Supreme Commander 2

První Supreme Commander, který vyšel v roce 2007, znamenal osvěžení žánru strategií v reálném čase a do jisté míry definoval význam slovního spojení virtuální bojiště. Drobný problém byl v hardwarové náročnosti, která řadě hráčů znemožnila hraní a to především v multiplayeru, což byla stěžejní část hry. Právě kvůli tomu hra možná neměla takový úspěch, jaký mohla mít, ale i tak se jí prodalo dost na to, aby duchovní otec Chris Taylor začal připravovat dvojku. Té jsme se konečně dočkali a můžeme se podívat, které zásadní změny přinesla. Vzhledem k tomu, že dvojka přebírá většinu zásadních prvků z prvního dílu, zaměří se tato recenze čistě na změny a pokud s jedničkou nemáte zkušenosti, podívejte se nejprve na její recenzi, kde si od nás odnesla krásných 85%.

Příběh singleplayerové kampaně tentokráte sleduje snažení trojici známých stran, které vytvořily dohodu, aby porazily společného nepřítele – Seraphiny. Mezi tyto strany patří United Earth Federation, Cybran Nation a Illuminati. Každá strana nám postupně nabídne šestici misí složených do osmnácti částí kampaně. V každé nalezneme jednoho začínajícího velitele, který se připravuje na válečnou vřavu a k přímé účasti v bitvě přijde doslova jako slepý k houslím. Mise jsou hodně různorodé a stoupá jejich náročnost. První mise budete schopni dokončit v řádu desítek minut, zatímco pozdější vám zaberou klidně několik hodin. Příběh je uváděn pomocí videopřenosů různých postav, které jsou vyvedeny v komixovém stylu, což je dobře, protože je to lepší, než slabé pokusy o fotorealistickou dokonalost.

Na první změnu narazíme krátce po spuštění první mise a týká se sběru surovin. Pokud jste hráli původní hru a vzpomínáte si na tehdejší systém, tak spočíval v získání co největšího kladného příjmu, který jste mohli následně zpracovávat. V podstatě bylo zcela jedno, kolik máte aktuálně suroviny, ale důležité bylo udržet kladný příjem i při stavbě. Supreme Commander 2 na to jde z jiné strany a více méně se vrací ke klasickému strategickému schématu, kdy se sesbírané suroviny ukládají na virtuální účet a stavět můžete pouze tak, co vám tento účet dovolí. Výsledkem je zjednodušené ekonomického modelu a především zkrácení úvodní fáze, kdy jste museli sestavit co nejrychleji dobrou síť příjmu a teprve pak stavět. Vyvážit si příjem s výdaji bylo poměrně těžké a řada hráčů měla vůbec problém se do nějaké slušné fáze dostat. Aktuální změna tedy zvyšuje přístupnost hry a zrychluje začátek, takže se můžete plně věnovat bitevní vřavě, která přijde o dost dříve.

Krom klasické massy a energie budete tentokráte „vyrábět” body výzkumu. Tyto body produkují speciální výzkumné budovy a samozřejmě platí, že čím více jich máte, tím rychleji body získáváte. Tyto body slouží pro odemykání nových schopností a jednotek. Druhou velkou změnou v druhém Supreme Commanderovi je totiž absence povyšování levelů budov a jednotek. Všechny jednotky jsou prostě po celou hru tak, jak je ze začátku postavíte, ale ty lepší si musíte postupně otevřít. K tomu slouží speciální menu rozdělené na jednotlivé karty pro pozemní jednotky, letecké jednotky, námořní jednotky, budovy a samozřejmě vašeho hlavního robota – ACU. Na každé kartě je několik různých vývojových cest, které lze postupně otevírat. Najdeme zde otevření nových jednotek, vylepšení těch stávajících a samozřejmě také superzbraně. Pěkně by se to dalo ilustrovat na příkladu: zvýšení dohledu jednotek – zvýšený dostřel – rakety jako obrana proti leteckým jednotkám – speciální tank – experimentální tank Fatboy. Třeba takhle může vypadat jeden z řetězů. Těch je skutečně hodně a je jen na vás, které si otevřete, protože nikdy nestihnete otevřít všechny. Každá hra tedy může být zcela jiná, díky nepřebernému množství kombinací schopností a jednotek.

