Splinter Cell: Conviction

Série Splinter Cell byla ve své době hodně úspěšná a získala si zástupy fanoušků. A po boku třeba takového Hitmana se usídlila na poli špičkových stealth akčních her z pohledu třetí osoby. Po zatím posledním dílu Double Agent z roku 2006 se však Ubisoft rozhodl přijít se změnou a oživit hratelnost. Původně plánovali další pokračování vydat vcelku brzy a opravdu nechtěli dělat takto dlouhou pauzu, která nakonec vznikla. O novém Splinter Cellu jsme toho věděli vcelku hodně, tvůrci vydali nejedno video z hraní, ale nakonec to nebylo tak úplně ono. Šéfové na vysokých pozicích pak razantně rozhodli, že takhle by to nešlo. A nezbývalo nic jiného, než se pustit do vývoje Splinter Cell: Conviction úplně znovu od píky. V půlce dubna skončilo několikaleté čekání a majitelé Xboxu360 se dočkali vydání. Se zhruba dvoutýdenním zpožděním zavítal nový díl i na počítače, my jsme si počkali, abychom pro vás zrecenzovali právě PC verzi, která je navíc lokalizovaná do češtiny. Vyplatilo se nám tohle čekání, nebo tímto dílem ztrácí celá série své jedinečné kouzlo?

Jak jsme prozradili už v úvodu, hlavní hrdina Sam Fisher se vrací. Ale jak jsme už dříve informovali v novinkách (např. zde), hodně se toho v jeho životě změnilo. A celý tento díl je věnovaný právě takříkajíc osobnímu boji Sama, jak v jeho nitru, tak celém okolí. V Conviction už tedy necestujete na přísně tajné mise soukromé agentury, ale pracujete takříkajíc na vlastní triko. Sam Fisher působí o hodně vyzrálejším (a charizmatičtějším) dojmem, který na něm zanechaly jeho nelehké životní překážky. K příběhové linii vám nebudeme prozrazovat žádné spoilery, ale jen zmíníme to úplně nejzákladnější. Na vlastní triko se vydáváme pátrat po tom, kdo zavraždil nebohou dceru našeho hlavního hrdiny. Jakmile tohle objasníme, tak samozřejmě musí přijít i náležitá pomsta. Povětšinou stojíte před všemi problémy úplně sami a i když občas přijde nějaká ta pomocná ruka, nikdy se nedá nikomu věřit. Stop, konec, z příběhu jsme vám řekli až až. I vzhledem k počeštělým titulkům (které jsou vcelku kvalitní) si určitě každý z vás užije rád tento příběh sám.

Základní kostrou se stává kampaň, jejíž dohrání vám zabere necelých sedm hodin. Takže žádná sláva, ale naštěstí hra obsahuje ještě celou řadu „vedlejších” činností. Tím je v první řadě kooperační příběh, což je vlastně taková samostatná kampaň zaměřená na kooperaci ve dvou. Za ni musíme jednoznačně pochválit. Všechno tady funguje stejně jako v té singleplayerové, ale spolupráce dvou hrdinů zabaví ještě o chlup víc. Jen toho obsahu opět není příliš. Skvělá příležitost pro vydávání stažitelných balíčků DLC. Kromě toho nabízí Conviction ještě pár různých multiplayerových módů, ale ty vás až tolik neohromí.

Pokud byste od nového Splinter Cella čekali na chlup stejnou hratelnost, byli byste na omylu. Hry se vyvíjí kupředu a s ním i celý žánr stealth akcí, což Conviction vcelku dobře reflektuje. Stále se sice jedná o tichou stealth akci, v níž se prakticky neobejdete bez nenápadného postupu stíny a tmou, jejímž výsledkem je tiché zneškodnění protivníka. Přesto sem pronikají ryze akční prvky více, než bylo kdykoli dříve zvykem. Ale fanoušci předchozích Splinter Cellů nemusí mít obavy. Ubisoftu se zakomponování akčnosti povedlo na jedničku s hvězdičkou. Velkou část hry se totiž musíte nepozorovaně schovávat před nepřáteli a docela fikaně je vyřešený systém šipek, které signalizují, jestli můžete být (nebo už nedej bože jste) vidět. Někomu se to může zdát jako přílišné ulehčení, ale v praxi se to vcelku šikne.

