The Club

Skoro všechny akční střílečky z poslední doby mají mnoho společného a pronikly do nich nové trendy v tomto žánru. Co máme na mysli? Tak především se snaží o kvalitní a působivý příběh doplněný hutnou atmosférou. Skutečně podobné faktory bývaly dříve hodně vedlejší záležitostí, protože u stříleček se chtěl každý spíše nezávazně odreagovat a takříkajíc se vyřádit. Podobné tituly bychom dnes hledali spíše výjimečně. Právě The Club ovšem do této skupinky v podstatě patří. Na první pohled je jasné, že tvůrci nedisponovali takovým rozpočtem jako například autoři Bioshocku, Crysis nebo Call of Duty 4. Právě proto se je v podstatě ani nesnaží „levně" kopírovat, ale přicházejí s něčím malinko odlišným. Jak se jim to povedlo?

Vítejte v klubu

Jak jsme naznačili již v úvodu, žádné skvělé atmosféry, ani příběhu jsme se zde nedočkali. Hráč se stává členem poměrně netradičního klubu, v němž jde opravdu o život. Účastníte se různých undergroundových turnajů, v nichž procházíte jednotlivá kola, což jsou předem dané trasy v různých objektech. Právě do nich byli nahnaní různí lidé, kteří musí bojovat doslova o svůj život. Poté co byli totiž nehnáni do dané lokace a obdrželi zbraně, jste tam vpuštěni vy. A co musíte udělat? Inu projít celou úroveň nebo lépe řečeno spíše se jí probít. Nutno podotknout, že vaše primární úkoly jsou různé, avšak vlastně nikdy nejde jen o vaše přežití.

  

Hlavně hodně bodů

Úplně hlavní věcí, na níž musíte myslet, jsou body. Nebývá to zvykem, avšak v této střílečce skutečně sbíráte důležité bodíky, po skončení kola se sestaví žebříček a ti nejúspěšnější získají potom body do celkového hodnocení turnaje. Vaší snahou je pochopitelně vyhrávat, především celé turnaje. Mimochodem právě turnaje jsou vlastně jediným „tahounem" hry, protože jakoukoli běžnou kampaň nebo snad vraždící kariéru byste zde hledali marně. Turnajů se v singleplayeru nabízí osm, přičemž každý se dále dělí na šest jednotlivých a samostatných kol. Úkoly nejsou sice stále stejné, ale během chvíle zjistíte, že se jich jen pár stále dokola opakuje. Právě v tomto směru bychom rozhodně ocenili větší originalitu a nápaditost tvůrců. Úplně nejčastěji budete muset prostě jen proběhnout celou trasu až do konce, přičemž během toho musíte „odklidit" nepřátele. Tento typ misí je vůbec nejnudnější, ostatní zaujmou přeci jen o něco více, protože v nich jde povětšinou i o čas. Uveďme si další názorný příklad. Jste opět vpuštěni do pomyslné arény a začíná se vám odpočítávat čas, přičemž musíte stihnout oběhnout třeba tři kola předem připravenou trasou. Po cestě sbíráte věci se symbolem hodin, jež vám přidají cenné vteřinky k dobru. Stejně tak za každého zabitého protivníka získáte více času. Primárním cílem je opět doběhnutí do cíle ve stanoveném limitu, zapomínat ale nesmíte ani na body, které hrají ve výsledku podstatnou roli při sestavování žebříčku. Asi jste si všimli, že neustále zmiňujeme běhání a není to jen tak náhodou. The Club je totiž neskutečně rychlou a dynamickou akcí, v níž se skutečně ani na vteřinu nezastavíte. To není dáno jen občasnou časovou tísní, ale opět zde je souvislost s bodovým ziskem.

  

Komba

Jak vlastně musíte hrát, abyste měli co nejvíce bodů? Nejde zdaleka jen o co nejpřesnější mušku, i když samozřejmě pokud první vystřelenou kulkou trefíte nepřítele do hlavy, jste náležitě oceněni. V první řadě se však musíte snažit vytvářet jakási útočná komba. V praxi to pak znamená, že rozhodně nejlepší styl spočívá v rychlosti. Do toho navíc můžete přidat nějaký efektní skok a vašemu bodovému zisku to jen prospěje. Čím více soupeřů rychle za sebou vystřílíte, tím se zvyšuje získávaný bonus. Pokud se ale na nějakou dobu zastavíte nebo zpomalíte tempo, pomalu se opět snižuje. Bonus můžete získat například i sestřelováním různě ukrytých destiček se symbolem lebky, díky čemuž máte alespoň motivaci prozkoumávat okolní prostředí. Právě díky tomuto režimu komb se ohromným způsobem celá hra zrychlila a občas skutečně probíháte jako diví.

