Některé vývojářské týmy zvládají bez sebemenších problémů nové hry sázet na pulty obchodů jako na běžícím pásu a nebojíme se říct, že by v tom pokračovaly i v případě apokalypsy, jiné si zakládají na pečlivosti a důkladnosti a každému ze svých mazlíčků jsou schopny věnovat klidně celých pět let, než je jsou vůbec ochotny odhalit světu. Občas je ale třeba stanovit nějaké hranice. Pět let je pět let. Očekávaná exkluzivitka pro konzole PlayStation od studia Team Ico s názvem The Last Guardian nicméně ve vývoji strávila skoro celou dekádu. Za ty roky se mnohokrát zdálo, že už je nadobro zrušená, a fakt, že nakonec přece jenom spatřila světlo světa, by se dal snadno označit za hotové boží zjevení. Jde však o boží zjevení i po stránce kvality samotné hry? Na to už se s námi pojďte podívat v dnešní recenzi.
V minulosti se Team Ico, v jehož čele stojí legendární herní designér Fumito Ueda, postaral o dva tituly, jež se v žádném případě neztratily v moři zapomnění. Spíše naopak. Shadow of the Colossus i Ico patří k legendám, obzvláště pak pokud bychom hovořili o hrách, jež vyšly na konzoli PlayStation 2. The Last Guardian si to původně mířil na třetí generaci mašiny od Sony, kvůli řadě zdržení a odkladů však ve výsledku neexistovala lepší možnost, než celý vývoj přeorientovat na konzoli PlayStation 4. V souvislosti s tím jsme se báli, že nás čeká nepříjemná dávka zastaralých herních mechanismů a přežitých designérských řešení, jež společně odsoudily k záhubě kupříkladu akci Duke Nukem Forever. Ta si samozřejmě ve vývoji nastřádala let ještě podstatně více, i v případě novinky, kvůli níž tu dnes jsme, šlo každopádně o přeskočení celé generace, která se pyšní mnoha úchvatnými kusy, jež kompletně proměnily tvář herního průmyslu. Z tohoto pohledu naštěstí se hrou vůbec žádný problém nenastal. To nicméně neznamená, že by žádné problémy neměla.
Svou tvorbou na PS2 Fumito Ueda udal směr tak trochu celému svému profesionálnímu životu. Od kousku The Last Guardian od počátku všichni očekávali, že půjde o něco kolosálního a dechberoucího. Tvůrci sice tentokrát zvolili trochu odlišné téma a prostředí, už v momentě příchodu do hry je ale jasně cítit, že ji nemá na svědomí nikdo jiný než Team Ico. A správně, na kolosální a dechberoucí věci zapomenuto rozhodně nebylo. Ve hře se nám do rukou dostává malý kluk, který se probouzí uprostřed tajemné jeskyně vedle obrovského zvířete, jež později pojmenuje Trico. Vyprávění událostí, jež následují setkání této neobvyklé dvojice, plynou z úst našeho hlavního hrdiny v pozdějším věku. Z jeho pohledu jde totiž o nostalgické vzpomínání na svoji minulost. Tento neotřelý způsob vyprávění hře sedne naprosto perfektně a nedovedeme si představit, že by se s ním tvůrci mohli vypořádat lépe.
V momentě probuzení našeho hrdiny je Trico zmatený, rozrušený a zraněný. Věřte, že u patnáctimetrového tvora, který je dokonalou ukázkou toho, jak by dopadlo křížení kočky s ptákem, to není nic pěkného, a na našem hrdinovi proto je, aby jej uklidnil. Když pro Trica naleznete barel s jídlem a dostanete jej tím do trochu klidnějšího stádia, za odměnu se vám dostane první špetky důvěry tohoto magického tvora, kterých v průběhu dobrodružství budete každopádně muset získat ještě pořádnou hromadu. The Last Guardian se vůbec nesoustředí na samotné události, jako je tomu v jiných hrách, skutečným důvodem, proč si jej budete dopřávat v plných doušcích, je, abyste odhalili krásu postupně se rozvíjejícího vztahu mezi chlapcem a tajemným tvorem prapodivného původu. Příběh hry vás bude opakovaně dojímat a hřát u srdce a nemusíte se bát, že by vás alespoň jednou nedohnal téměř až k slzám. Na strunky emocí si vývojáři skutečně zahrát nebáli.
