Tomb Raider: Anniversary

Ne každá hra se dočká po deseti letech svého remaku. To už musí být opravdový hit, aby mu byla udělena taková pocta. O špičkovém statusu Tomb Raideru a především jeho hlavní protagonistky Lary Croft však nikdo nepochybuje. Celá série měla až donedávna sestupnou tendenci, zakončenou katastrofálním počinem Angel of Darkness. Loni nicméně archeologické hrdince vrátil zašlou slávu Legend, který mnohé namlsal v lepší příští. Ale Anniversary je přeci jen úskokem stranou, a tak se v něm nováčci, jež přilákal právě poslední díl, kde se z Lary stala mnohem akčnější diva, možná nebudou cítit úplně, tak jak by si představovali.

Mluvit v případě Anniversary o remaku znamená neříct celou pravdu. Ta je totiž taková, že na jednu stranu se autoři skutečně velmi inspirovali prvním dílem celé ságy, ale na tu druhou si racionálně uvědomili, že doba přeci jen postoupila, za ty roky vyšlo velké množství her a vůbec by tak nebylo moudré stavět Laře krásný, byť zaprášený pomník. Novinka se tak nese v duchu čilé modernizace na těch místech, kde to zážitku známém z prvotiny neublíží a zmlsaným hráčům naopak pomůže v lepší přístupnosti.

Jako první tak musíme zmínit příběh. Jeho kostra zůstala pochopitelně zachována. Problém v Tomb Raider 1 byl, že děj v něm ničím jiným než kostlivcem nikdy nebyl. Mnozí hráči tak vlastně vůbec nevěděli, oč jde a hráli jen kvůli jiným přednostem hry či hrdinky samé. Tentokrát už si tvůrci dali pozor. Z příběhu, jenž se točí kolem mytického artefaktu Scion, po kterém baží tajemná organizace vedená ještě tajemnější a proradnější ženou, se nyní dozvíte přeci jen více. Na poměry současných trendů to sice stále není žádný zázrak, ale sem tam se nějaké té objasňující animace dočkáte, takže budete vědět, co se děje a kam směřujete. Právě v neherních sekvencích se střetnete se žoldákem Larssonem či servilním archeologem Pierrem. Jestliže jste hráli jedničku, už dobře víte, kam vás vítr zavane. Jsou to navýsost zajímavé destinace: Peru, Egypt, Řecko a dokonce Atlantida. Na první pohled po obsahové stránce nic přidáno nebylo.

Dalo by se dokonce říci, že někde studio Crystal Dynamics dokonce vzalo nůžky a některé momenty, ale i delší pasáže, které by z dnešní perspektivy působily nepatřičně, vystřihlo. Zub času to možná již zastřel, ale faktem je, že původní Tomb Raider byl velmi dlouhou a náročnou hrou. Dnes je v módě zintenzivňování, a tak v Anniversary narazíte na minimum hluchých míst, samozřejmě pokud za ně nepovažujete chvíle, kdy si lámete hlavu se řešením zapeklitého problému. Takových zažijete spoustu, ale to lze těžko dávat autorům za vinu, když jsou to právě hádanky, co Tomb Raidera oproti ostatním hrám tak signifikuje.

Úrovní je spousta a prakticky v každé se objeví pár háčků. Někdy jsou jednoduché, prakticky řešitelné za běhu, stačí se jen pořádně rozhlédnout. Nezřídka se ale sami sebe budete ptát, kde hledat řešení. Samozřejmě vám bude jasné, že všechny prvky úrovně na onom problematickém místě je nějakým způsobem nutné využít, to jistě pomáhá, ale rébusy občas vyžadují zapojení všeho, co má jen malou souvislost s myšlením. Například obrovský stroj na horském úpatí v Peru. Působí sice monumentálně, ale z hádanek patří ještě k těm snazším, pomineme-li skutečnost, že se tenata jejího řešení rozpínají přes celou dlouhou úroveň. Nebo v Řecku peripetie s Atlasem. A tak dále. Památných momentů je přinejmenším deset a všechny si je budete pamatovat hodně dlouho především proto, že neustálým zkoušením variant řešení, z nichž funkční je jediná, strávíte klidně hodinu, možná dvě. Zase tolik se totiž v tomto ohledu nezjednodušovalo – to už by ostatně ani nebyl Tomb Raider v pravém slova smyslu.

