Takový námět se skutečně jen tak nevidí – o to horší je, že je zobrazením holé skutečnosti, kterou si jen málokdo z nás dokáže představit. A právě to si dobře uvědomovali i Ryan a Amy Greenovi, manželé a zbožní křesťané, kterým se vše přihodilo. Rozhodli se proto svůj příběh sdílet s ostatními, aby rodiče se stejným osudem věděli, že nejsou sami a rodiče zdravých dětí si zase uvědomili, jaké štěstí mají, že jejich děti nemají tak odpornou nemoc. V neposlední řadě hra slouží jako jedinečná památka na jejich syna.
That Dragon Cancer se točí kolem jejich syna Joela (a okolo roku 2010). Když mu byl jeden rok, byl mu diagnostikován jeden z nejhorších druhů rakoviny. Lékaři odhadovali, že se dožije maximálně několika dalších měsíců, ale Joel žil ještě další 4 roky. Joel Green zemřel roku 2014 ve věku pěti let. Hra vyšla na Joelovy narozeniny roku 2016, kdy by mu mělo být let sedm. Pokud jste četli až sem a vidíte okolní výrazné a deprimující obrázky, jistě vám již začíná docházet, jak ponurou atmosféru tento titul vlastně má.
Když Numinous Games začali hru vyvíjet, kvůli malé finanční podpoře hra původně měla vyjít pouze pro méně známou konzoli Ouya, která autorům přispěla. Nakonec se ale situace změnila díky uveřejnění projektu na Kickstarter.com (konkrétní stránka hry zde), kde vývoj podpořilo na téměř 4000 lidí, kteří dohromady přispěli více než dvěma a půl milióny korun. Hra si tak konečně mohla najít svou cestu i na Windows, OS X a teprve před pár dny dorazila i na Linux.
To, že hra získala takovou podporu, není překvapivé. Na první pohled totiž vypadá jako elitní kousek – výtečná idea, nabízející jedinečný zážitek, odlišný od všech ostatních her s navíc nevšední grafikou, která vezme za své. Kdo, s trochou peněz navíc, by nepřispěl? A konečná cena po vydání, 15 euro = asi 400 Kč také není nepřekonatelná. Bohužel je tu jedno velké ALE. Ačkoliv kritikové jako obvykle oceňují hluboký smysl titulu a hru hodnotí přes 80-85 %, hráčům, kteří si hraní prostě chtějí užít naplno, se titul až tak moc nezavděčil. That Dragon Cancer je ukázkový příklad toho, jak může excelentní nápad skončit jako jen lehký nadprůměr – zkrátka zpracování není takové, jaké by si hra zasloužila. Začněme ale tím pozitivním. Kreslený grafický kabátek má své kouzlo, což jistě sami vnímáte z přiložených snímků. Postupně se ve hře podíváme se na celou řadu velmi zajímavých míst, které nás svou atmosférou a zajímavými barvami prostě dostanou. Vnímáme klíčové chvíle Joelova života a cítíme, že věci zkrátka nemáme v rukou. A to doslova. Nejde jen o to, že rodiče s rakovinou dítěte nemohou téměř nic dělat, ale i celá hra je koncipována jako interaktivní film. Chodíme, maximálně někde klikneme a až na světlé výjimky je to vlastně vše. Spíše tedy sledujeme, nežli hrajeme.
Máte-li otázku, za koho zde vlastně vystupujeme, odpověď je: za všechny. Abychom plně pochopili emoce všech zúčastněných stran a to nejen každého v rodině, ale třeba i doktora, zabývajícím se tímto případem, hra nás provází všemi rolemi, všemi úhly pohledu, takže ve výsledku máme o něco ucelenější obrázek o tom, jaká taková situace asi je. Vše prožijeme z prvního i třetího pohledu – aneb tak, jak si hra zrovna určí. Joelova nemoc jej zasáhla natolik, že výrazně zpomalila jeho vývoj. Ani ve dvou letech nebyl schopen vůbec mluvit a i celkově lze hovořit o velmi nevyzrálém psychickém obrazu. Můžete vsadit na to, že ve hře narazíme nejen na to, jak vidíme dítě na chemoterapii a obdobných procedurách, ale záměrně je vše vykresleno tak, aby hráč situaci prožil tak intenzivně, jak je to v rámci hry možné. O hlubší dojem se stará i velmi dobrý hudební doprovod, stejně jako kvalitně namluvené příspěvky jednotlivých postav. Objevíme originální dopisy, hlasové zprávy i obrovské množství kartiček se zprávami od rodičů, kteří si touto zkušeností již prošli. Vše je autentické a pochází z doby, kdy Greenovi příběh prožívali. A to třeba i včetně smíchu zesnulého. O to víc se to dotýká hráče. Tohle není jen nějaká herní iluze. Je to skutečný příběh skutečných lidí, ze skutečného života. A to prostě bere dech.
V titulu bohužel není ideálně vyřešené ovládání a až příliš často se budeme dívat všemi směry se záměrem zjistit, na co vlastně kliknout. Ani pak někdy není jasné, co a proč vlastně máme udělat. Obvykle se budeme jen přesouvat z místa na místo, což znamená pohled na zem, aby se objevila ikona kroků. Bohužel tím spodní polovina monitoru ukazuje pouze zem a chceme-li si prohlížet okolí (což stojí za to), musíme přerušit chůzi a podívat se vzhůru. A tak vypadá celá hra. Jedná se o takovou adventuru, kde nelze dělat téměř nic. Výjimka spočívá v několika hrách, které si v průběhu lze zahrát. Některé z nich jsou přitom docela nepovedené a hráč spíše doufá, že brzo skončí, než že by si dvakrát užíval. Ukázat na správné místo a kliknout –pak si vše prohlížet a snažit se i prožít. V tom je celý smysl hry. Jde zkrátka čistě o příběh, který zároveň má ambice být dostatečnou oporou hře. Bohužel nikoliv tak pro všechny české hráče, protože hra je kompletně anglicky. Když někdo mluví, dopomáhají nám titulky, které jsou umístěny do prostoru okolí a my se logicky musíme dívat směrem, kde se objevují, abychom je mohli využít. Tím ale zároveň přicházíme o svobodu rozhlížet se a pochodovat zvědavě po mapě, protože by nám okamžitě začala unikat pointa (pokud dokonale nerozumíte mluvenému anglickému projevu).
Není zrovna lehké říct cokoliv negativního o hře s tak hlubokou pointou, za kterou stojí rodiče, kteří si zaslouží maximální možný respekt. Ale přece jen – That Dragon Cancer by možná byl lepší jako kvalitně natočený film. Manželé Greenovi se již ukázali třeba v dokumentu Thank You for Playing (který je o vytváření této hry) a chtěli zřejmě zprostředkovat svůj příběh i jinou cestou. Výtečný nápad ale bohužel nebyl dotažen do ideálního konce a hra nám tak trochu hází klacky pod nohy svým nedotaženým ovládáním a často nejasnými požadavky, čemuž musí hráč zbytečně věnovat pozornost a nemůže se tak plně zaměřit na to hlavní – příběh. Proto si od nás odnáší “pouhých” 75 %.
