Pamatujete na klasické japonské RPG Trials of Mana na konzole SNES? Vyšla roku 1995 jako třetí díl série Seiken Densetsu. Úspěch měla celosvětový a zařadila se boku nejlepších titulů svého žánru. Po pětadvaceti letech tak vychází remake a mnoho fanoušků na něj hledí s vysokým očekáváním. Autoři remaku totiž, oproti mnoha jiným, slíbili, že se chtějí striktně držet původního konceptu hry. Existuje ten zlatý střed mezi starým a novým i pro remaky her? Trials of Mana se jej pokusil zasáhnout.
Na počátku dobrodružství si vybereme tři z celkem šesti hrdinů. Každý z nich má svou vlastní historii a vlastní motivaci, které si připomene díky první misi. Ta trvá přibližně půl hodiny a kromě hlavního vůdce si je můžeme projít i s dalšími dvěma charaktery ve chvíli, kdy se k našemu putování přidají. Námi vybraní hrdinové pro první putování světem jsou neohrožený bojovník Duran, prostořeká princezna Angela a žvatlavá malá čarodějka Charlotte.
Co by to bylo za japonské RPG bez příběhu a bojového systému. Jenže příběh v Trials of Mana je spíše propadákem. Zuby nehty se drží vyprávění z původní verze pro SNES z roku 1995. I když je zde několik hratelných charakterů z různým pozadím a scénář celé hry je trochu jiný pro každou z nich, ve výsledku je stále stejně plytký. Možná bychom nebyli tak nemilosrdní, kdybychom sami sotva před dvěma měsíci nehráli Final Fantasy VII Remake, který ukázal, jak se více jak dvě dekády starý příběh dá znovu vyprávět s množstvím nových detailů.
Ono ani samotné vyprávění příběhu nedostalo od tvůrců příliš pozornosti. Rozhovory hrdinů probíhají se statickou kamerou, v některých případech hrdinové ani neotvírají ústa, když hovoří a ve tvářích mají stále stejný výraz. Ani anglický dabing hře příliš nepřidal a fajnšmekrům doporučíme přepnout na mluvenou japonštinu s anglickými titulky, která postavám sedne lépe.
Alespoň ten soubojový systém stojí za to. Přitom je na pochopení naprosto jednoduchý a už po pár minutách i úplný začátečník bude hbitě přepínat mezi všemi třemi hrdiny a kromě dvou základních útoků pepřit nepřátele i nějakým tím speciálním kombem. Každý hrdina si může postupně nabranými zkušenostmi odemknout další útoky, kouzla a pasivní schopnosti. Po nabití světlého políčka u obrázku našeho charakteru v dolní části obrazovky si tak může vyvolat seznam komba spustit je jedním z přidělených tlačítek. Čarodějky nemusí čekat na nabití tlačítka a ke svým kouzlům mohou využít svou dávku many. Boj během těchto výběrů není zpomalen, jako jsme zvyklí třeba u série Final Fantasy, ale výběr speciálních útoků je tak přehledný, že po chvilce cvičení lze kombo aktivovat ani ne za vteřinu. Protože se každému charakteru energie na speciální útok nabíjí zvlášť, můžeme (a v pozdějších fázích hry musíme) přepínat mezi všemi třemi charaktery a nepřátele zasypávat jedním kombem za druhým.
Inteligence nepřátel je ve většině případů naprosto triviální, takže kromě bezhlavých útoků na vaši osobu nedělají víceméně nic jiného. Jejich silné útoky vidíme více jak vteřinu před jejich aktivováním díky červenému poli, které se kolem nich objeví, takže uniknout takovému útoku lze ve většině případů bez ztráty květinky.
V úzkých koridorech se nepřátelům prostě nedá vyhnout. Ať už se jedná o králíčky, netopýry nebo modré ježky, jakmile se k nim dostaneme na dosah, automaticky začnou útočit. Z boje se však dá utéct, což se hodí zejména v situacích, kdy mapou probíháte tam a zpátky, abyste plnili úkoly. Nepřátelé se totiž po čase respawnují, takže se sice na boji s nimi dají jednoduše nabrat zkušenostní body, ale v mnoha situacích je jednodušší prostě pár vteřin tlačit na bariéru, ve které vás souboj uzavře, a ona povolí. Samozřejmě to neplatí pro boj s bossem. S tím se prostě musíte utkat.
