Shadowgrounds Survivor

V posledních letech je čím dál tím obtížnější udělat konkurenceschopnou hru bez mnohamilionového rozpočtu – v dolarech, samo sebou. Pokud někdo chce udělat akci z pohledu první osoby, musí se potýkat se syndromem Crysis, jež přinejmenším o rok předběhlo řadovou produkci. Mnozí si uvědomili, že tento boj je dopředu lepší vzdát a nepokoušet se o nemožné – pak totiž vznikají spíše paskvily než skutečně hodnotné hry. O poznání lepší je zhodnotit vlastní síly a vrhnout je do takového projektu, na jehož vývoj jsou jak talentové, tak finanční kapacity. Finské studio Frozenbyte si to již před několika lety uvědomilo, tudíž mohlo předloni zabodovat s jednoduchou, někdo by řekl až primitivní, přesto však zábavnou top-down akcí jménem Shadowgrounds. A že měla úspěch, tak si teď můžeme střihnout pokračování.

Na první pohled se Survivor od původní hry příliš neliší, ovšem určité změny tu jsou. Možná vás zaráží, proč se tvůrci neodhodlali k dosazení dvojky za název. Důvod je jednoduchý – Survivor není pokračováním z hlediska návaznosti příběhu. Neznamená to ale ani, že by s originálem neměl dějově nic společného. Řešení je totiž šalamounské. Příběh se odehrává paralelně k událostem známým z jedničky. To znamená určitou podobnost s předchůdcem, ale zároveň možnost rozplétat nové nitky. Ale ruku na srdce – zamýšlet se nad zdejším příběhem by bylo hodně naivní. V prázdném intru a následné textové obrazovce se dozvíte o tajemné planetě, kterou chtěla armáda kolonizovat, nicméně se to nějak nepovedlo a došlo k vyvraždění většiny osádky všech základen. Přežili jen někteří a ti se nyní musí zformovat, aby mohli přežít. Survivor je rozdělen do hezké řádky krátkých misí, přičemž před každou z nich vypráví jeden z hlavních hrdinů několik odstavců příběhu. Sledujte ho, pokud chcete – užijete si řádnou dávku céčkových klišé, ostatní se obejdou bez něj a rozhodně se nemusí cítit o něco ochuzení.

   

I Shadowgrounds Survivor jsou akcí z izometrického pohledu. Takových už věru moc nevzniká – kromě předchůdce pamatujeme z nedávné doby ještě Alien Shooter 2, ale to jsou opravdové výjimky. Tento žánr tak zažívá určité obrození a určitě se nedá říct, že by v současnosti byl nějak příliš vytěžovaný. Proto i Survivor po všech těch sofistikovaných akcích působí svěže, byť staví na jedné z nejstarších herních šablon všech dob. Máte paňduláka (ale klidně si představte letadlo nebo tank), s nímž pobíháte po úrovních a kosíte doslova vše, co vám přijde pod ruku. Často se pak přistihnete při tom, že držíte prst na myší spoušti ze zvyku, i když zrovna procházíte několikasekunCdovou fází, která nenabízí žádné nepřátele. Ale proč ten slastný rykot zbraně zastavovat, že?

 

Nicméně momentů, kdy se na vás nepohrnou nejspíše desítky krvelačných monster, příliš není. Jsou doslova všudypřítomné, a tak jejich rozmístění není zrovna světoborné. Chvilku běžíte, když tu na nějakou tu skupinku kreatur narazíte. Z větší dálky můžete vidět, že se prakticky vůbec nehýbou. To se změní teprve tehdy, když překročíte jakousi neviditelnou linii. Pak se aktivuje spínač a k němu přirazená havěť se na vás bezhlavě vrhne. Vy pochopitelně začnete pobíhat po okolí, abyste si kryli záda a měli všechna ta monstra pokud možno před hlavní, čímž se vám samozřejmě povede aktivovat řadu dalších spínačů, takže po čase se po úrovni naháníte s celým stádem monster. Jakmile je složíte na hromádku, vydáte se o dům dál, kde vás čeká do puntíku to samé. Ač mohou výchozí pozice vypadat odlišně, v ústup zády se nakonec obrátí všechny situace.