O soubojích a střetech s protivníky se musíme rozpovídat trošku blíže a detailněji. Která zbraň se tentokrát stala naším favoritem? Stále ta samá – připlížit se k protivníkovi a hezky potichu ho sprovodit z tohoto světa. Tento způsob je stále tím nejefektivnějším, nejen kvůli tomu, že jím vzbudíte nejméně pozornosti. Za nenápadné zabití totiž získáváte možnost použít speciální schopnost zvanou Likvidace. Ta byla k vidění už na dříve vydaných materiálech ze hry a můžete pomocí ní zabít okamžitě nějakého vámi označeného nepřátele. Lze ji použít hned na několik lidí. V praxi tak nějakého osamoceného hlídače vyřídíte nepozorovaně a tiše ručně a potom na větší počet protivníků použijete Likvidaci. Funguje to opravdu skvěle a hratelnost je i díky tomu sice akčnější, ale nutí vás ke stealth postupu a zvyšuje hladinu adrenalinu ve vaší krvi. To není ani zdaleka jediná featurka, která se objevila jako součást nového systému. Zajímavá je i novinka v podobě poslední známé pozice. Pokud vás protivníci nějakým způsobem zpozorují i schovaného ve stínu, objeví se na tom místě vaše silueta. Tedy pro ně předpokládané místo, kde se nacházíte. Toho můžete skvěle využít, schovat se někde jinde a pak si to s nimi pěkně vyřídit.

Tolik k razantním novinkám, které v sobě skloubily jak stealth prvky, tak běžné akční. Ovšem vylepšení přišly i prakticky ve všech dalších směrech. Za zmínku jistě stojí podařený systém krytí, dokonce bych ho neváhal označit za jeden z nejlepších, co byl ve hrách k vidění. Ten vás „nepřilepuje” automaticky k překážkám ani se neschováte stisknutím jednoho tlačítka. Funguje totiž naprosto přirozeně a je plně ve vaší režii. Z hraní tak máte díky všem těm featurkám docela i taktický prožitek. Využíváte celou řadu věcí v prostředí i ve vaší výbavě. A to jsme si ještě neřekli o různých gadgetech!

Postupem v kampani jsou vám otevírány i různé vychytávky, jež také patří odjakživa k Sam Fisherovi. Kromě toho během hraní získáváte na své konto body a ty pak lze směnit za upgrady zbraní. Takže zvýšíte třeba jejich sílu, přesnost nebo dostřel. Co se týká nabídky arsenálu střelných pomocníků při boji s nepřáteli, tak máme k dispozici docela hodně různých kousků. Povětšinou se jedná o tradiční zbraně, které vás ničím nepřekvapí. Slabší povahy nechť se připraví na hodně brutální zpracování plné krve. V tomto směru mne Conviction překvapilo, protože až takto morbidní scény jsem nečekal. Prostě když někoho čapnete a rozmlátíte mu hlavu o zrcadlo, pak ho ještě profackujete a na závěr opět jeho hlavou rozbijete mušli na pánských toaletách, je to masakr.

Splinter Cell: Conviction se nemá za co stydět ani po grafické stránce. Série se odjakživa vyznačovala nejmodernějším vizuálním zpracováním a tohle pokračování to jen potvrzuje. Hra běží na Unreal Enginu 3, ze kterého ale tvůrci z Ubisoftu dokázali vymáčknout nemožné. Trochu rozporuplné pocity mám jen z černobílého zpracování, do něhož se hra přepne současně s tím, když postupujete ve stealth duchu. Cílem bylo navodit lepší atmosféru pro to, že jste schováni a neviděni. Na jednu stranu se mi to líbí, na druhou stranu to na mě působí docela levně a především stereotypně. Prostě pohybovat se velkou část hry pouze v černobílé grafice začne působit monotónně. A trochu jsem si po vizuální stránce připadal jako v loňském The Saboteur. Jó černobílá se zase dostává do módy.

Věřím, že mnozí příznivci starších dílů Splinter Cell budou na některé novinky nadávat a hudrovat. To je prostě běžné. Zdá se mi to ale zbytečné, protože Conviction je sice o něco akčnější, ale stealth prolézání si i tak užijete habaděj. Navíc oceňuji, že hra neztrácí své kouzlo a parádní atmosféru. Hratelnost vás prostě pohltí a budete se skvěle bavit. Celá série potřebovala po delší pauze nějaké razantní změny a jejich implementace se Ubisoftu prostě vydařila. Škoda za poněkud kratší kampaň, ale další zábava je pro vás přichystaná v ostatních módech a samozřejmě také v multiplayeru. Pravda nejde sice o naprostý hit, bez něhož by se nedalo žít, ale především v aktuálních týdnech, kdy nevychází příliš her, jde o blýskající se skvost. Za to od nás nové pokračování s hlavním hrdinou Sam Fisherem získává 92%.