Shogun 2: Fall of the Samurai

Feudální Japonsko, k němuž neodmyslitelně patřili i samurajové, se udrželo pozoruhodně dlouho, tedy přinejmenším při porovnání s evropským lenním zřízením. Konec však prostě jednou přijít musel a je skvělé, že borci z Creative Assembly zasadili samostatný datadisk ke strategii Shogun 2 právě do pohnuté doby, kdy se střetly západní technologie druhé poloviny devatenáctého století s tradiční japonskou kulturou. Jak souboj tradic s novotami dopadl, víme, datadisk Fall of the Samurai (Pád samurajů) ovšem jako obvykle nabízí možnost změnit běh dějin.

Pád samurajů je zatím “nejsoučasnějším” zástupcem série v tom smyslu, že ještě nikdy se tvůrci tolik nepřiblížili dvacátému století. Hra začíná v roce 1864, tedy asi 250 let po událostech ze Shogun 2, a provede vás krizovým úsekem japonské historie končícím v roce 1876. Vývojáři mapují tzv. bošinskou válku, kdy pro sobě stanuli šógun a císař reprezentující západní pohled na svět. Datadisk nabízí šest hratelných klanů (sedm, vlastníte-li Steam edici), tři za každou stranu, a velkolepé tažení plné dobývání, diplomacie a intrik. Od prvního tahu začíná pozoruhodná konsolidace, která vyvrcholí velkolepým střetem dvou názorových protipólů.

Pokud byste chtěli strohá čísla, Pád samurajů přináší 39 nových pozemních jednotek, 21 námořních, nový typ námořní bitvy, rozšířenou herní mapu, technologický strom, tři nové agenty, intenzivnější zapojení zahraničních mocností, „moderní“ technologie a spoustu hodin taktizování a válčení. Tvůrci drasticky zkrátili trvání jednoho tahu, což dává smysl vzhledem k úzce vymezené době, v níž se vše odehrává, a což zároveň přináší zároveň nové taktické výzvy (dlouhotrvající zima se všemi svými postihy ke statistikám leckomu přivodí těžké spaní). Asi největší pozornosti se od vývojářů dostalo námořnictvu, které hraje větší roli než kdy dříve. Loďstvo může blokovat nepřátelské obchodní trasy, ale – pokud se nachází na dostřel – obléhat pobřežní města a dramaticky narušovat produkci nepříteli.

Až na jednu výjimku (námořní dělostřelectvo) hra jakoby zpočátku z oka vypadla původnímu Shogun 2. Novinek je samozřejmě celá řada, ale musíte se k nim dopracovat. Nepočítejte tedy s tím, že svá území pokryjete železničními tratěmi, pobřežní města osadíte suchými doky, odstartujete průmyslovou revoluci a naučíte první řadu své pěchoty pokleknout, aby si i ostatní řady mohly pěkně zastřílet. Tvůrci přidali nové talentové stromy a učinili veškeré novinky využitelnými, neocenitelnou se mi ukázala například železnice, která neskutečně zefektivňuje přesuny vojsk (výstavba je ovšem patřičně drahá). Využívání vlastních a sabotáže nepřátelských tratí přidávají další dimenzi do už tak komplexní záležitosti, jakou Fall of the Samurai je.

 

K obchodu se zahraničními mocnostmi slouží velké přístavy, které jsou sice náročné na údržbu, ovšem podporování trhu vás nejen posílí ekonomicky, ale odmění vás i bonusy v podobě zvláštních jednotek. A věřte mi, že taková britská obrněná válečná loď udělá na čele vrásky nejednomu nepřátelskému vojevůdci. Další novinkou je možnost chopit se přímo ovládání určité jednotky (kulometu, dělostřelectva nebo  lodě) a kosit enemáky takříkajíc osobně – z pohledu třetí osoby. Upřímně řečeno, nevím, komu je tahle blbůstka určena: akčněji založení hráči si kvůli ní hru dozajista nekoupí a milovníci se strategií si ji vyzkouší, aby ji promptně shledali nepoužitelnou a vrátili se zase ke standardnímu válčení. Ale proti gustu…