Jednotky jsou pro všechny rasy stejné, i když se nejedná o naprosto stoprocentní kopie. Kvůli tomu hra nedisponuje různorodostí ras, kterou můžeme znát třeba z her Command and Conquer, ale na druhou stranu není problém přejít od jedné rasy ke druhé, protože ovládání se nemění. Navíc je velmi důležité, že všechny rasy jsou naprosto vyvážené, takže žádný hráč se nemůže, především v multiplayeru, cítit oslaben. Hlavní rozdíly jsou v superzbraních, které si musíte ve hře otevřít. Zde má každá rasa svoje a oproti původní hře se staví mnohem rychleji, díky čemuž se k nim dostanete mnohem dříve, ale také méně vydrží. Je to další bod ke zrychlení celé hry a k větším bitvám. Samozřejmě se objevují některé nové jednotky, z nichž nás hodně uchvátil velký kanón, který může postavit UEF, a který umí vystřelit pozemní jednotky přes celou mapu do nepřítelovy základny. Jedná se tak o pokročilejší formu transportu.

Bohužel ne všechno můžeme chválit a tím asi největším políčkem je vyhledávání cest, které trápí pozemní a námořní jednotky. Algoritmus si často nedokáže poradit s různorodými mapami a tak budete jen sledovat tanec desítek vašich jednotek, které se snaží vymotat ze zákruty skály, případně experimentální jednotku, která se zasekne o budovy, mezi kterými má projít. Nejedná se ale o nijak zásadní problém, protože je tu stále možnost nastavit jednotkám přesnou cestu pomocí waypointů (shift + kliknutí) a tak je navést bezpečnou cestou do cíle. Druhým nedostatkem je nevyváženost umělých inteligencí. Jejich volba v multiplayeru a skirmishi není vždy zcela jasná a často se stane, že obtížnost „normal” s režimem „želva” je lepší než hard a podobně. Nicméně postupně si jistě vysledujete, která je pro vás tím nejlepším soupeřem.

 

Grafický engine tentokráte nedoznal vylepšení, ale spíše snížení množství polygonů na jednotku, což má za následek, že je hra o něco ošklivější (dle našeho názoru), ale na druhou stranu má nižší nároky než jednička. Na dnešním běžném stroji (ideálně s vícejádrovým procesorem) není problém hru spustit na plné detaily a do sytosti si užít geniálně navržené mapy, které se často odehrávají na vrcholcích vysokých hor propojených soustavami mostů a lávek. Já jsem hru testoval na Intel i5, 4Gb ram a starší GeForce 8800GT na Windows 7 a bez jakéhokoliv zaškubnutí běžela na plné detaily a to dokonce na dvou monitorech (což je mimochodem skvělý zážitek). Hra samozřejmě stále umožňuje si hru odzoomovat až na pohled z nebes a na druhou stranu si můžete přiblížit jednotlivé jednotky. Grafické změny postihly také superjednotky, které ve dvojce přijdou méně monumentální a například oblíbený FatBoy se změnil na tank se čtveřicí pásů, který je jen o něco větší než obyčejná budova. Přesto splňuje grafika to, co od ní hlavně očekáváme a to maximální přehlednost a relativně slušnou pastvu pro oko.

Nedílnou součástí je samozřejmě multiplayer, který je realizován přes staronovou platformu GPGNet. Síťová hra umožňuje si nastavit řadu parametrů pro spuštění hry a také spoustu omezující podmínek, pokud například nechcete povolit superzbraně. Map je na výběr několik desítek a nalezneme zde také předělané mapky z prvního dílu. Pokud nemáte nikoho, s kým byste si zahráli přes internet, je zde také skirmish. Maximální počet hráčů, kteří mohou současně hrát, je osm.

Supreme Commander 2 je důstojný nástupce prvního dílu, který na jednu stranu snižuje obtížnost ekonomického modelu a zcela mění systém povyšování jednotek, ale na druhou stranu zvyšuje přístupnost pro širokou hráčskou obec, což podporují nízké hardwarové nároky. Pokud jste tedy vášnivým stratégem, nebo vás zkrátka tento žánr baví, určitě neprohloupíte, pokud si druhý díl zahrajete. Za nás hodnotíme 80% a mohlo to jít trochu víš, nebýt problémů s umělou inteligencí, hledáním cest a trochu zastaralým vzhledem jednotek.