Anniversary ale není jen sledem poměrně obtížných hádanek. Jak už bylo řečeno, hraje se relativně intenzivně. Tím myslíme dobu, v níž se nevěnujete oněm hádankám, ale naopak si užíváte kvalitního designu levelů, běháte, přeskakujete z plošinky na plošinku, zachytáváte se výběžků ve stěnách, snažíte se vyhnout pastem, střílíte otravné zmetky atd. – to vše probíhá v příjemně svižném tempu.

S ovládáním jsme neměli vůbec žádný problém, hra si i přes paralelní vývoj s konzolovou verzí perfektně rozumí s klávesnicí a myší. Snad jen by občas mohla být kamera flexibilnější. V některých rozsáhlejších úrovních totiž tehdy, když se snažíte o daleký skok s otočkou o sto osmdesát stupňů, tedy se musíte otočit ve vzduchu, nevidíte za sebe a vlastně nevíte kam skáčete. V průběhu celé hry na to narazíte jen sporadicky a přinejhorším lze využít metodu pokus-omyl, která díky velkoryse rozmístěným checkpointům nepředstavuje větší zdržení, takže o kdovíjak dramatickou chybu se nejedná.

Za podstatně vážnější komplikaci v cestě za úspěchem však pokládáme zakrnělost soubojové složky. Ta by si totiž zasloužila pro aktuální poměry v mnohém vylepšit a rozpracovat. Od prvního dílu se totiž v tomto směru změnilo naprosté minimum. Nepřátelstvo tvoří pouze zástupci zvířecí říše, ať už to jsou netopýři, vlci, medvědi, opice, dinosauři či další všeliká havěť. Jedná má ale stále společné: nulovou umělou inteligenci, což ústí v často až trapné a zmatené přestřelky. Stačí jen drtit levé myšítko a Lařiny pistole, případně brokovnice se s přispěním automatického zaměřování o zbytek postarají. Před lety to mohlo být OK, dnes to musíme pokládat za zoufale staromódní a nezábavné. Budiž ale jistým ospravedlněním, že poměr aktivit je arkádové a hádankové stále nakloněn podstatně více než soubojům, které tu jsou zřejmě jen tak na okrasu, ale působí spíše kontraproduktivně. Výjimku z pravidla tvoří legendární bossové. Na Tyranosaura Rexe si pamětníci jistě dobře vzpomínají – ze spaní je bude budit i nyní. Stále platí, že je na závěrečné, několikanásobně větší nepřátele třeba vymyslet zcela originální taktiku.

K tomu vám dopomohou i novinky v pohybovém repertoáru Lary. Všelijaké úskoky samozřejmě zůstaly, ale tentokrát se s úhybným manévrem do strany pojí i zpomalení času a možnost vystřelit opravdu dobře cílenou ránu. Nesmíme zapomínat ani na hák, kterým hrdinka překonává obzvlášť rozsáhlé propasti a jedině s jeho pomocí dokáže pobíhat po zdech. Ano, byl už v Legend, ale v Anniversary se dočkává opravdu dalekosáhlého uplatnění.

Grafické stránce není příliš co vytýkat. Běží na enginu prvně použitém v Legend, a přestože už to není úplná novinka, pro potřeby víceméně uzavřených prostředí hry plně postačuje. Scenérie jsou mnohdy překrásné, ani ne tak kvůli míře detailu, jako spíše pro svůj nezaměnitelný šarm a kouzlo. Hře tak na jednu stranu určitě nechybí atmosféra, ale na druhou zase po způsobu svého vzoru působí příliš mrtvě. Tomb Raider: Anniversary je vůbec hrou plnou kontrastů. Předně musíme závazně prohlásit, že vůbec není špatná, ba právě naopak – je to jedna z lepších her, jež se letos urodily. A je to výborný remake. Jenže doba od vydání jedničky vážně pokročila, a to více než mohli tvůrci v přepracování reflektovat. To už by pak vzniklo úplně něco jiného. Jako titul pro pamětníky lze Anniversary jednoznačně doporučit, stejně tak těm, kdo vždycky chtěli ochutnat původní Tomb Raider, ale odrazovala je grafika. Ovšem ti, kdož se zamilovali do Lary teprve v Legend, budou tento závan starých dobrých časů brát s lehkým ušklíbnutím. 75%.