Sečteno a podtrženo, změn tedy datadisk přináší požehnaně, žádnou však nelze označit za revoluční, novinky „pouze“ ozvláštňují hratelnost, jejíž jádro zůstává neměnné. Opět šíříte své barvy na nádherně zpracované mapě Japonska, přičemž způsob, jakým vnutíte ostatním svou nadvládu, je zcela na vás. Úspěch v bitvách nyní v mnohem větší míře závisí na silném zázemí, tvůrci posílili roli ekonomické a diplomatické sféry. Co se týče diplomacie, učiníte-li sousednímu klanu rozumnou nabídku, máte docela slušnou šanci, že ji přijme, namísto toho, aby vás vyprovodil s přemrštěnými požadavky – v rámci série jde o viditelný pokrok. Náboženství nahradil systém sympatií a antipatií vůči císařství/šógunátu. Inklinujete-li k imperialismu a získáte pro-šógunsky orientovanou provincii, počítejte s tím, že v takové provincii budete muset nechat značně silnou posádku, jinak se o slovo přihlásí  občané znepokojení nově nastolenou vládou. Což může znamenat problém, pokud ti znepokojení občané třímají nabroušené katany (jakože třímají).

Soustředíte-li se na zavádění nových technologií (což je z vojenského hlediska tou nejlepší strategií, zeptejte se pana Gatlinga), musíte se připravit na spoustu potíží takříkajíc na “domácí frontě” – u konzervativního obyvatelstva. Novotám u vašich lidiček, odkojených zkyslým mlékem tradičního feudalismu, pšenka nekvete. Jinými slovy, čím modernější armáda, tím častější a silnější budou nepokoje. Platí sice, že “pokrok nezastavíš” – ale, no, poddaní ctihodní občané se snaží, aby vás zpomalili, jak jen to je možné. Proto má víc než kdy jindy smysl věnovat péči budování silného zázemí, na němž pak postavíte fungující a dobře vyzbrojenou armádu.

Pádu samurajů se dostalo standardní – což znamená zatraceně návykové – hratelnosti. Člověk si hezky v klidu promýšlí tahy, taktizuje v bitvách, obsazuje provincie a najednou zjistí, že slunce už není na obloze (i když ještě před okamžikem bylo). Schopnost pohltit je vlastní všem hrám ze série TW (dokonce i těm slabším kouskům – Napoleonovi – může konkurence jen tiše závidět) a Pád samurajů není výjimkou, naopak jedná se o ukázkovou studii kvalitního herního designu.

Jistě, hře se nevyhnuly nedostatky, přičemž většina patří k těm pro sérii typickým – za všechny jmenujme bitevní AI, která občas vyvádí psí kusy: nechává artilerii nevyužitou, posílá jednotky v malých skupinkách, namísto aby vás zdrtila přesilou. Na druhou stranu, občasné excesy umělé inteligence dávají vyniknout skutečnosti, že po většinu herní doby představuje AI důstojného soupeře (a navíc je tu tzv. Multiplayer 2.0, který jsme však v době psaní recenze neměli možnost vyzkoušet). Total War neustále kráčí vpřed a kdo ví, možná někdy v roce 2020 budou vycházet recenze, jejichž autoři si ještě před spuštěním kampaně nevyhradí v duchu odstaveček pojednávající o kiksech páchaných enemáky. Globální AI je každopádně výborná už dnes, je radost konspirovat, uzavírat účelová spojenectví, dělat drobné ústupky s vyhlídkou budoucích úspěchů.

Jako celek představuje Pád samurajů pozoruhodné dílko, které vysloveně láká k dlouhodobějšímu hraní. Máte-li rádi Japonsko (kdo četl Clavellova Šóguna, ať zvedne ruku), stojí Pád samurajů za hřích. No, a pokud prostě jen máte rádi strategie (nejlépe ty tahové), stojí tento samostatný datadisk za hřích také. Hra si od nás tedy odnáší 85% a jsem zvědavý, s čím přijdou vývojáři příště – osobně bych se nebránil výletu na bojiště dvacátého století. Anebo do opět Říma, ten by byl taky fajn.