Boj s bossem je kapitolou sama o sobě. Ve hře jich je totiž hodně. Jejich finální počet odhadujeme na více než dvě desítky. Zatímco klasické nepřátele udoláte mačkáním jednoho ze dvou tlačítek útoku, bossové na střední a vyšší obtížnost už představují vcelku výzvu. Naštěstí si Trials of Mana nehraje na hardcore RPG a těsně před střetnutím s většinou bossů je možné hru uložit.
Ukládání probíhá dvěma způsoby. Ve městě, kde na vás nikdo neútočí, stačí zajít do ubytovny a uložit přespáním na jednom z volných lůžek, nebo začít hovor přímo s recepčním, který vám uložení nabídne. Ve volné přírodě lze uložit jen u konkrétních soch.
Zatímco města působí otevřeným dojmem, ostatní mapy jsou většinou tvořeny úzkými koridory, ve kterých je jen pár odboček stranou, většinou jen k další truhle. Aktuální cíl našeho putování je označen na malé mapce jako střelka kompasu. V Trials of Mana se rozhodně nikdo neztratí.
Některé mapy jsou celkem malé a lze je proběhnout sotva za minutu. Vzhledem k tomu, o jak úzké koridory se jedná a obecně o celou grafickou stránku Trials of Mana, několikavteřinové nahrávací obrazovky mezi přechody map jsou vcelku zbytečné. Možná se jedná o relikt při portu z konzole Nintendo Switch, ale na Playstation 4, kde jsme zvyklí mít po nahrání obrovské detailní mapy, se jedná o otravnou povinnou pauzu.
Na mapách jsou rozmístěny truhly s poklady a spousta dalších věcí ke sbírání. Jednou z nich jsou i semínka, která v nejbližší noclehárně zasadíme do květináče a v mžiku z nich vyrostou další součásti naší výbavy. Pro hračičky je zde zas hledání kaktusů, které jsou poschovávané po celé mapě světa. Za nasbírání určitého počtu dostaneme odměnu.
Svět Trials of Mana a celé jeho grafické zpracování je omezeno výkonem konzole Nintendo Switch. Nic se nemění ani na konzoli Playstation 4, která alespoň nepříliš detailní za to pohádkově zpracované mapy vykresluje v nejvyšším rozlišení bez jediného cuknutí. Pohádkové grafice nejen samotných map v podobě království džungle a různých jeskyň kontrastují snad jen trochu necudné oblečky některých postaviček jako v případě Angely, která má na sobě body obleček, za který by se nestyděla nejedna kabaretní tanečnice.
Zatímco původní soundtrack, o který se postaral Hiroki Kikuta, byl natolik oblíbený, že si ho střihly na dvou koncertech i kompletní orchestry, jeho nové zpracování trochu skřípe. Může za to celková přílišná krátkost jednotlivých melodií, které sice vychází z původní hudby, to ale nemění nic na tom, že sotva minutové sekvence se opakují stále dokola a po čase začnou štvát. Pro fanoušky předlohy lze v menu hudbu přepnout na tu původní.
Trials of Mana má spoustu chyb. Můžeme nadávat na minimální množství nového příběhového obsahu oproti původní hře, na nepříliš detailní grafické zpracování, které je omezeno limity hardwaru konzole Nintendo Switch, a lineární vedení hráče od cíle k cíli. Nebo se na hru podíváme z druhé strany a vezmeme ji jako ukázku toho, jak by se devadesátkové hry hrály dnes.
Trials of Mana vyniká totiž svou jednoduchostí, bojovým systémem, který se naučí hráč za pár minut, snadno pochopitelným příběhem a desítkami soubojů, na které budeme určitě ještě dlouho vzpomínat. A když celé dobrodružství dohrajeme do konce, což potrvá přibližně dvacet hodin, stačí vybrat nový set hrdinů a zažít trochu jiný příběh. Pro majitele Nintendo Switch se jedná o jeden z těch lepších JRPG titulů, které na své konzoli najdou. Majitele PC a Playstation 4 najdou ve stejném žánru i lepší hry, ale najdou hry přístupnější dětskému publiku či úplným nehráčům? To asi těžko.