   

Co se týče druhů nepřátel, rozhodně bychom si představovali o poznání větší porci. Takhle na každý level připadají maximálně dva tři druhy, navíc se recyklují ty známé z předchůdce i z již prošlých misí. Mnohé typy jsou si navíc efektivitou velice podobné a naprostá většina z nich vám jde po krku formou maximálního přiblížení se a sekání. Pochopitelně je nutné přijmout skutečnost, že jim docela schází jakákoliv umělá inteligence. Jediným pokynem, který ve své genetické šroubovici uchovávají, je eliminace vaší osoby. Kromě řadových nepřátel, jež budete potkávat na každém kroku, uzavírá většinu misí i nějaký ten boss. Tady ale tvůrci nevyužili potenciál, když prakticky na všechny platí vystřílení co možná největšího počtu patron, nikoliv nějaké šikovné řešení. Jakmile na takového vytvrdlíka narazíte, objeví se na horním okraji obrazovky ukazatel jeho zdraví, z nějž je třeba po kouskách uždibovat. Musíme dodat, že to jde nepříjemně pomalu. Bossové však sami o sobě nejsou kdovíjak nebezpeční – obvykle je dostatek prostoru a času na útěk, navíc některé z nich lze zkušeným manévrováním přivést do pasti, jejímž otcem je samozřejmě programátorská chyba. Monstrum se vám prostě někde zasekne.

   

Ve hře tedy víceméně výlučně střílíte, autoři však přeci jen implementovali určité RPG prvky – jednak proto, aby Survivor trochu ozvláštnili, jednak také proto, že se něco takového eminentně hodí pro sžití se s hrdinou. Po nasbírání určité porce zkušeností postupujete na další úroveň  získáváte bodíky, jež můžete investovat do upgradů. Jedna jejich část se týká přímo vaší postavy (samovolné aplikování lékárniček, vyšší zdraví, ohlašování blížících se nepřátel atd.), druhá se potom zaměřuje na zbraně a jejich vylepšování. Nejrůznějších kvérů tu najdete habaděj, tudíž se nebojte, že byste neměli z čeho rozsévat zkázu. Občas bychom si ale představovali větší množství nábojů. Jak už jsme nastínili, Shadowgrounds je ten typ hry, který člověka strhne k použití vícera zásobníků, než je skutečně třeba. Někdy si toho ani nevšimnete, jindy vám ale střelivo bude třeba chybět.

 

Už z podstaty žánru nelze očekávat žádný grafický zázrak a ten se také nekoná. Modely postav, ať už jsou to hrdinové nebo kreatury, bychom si představovali bohatší a lépe animované, nicméně na prostředí je docela pěkný pohled. Jen by nemuselo být tak často ponořeno do tmy. Je to samozřejmě dáno oddálenou kamerou, která neklade důraz na detaily, nýbrž celkový dojem. A ten je slušný. Tvůrci se rozhodli implementovat také fyzikální model, takže do vší té střelby ještě létají krabice, lavičky, tříštící se sklo, popřípadě výbušné sudy (rovněž významný prvek hratelnosti). Celkově tedy slušný průměr, který se navíc dobře hýbe i na podprůměrných sestavách. Ke svižné akci se docela hodí použitá tvrdá hudba.

   

Shadowgrounds Survivor mají celou řadu chyb a pro někoho opravdu budou představovat až příliš primitivní zábavu. Jsou ale zároveň vhodným ventilem veškerého stresu. Ke hře si stačí sednout, vypnout a zkrátka kosit tak dlouho, jak je třeba. Navíc to lze provádět s kamarádem v kooperativním módu, čímž se hratelnost přinejmenším dvojnásobí. Pokud k nám hru někdo doveze, stane se tak s velkou pravděpodobností za velmi nízkou cenu, která vybízí k nákupu. 65%