Scorpion: Disfigured

Praví milovníci kinematografie s oblibou sledují i ty nejpodřadnější braky. Některé filmy – a je jich víc, než byste možná čekali – jsou tak mizerné, tak pitomé, že se při sledování budete výborně bavit. Jako typický příklad lze uvést dílka režiséra Eda Wooda, z nichž čiší amatérismus a hloupost, ale zároveň v nich najdete i čiré nadšení z tvorby. Pokud jste ještě neviděli Woodův majstrštyk Plan 9 From Outer Space, napravte to, zacelíte velkou mezeru ve svém vzdělání a užijete si skvěle stupidní podívanou.

Pro nás pařany však opravdu špatné hry – narozdíl od opravdu špatných filmů – nemají žádné kouzlo. Když hra nestojí za nic, tak zkrátka nestojí za nic, a šmytec. Guilty pleasure se nekoná, zmršený titul se nezalíbí ani těm největším závislákům. Ovšem kdyby o hrách platilo, co platí o světě stříbrného plátna, kolem Scorpion: Disfigured by nepochybně vyrostla početná komunita oddaných fanoušků a studio B-Cool by získalo kultovní status. Tamější tvůrci totiž vypustili do světa rádoby “cool” střílečku, z níž se záhy vyklubala, s prominutím, nehorázná hovadina. A to prosím v B-Cool maká část vývojářského týmu, který stál za peckou Stalker: Shadow of Chernobyl. Tomu tedy říkáme ústup ze slávy.

Lapidárně řečeno, Scorpion: Disfigured se vyznačuje podivuhodnou schopností zklamat uživatele na všech myslitelných frontách, čímž se řadí po bok perel typu Code of Honor či Weapons of Mass Destruction. Skoro se až zdá, jako by tvůrci usilovali o brakovost nejtěžšího kalibru, což se jim stoprocentně vydařilo (dobrá práce, hoši!). Váháme, co začít kritizovat dřív: nepovedený level design či neskutečně nudnou hratelnost? Nebo bychom měli ztrhat odfláklou grafku, zprasené pojetí akce, případně prapodivnou zápletku? Jak vidíte, program dnes máme opravdu nabitý, proto nejlepší zřejmě bude, když začneme hezky pěkně od začátku.

Hra se rozjíždí vskutku bombasticky, člověka až překvapí, že za celou dlouhou historii first person stříleček ještě nikdo nepřišel s ničím podobným. Jen považte: po kratičké, nic nevysvětlující animaci se objevíte před jakousi odpadovou rourou a protože široko daleko není jiná cesta, nakráčíte do ní. Asi po minutě nerušené chůze spadnete do díry, čímž úvodní level končí… Tolik zhruba k prologu a jistě se všichni shodneme, že ze strany tvůrců jde o revoluční přístup. Nač uživatele obtěžovat uváděním do děje, když na nejistotě se dá vybudovat nádherně tíživá atmosféra, že ano… Jistě, technika zvaná in medias res, kdy příběh začíná od prostředka, aniž by divák či posluchač tušil, o co vlastně kráčí, je standardním vyprávěcím postupem, vo tom žádná. Nezbytnou podmínkou však je, že vypravěč časem prozradí, co vstupu do děje předcházelo a také, co bude následovat. Machři z B-Cool však tohleto vůbec neberou na vědomí, a tak se během hraní nedozvíte zhola nic. Tedy… Víte, že máte najít jakýsi virus, ale proč byste to měli udělat a co z toho – to už jaksi nezjistíte. Tvůrci si zřejmě představují, že hráči si příběh “domyslí” a kritici ocení, jak úžasně hra napomáhá rozvíjet imaginaci. Nu, naštěstí jsme z hlubin internetu vyštrachali, o co zhruba v Disfigured jde, takže alespoň pochopíte, proč jste se ocitli před onou odpadovou rourou.

Abyste tedy byli v obraze: píše se rok 2048 a světem zmítají nepokoje; z východní Evropy a Středního východu se stala válečná zóna, kde neplatí žádná pravidla. Státy zanikly, chaosu vládne několik nelítostných jedinců; mezi nimi i je i jakýsi Shamil, jenž má pod palcem sarajevskou oblast. Shamil zároveň šéfuje koncernu Zynith, kde probíhají prazvláštní experimenty. Z vnitřka rozsáhlého podzemního komplexu prosáknou zvěsti, jež vzbudí pozornost lidí, co se ze všech sil snaží zachovat poslední zbytky světové stability. Proto je na místo vyslán agent s velmi údernou přezdívkou Škorpión, který se se zbraní v ruce promtně ujme “vyšetřování”. Člověk by řekl, že existují mnohem efektivnější a elegantnější způsoby, jak vést vyšetřování, ale budiž.

