic, měli jste docela velkou pravděpodobnost, že naběhne chybová hláška, protože v prvních verzích nebyly savy a hra příliš kompatibilní. Ve světle těchto problémů už ty technické, jako například časté výpadky zvuku, jimž pomohl jen restart, působily titěrně. Zmíněné nejhorší chyby se podařilo odstranit mnohasetmegovými patchi, ale pachuť ze hry v ústech hráčů zůstala. To věru nejsou dobré předpoklady pro druhý díl, který už je ve vývoji. Lepší by bylo se od této značky navždy distancovat.

   

Enter the Matrix

Velkolepý projekt od Shiny Entertainment a bratrů Wachovských, který doplňoval filmovou trilogii Matrix, byl po komerční stránce velmi úspěšným, ale v recenzích se na něj snášela tvrdá kritika. Auta se chovala naprosto šíleně, nepřátelé se objevovali odnikud, hra se podivně cukala a kamera dělala psí kusy. Takové, že jste občas ve frenetické akci nevěděli, kde vám hlava stojí. I v tomto případě končila většina pokusů o nahrání uložené pozice smrtelným bluescreenem. Místo aby se šéf studia Dave Perry kritice postavil, začal vykřikovat něco v tom smyslu, že recenzenti nejsou cílová skupina a oháněl se prodejními čísly, které však zajistila jen známá značka. Takhle obhajovat zjevné chyby nám nejde na rozum.

   

Söldner: Secret War

V podobě multiplayerové střílečky Söldner: Secret Wars, která měla posloužit JoWoodu k využití vlny zájmu o Battlefield, se na trh dostal jeden z vůbec nejhůře odladěných titulů všech dob, který naprosto neodpovídal ceně, která za něj byla vyžadována. Ve skutečnosti by si ho většina hráčů, kdyby věděla, co je čeká, nevzala ani kdyby jim JoWood ještě zaplatil. Söldner byl tak zabugovaný, že mnohdy nešel ani spustit a jistě si dovedete představit, jak muselo vypadat hraní, když už se do něj na pár minut podařilo připojit. První patche aspoň umožnily spuštění, ale s hrou to stále vypadalo bídně. Jakmile jste si vyvolali seznam parťáků, hra se nekompromisně zřítila do systému. Jistě nepřekvapí, že také vyváženost stála za velké kulové. Například sehnat dostatek peněz na aspoň trochu lepší výzbroj trvalo hodiny, které vám ale hra ani neumožnila v jejím světě strávit. Okamžik smrti byl totiž rovněž oblíbenou příležitostí, kterou Söldner neváhal využít, aby se mohl odporoučet z obrazovky.

   

Tomb Raider: Angel of Darkness

Šesté dobrodružství s Larou Croft v hlavní roli mělo být nejlepší ze všech. Bylo tím nejhorším. Bugům se podařilo naprosto zničit atmosféru i hratelnost, jelikož ovládání díky nim bylo zcela nepřesné a pomalé. Dále tu byly výpadky grafiky i zvuku. V některých případech se hra ani nespustila, v jiných se z nějakého neznámého důvodu neskutečně zpomalovala. Videa se nepřehrávala, na denním pořádku byly pády do Windows, ale i restarty PC. Zkrátka katastrofa, která sérii Tomb Raider málem zlomila vaz. Za neutěšený stav může pravděpodobně vydavatel Eidos, který tlačil na tvůrce, aby vydání urychlili. Paradoxně to ale odneslo právě studio Core Design, kterému byla celá série odebrána a předána Crystal Dynamics.

   

Vampire: The Masquerade – Bloodlines

V tomto případě jsme chyb litovali opravdu hodně, protože jinak byl Vampire: The Masquerade – Bloodlines fantastickým zážitkem s neuvěřitelnou upírskou atmosférou. Ale bugy se tu zkrátka objevovaly na každém rohu: postavy se propadaly do země, procházely skrz zdi nebo zůstávaly trčet ve vzduchoprázdnu, což znemožnilo interakci s nimi. Velkou chybou bylo také používání střelných zbraní. Jakmile jste jednou vystřelili, byl zpětný ráz natolik silný, že další precizní střela už nepřicházela v úvahu. Problémy byly i se sbíráním předmětů, zvukem, který neodpovídal obrazu, nechyběly ani obligátní pády a protivníci někdy byli dokonce nesmrtelní. Jelikož studio Troika Games krátce po vydání zkrachovalo, neměl kdo vytvářet potřebné patche. Hra byla ale v jádru natolik kvalitní, že se této práce ujali sami fanoušci. Momentálně už je k dispozici neoficiální update na verzi 1.5, která je hratelná bez větších problémů.

   

Jak vidno, bugy dokáží velmi znepříjemnit hraní jinak zajímavých a kvalitních her. Bohužel se zatím nezdá, že by se blýskalo na lepší časy. Určitou výhodu v tomto směru mají konzolisté, jejichž hry musí procházet přísnou výstupní kontrolou, a tak se eliminuje celá řada nepříjemných chyb. Na druhou stranu to mají o něco horší s vydáváním patchů. Každopádně bychom byli moc rádi, kdyby se herní tvůrci napříště více věnovali betatestu.