Bojovníci

Před začátkem každého turnaje si sami zvolíte, za kterého krutého gangstera chcete bojovat. Na výběr jich je osm, přičemž někteří z nich nejsou dostupní hned z úvodu, ale musíte si je zasloužit za vyhrané turnaje. Všichni mají jedno společné – na první pohled skutečně nevypadají příliš přátelsky a z jejich krátkého popisku poznáte, že za sebou mají poměrně solidní historii. Já jsem si osobně například nejvíce oblíbil Dragova, typického ruského „soudruha". Ten se například řadí mezi nejhledanějšího kriminálníka v Rusku a podobně bychom mohli pokračovat i s ostatními charaktery. Každý z nich se však liší ve třech dovednostech – síle, rychlosti a stamině. Pochopitelně každý z těchto ukazatelů se hodí v boji při jiných situacích a někteří bojovníci jsou spíše vyrovnaní, jiní specializovaní. Bohužel při samotném hraní jsme však příliš rozdílů nepocítili, ať jsme hráli za kohokoli. To je možná docela škoda, protože kdyby tvůrci jednotlivé postavy opravdu odlišili, mohlo by vás bavit klidně i opětovné hraní, protože byste zvolili naprosto odlišnou taktiku. Škoda, nic podobného se tady prostě neobjevilo.

  

Konverze je znát na každém kliku

Bohužel už od prvního spuštění jasně poznáte, že hra nebyla primárně vyvíjena pro PC. Hned v menu na vás vykukují známé symboly alá čtvereček, kolečko a křížek. To bychom ještě překousli, hůře však dopadlo ovládání přímo ve hře. Ať jsem si totiž nastavil citlivost myši jakkoli, chovala se divně a zaměřování s ní bylo poměrně obtížné. Stejně tak mne občas dost rozčílila kamera, která z pohledu třetí osoby někdy snímala spíše jen záda a „háro" našeho nebojácného frajera. Ovládání je celkově hodně strohé, jedinou extra klávesou je mezerník. Pomocí něj můžete kdykoli uskočit a udělat kotoul (při kombech skvělá věc) a zároveň slouží jako klávesa pro použití věcí.

  

Design úrovní nenadchne

Celkový nápad na vytvoření rychlé střílečky, v níž se musíte snažit o pořádná komba jak v akčním filmu, nebyl marný. Tvůrci však v mnohých faktorech zklamali. Mimo jiné právě při designu úrovní. Povětšinou si zabojujete ve velkých opuštěných komplexech, například ve vězení. Pokaždé máte předem stanovenou trasu, kudy musíte běžet a když ji opustíte a nevrátíte se během pěti vteřin, jste vyřazeni. Navržení levelů opravdu odflákli, pořád jsme si připadali, že běháme jen dokolečka. A v některých typech soubojů si tak nejen připadáte, ale skutečně běžíte třeba tři kola tou samou cestou. Prostředí jsou většinou strohá a zkrátka ničím nás nedokázaly zaujmout, což je škoda.

  

Netradiční akční řežba?

Autoři se patrně snažili vytvořit nový a originální titul, který se bude od ostatních akčních her v mnohém odlišovat. To se jim nakonec vcelku podařilo, otázkou však zůstává, nakolik to nás hráče baví. Samotný základní princip zabíjení na body, kdy se snažíte dělat různé kombinace  a střílet pokud možno do hlavy, nás docela zaujal. Největší kámen úrazu ale spočívá ve špatném designu jednotlivých úrovní. Jsou totiž vcelku nezajímavé, opakující se a ve finále se jejím procházením budete asi nudit. Kromě toho celkově hratelnost trpí i chybějící motivací. Chvíli tedy máte chuť postupovat v soutěžích dál a dál, ale posléze to prostě omrzí. A bohužel až příliš brzy. The Club bychom nakonec zařadili spíše mezi mírný nadprůměr – na občasné a chvilkové odreagování může vcelku solidně postačit, nic víc od něj ale nečekejte. Náš finální ortel zní 65%