Po stránce příběhu je The Last Guardian neuvěřitelně komplexní a budete hltat vše, co před vás hodí na stůl. Jak je na tom ale hratelnost? To už je na trochu delší probírání. Vývojáři se vydali třemi základními směry, s jejichž pomocí rozvíjíte svět a příběh před vámi. Jde o souboje, hádanky a šplhání. Asi nejzajímavěji z nich působí první ze jmenovaných směrů. Souboje zde totiž fungují zcela odlišně než v jiných hrách. Protože jste jenom malý kluk a nic moc se stínovými bojovníky, kteří vás napadají, neuděláte, místo boje před nimi musíte utíkat. Trico je postavou, která vás chrání a stará se o vaše bezpečí, přičemž vy máte možnost pouze tu a tam přispět tím, že odstraníte helmu bojovníka, kterého Trico dostal na zem, čímž jej vyřadíte z boje, případně můžete také protivníky obratným manévrem vyvést z rovnováhy. S časem se vaše role v bojích stává důležitější, když musíte nepřátele odzbrojit, aby se Trico vůbec mohl vrhnout beze strachu do boje a postarat se o vás. Víc však neuděláte.
Ve šplhacích pasážích se většinou Trico nachází někde ve vaší blízkosti a nabízí vám asistenci, když potřebujete překročit propast, jejíž konce jsou na vás příliš vzdálené, či potřebujete vylézt směrem vzhůru, ale žádné dvě platformy nejsou v podobné úrovni. Občas se ale prostě jen silou přichytíte za peří Trica a on vás dostane o míli dále, během čehož máte možnost sledovat skvěle propracované pohyby obou hrdinů, nebo se rozhlédnout a užít si dokonalého světa, který pro vás tvůrci připravili. Někdy se však společně nedostanete ani o krok dál, dokud nevyřešíte zapeklitou hádanku, která většinou spočívá v tom, abyste Trica nějakým způsobem navigovali po světě a říkali mu, co má právě udělat. S tím však občas nastávají všemožné potíže. To, že vy víte, co chcete, aby monstrum udělalo, neznamená, že to ví i sama hra. Nastávají proto frustrující okamžiky, kdy se snažíte dopátrat, jak Trica přimět k určitému pohybu, i když hádanku jako takovou máte už dávno vyřešenou. Na této oblasti tvůrci možná ještě trošku zapracovat mohli.
Abychom jim ale nic nezazlívali, musíme říct, že svět, který vytvořili, vás skutečně mnohokrát v průběhu vašeho dobrodružství připraví o dech a nechá vás sedět s otevřenými ústy, jak vůbec taková krása kdy mohla vzniknout. Nedostatky hry naleznete spíše ve stránce jejího technického zpracování. Sama o sobě funguje výborně a vypadá skutečně dokonale, v některých okamžicích je však The Last Guardian na stroj jako takový trochu moc. Padající snímky za sekundu jsou povšimnutelné spíše jen ve výjimečných případech, avšak vzhledem k tomu, že je hra pro PlayStation 4 určena přednostně, očekávali bychom, že se nám žádné záseky do cesty vůbec nepřipletou. V průběhu hry jsme se také několikrát setkali s nepříjemnými bugy, jež nás donutily vrátit se na poslední check-point, vzhledem k jejich četnosti vás však nic takového ve většině případů nerozhodí a s radostí budete pokračovat dále v příběhu.
The Last Guardian je klenotem, který se do světa dostal o něco později, než měl. Dokážeme si představit, že na PlayStationu 3 by šlo o legendu, k níž by se fanoušci vývojářského studia Team Ico vraceli pravidelně až do konce svých životů. S věkem však z našeho pohledu titul ztratil trochu ze své krásy a tajemnosti. Vypadá sice fantasticky a jeho příběh vás dočista pohltí svou nevinností a krásou, frustrující hádanky a nedostatečně zvládnutá technická úroveň však už tak dobře nepůsobí. Nehodláme si ale na nic hrát, i tak si The Last Guardian rozhodně zaslouží 80 %. Pokud si však nejste jistí, že jde o hru, kterou budete milovat, možná byste s utrácením za něj měli ještě chvíli počkat.