Že se v Zynithu dějí pěkné zvrhlosti, poznáte velmi brzy. Potkáte zmutované lidi, zmutovaná zvířata, střetnete se ale i s “elitními” vojáky, kteří by ve výzkumném středisku neměli co dělat. Ať už se vám do cesty postaví kdokoli, všichni se vyznačují dvěma společnými charakteristikami: jsou abnormálně tupí a příšerně, příšerně odolní. Jestliže musíte do lidského protivníka vysypat kotel olova a on ne a ne umřít, evidentně je něco špatně. Nemáme sice v tomto směru vlastní zkušenosti – do lidí přece jen nestřílíme každý den, díky za optání – ale soudíme, že když někomu vpálíte do hlavy půlku zásobníku, umře. I když nosí kevlarovou helmu. Zbraně jsou podivně neúčinné, což v důsledku znamená, že dojem z akce jklesá hluboko pod bod mrazu. Jako byste šli do války s dětskou pistolkou. Ani se nelze divit, že děti po sobě v reálu střílí, aby konfrontovaly své pokřivené představy o smrtelnosti s realitou. Co se týče tuposti AI, snad si uděláte správnou představu z konstatování, že nepřátelští vojáci bez mrknutí oka nabíhají na miny, které sami nakladli. No a mutanti… – škoda mluvit.

Přejděme teď k technickému provedení. Ačkoli první dojem naznačuje něco jiného, audiovizuální zpracování je otřesné. Dabing stojí za starou belu, rádoby drsné hlášky enemáků působí jako špatný vtip; zvuky prostředí zřejmě namixovalo pětileté dítě. A grafika nedopadla o moc lépe. Tvůrci sice využívají moderní fičurky jako depth of field a další, o nichž ani nevíme, jak se správně jmenují, ale dělají to naprosto bez rozmyslu. Zapnete-li si například rozmazávání pohledu, neuvidíte dál než na dvacet metrů, zbytek světa se ztrátí v mlžném oparu. Což vzbuzuje dojem, že Škorpión by měl neprodleně vyhledat očního specialistu. Ještě ke všemu je hra temnější než Doom 3; hlavní hrdina má sice k dispozici noktovizor, jenže ten je implementován tak stupidně, že funguje docela dobře za světla, nikoli však za tmy. Nekecáme, čestný pionýrský. Situaci sice zachraňuje obyčejná baterka, jenže i tak jsme občas měli problém trefit do dveří ukrytých ve stínech. Když k komu přečtete nešťastný design úrovní, v nichž byste bloudili i za perfektních vizuálních podmínek, máte zaděláno na katastrofu.

Ale nenechte se předchozími řádky zmást, Disfigured obsahuje spoustu docela slušných nápadů. Jenže ty zůstaly pohřbeny pod tlustou vrstvou hnoje. Škorpiónova výbava sestává z chytrého obleku, který umí generovat ochranný štít, umožňuje (či spíše neumožňuje) používat noční vidění a dokonce dává nositeli i psionické schopnosti. Škorpión tedy zvládá umění telekineze, psychických útoků a ovládání mysli. Za každého zabitého enemáka získáváte zkušenostní body, jež lze zužitkovat ve formě upgradů. Když vezmete v úvahu ještě široký arzenál vylepšitelných zbraní, Disfigured se zdá být nabušený featurkami. Ovšem jen papírově. Pofidérní provedení totiž znemoňuje využít jakoukoli z dostupných možností naplno. Už jsme uvedli, že zbraně jsou neúčinné (a navíc děsně “kopou”), psi-schopnosti zase hrozně žerou energii, které máte velice málo. Konfrontace s nepřáteli jsou proto zbytečně frustrující, navíc zcela chybí motivace prokousávat se bizarně navrženými levely. Kdo to kdy viděl, aby se do pitevmy vcházelo skrze skladiště kontejnerů…

Abychom pravdu řekli, Scorpion: Disfigured má jediný klad. Přinutí vás klást si otázky, což nelze prohlásit o drtivé většině dnešních FPS. Bohužel, bez výjimky půjde o trýznivé, svědomí zpytující otázky. Co jsem komu udělal? Čím jsem si to zasloužil? Proč musím tolik trpět? Zoufalost autora recenze dokonce dospěla tak daleko, že opustil hřejivou náruč ateismu a vrhl se do nejistých vod víry s ultimátním: Bože, proč jsi mě opustil? Scorpion: Disfigured poskytuje hráči zážitek dalece přesahující hloubku lidského chápaní; jde zkrátka o učebnicový příklad, jak nedělat hry. Přesto přese všechno tato střílečka obsahuje několik ne-tak-úplně-pitomých momentů a přiznáváme, že občas (ale vážně jen občas!) jsme se i trošičku bavili. Proto hodnotíme o fous lépe než zmiňovaný Code of Honor – 33%