Rise of the Argonauts

Staré řecké pověsti mají stále hodně fandů, navzdory tomu, že dnes už je přece jen zastiňují moderní fantasy typu Pána Prstenů nebo Harryho Pottera. Ale řecká mytologie má co nabídnout i dnes, což jí činí značně nadčasovou. A možná i ona určitá archaičnosti jí přidává na váze v dobách, kdy jsou všichni čarodějové zatraceně cool a fantasy světy trpí inflací nadpřirozených sil. V řeckých pověstech a bájích to bylo o poznání přímočařejší. Lidé byli často lepší než zkažení bozi, vyznačovali se heroickými skutky a mohli si tak vyprávět příběhy, které se přes svou klišovitost stále moc hezky poslouchají.

A když si jednu takovou starou řeckou kroniku otevřeli hollywoodští filmaři, vypadl na ně svět plný parádních příběhů, ze kterých upletli hodně ustřelený, zato však efekty naplněný a monumentální snímek 300: Bitva u Thermopyl. Sklidil úspěch a v mnohých obnovil nostalgické vzpomínky po starém Řecku. Ovšem autory z Liquid Entertainment nelze obviňovat ze snahy svézt se na pouhé vlně zájmu. Naopak, Rise of Argonauts už je ve vývoji mnoho let, a přestože nevylučujeme, že si autoři vzali inspiraci jak z moderních filmů, tak i z o poznání starších spisků, jdou svou vlastní cestou.

Jak už název napovídá, vypráví hra příběh o Argonautech. I když, co si budeme povídat – značně pozměněný od toho, jaký znáte z vyprávění. To bylo tak. Hrdý král Jáson si vybral za nevěstu tu nejkrásnější a nejčistší bytost široko daleko, jenže co čert nechtěl – děva jeho srdce byla po pár dnech usmrcena. Ve hře jakýmisi podivnými stvořeními, které jakoby vylezly z béčkového fantasy nebo sci-fi. Jáson se s tím ale nehodlá smířit, rozhodne se vyhledat delfskou věštírnu a pokusit se najít řešení, jak svou lásku přivést zpět k životu. Jenže, nejprve potřebuje loď, což znamená chvíli obíhat po paláci, pak zase plány, což znamená další obíhačku, a tak to pokračuje.

V Rise of Argonauts si nejen na začátku docela hodně zapochodujete. Autoři evidentně chtěli, aby se hráči jejich výtvory prošli hodněkrát a ocenili jejich architekturu, ovšem místy to trochu přehnali. Ještě než se vydáte na dlouhou cestu na lodi Argo, budete muset předat vládu svému strýci, což se zanedlouho ukáže jako nemoudrý tah, jelikož právě povedený strýček proti svému synovci pletichaří ze všeho nejvíce. A také je třeba sehnat si partičku hrdinů, která už je ale od počátku značně nesourodá. Přidá se k vám jak obří Herkules, tak třeba kouzelnice Médea. Inu, autoři sice četli řecké pověsti, ale dost je přeházeli, a to jen proto, aby do hry mohli napasovat co možná nejvíce známých hrdinů.

Vyjasněme si, jak je na tom Rise of the Argonauts žánrově. Autoři totiž během vývoje absolvovali několik otoček nebo aspoň lehkých vychýlení z původního směru. A na výsledku je to trochu poznat. Zpočátku to vypadá jako čirá akce. Něco jako Prince of Persia, akorát bez akrobacie. Mlátíte všude kolem a zdá se, že si od začátku do konce užijete především slyšitelného praskání kostí, odlétávajících hlav a prýštící krve – ano, tahle hra je hodně brutální a místy toho trochu zneužívá. O místy až přehnaně dlouhém pobíhání už jsme mluvili. To je ale přece znak jiného žánru než tvrdé bitkařiny, že? Máte pravdu – v Rise of the Argonauts totiž zůstala řada role-playing elementů. Kromě jiného to je formování vlastní družiny, které se nápadně podobá Mass Effect či Knights of the Old Republic, bohužel ale nemá herně příliš velké opodstatnění a je v podstatě jedno, kdo je s vámi zrovna na cestách, jelikož tento titul je mnohem přímočařejší než kousky od BioWare.

Ještě důležitější je ale překvapivě značný důraz na rozhovory. Už po pár minutách zjistíte, že Rise of the Argonauts je pohříchu ukecanou hrou a přiznáme se, že některé z dialogů, kde se neustále opěvovalo ono hrdinství, jsme museli přeskakovat. Byly zkrátka příliš dlouhé a rozvláčné. Nevylučujeme, že se někomu budou líbit – nakonec nejsou napsané nijak špatně, jen jim chybí obsah. I tady se evidentně Liquid opičil po BioWare, ale opět svou práci nedotáhl do konce. Poznáte to i na možnosti vybírat různé odpovědi. To je sice hezké, ale kromě toho, že většinou dávají zhruba stejný smysl, nemají v podstatě žádný dopad na další dění ve hře. Trochu samoúčelné, řekli bychom.

A v neposlední řadě tu jsou schopnosti dedikované nejrůznějším bohům, které si v průběhu hry odemykáte. Tady to tvůrci zase možná trochu přehnali a především zpočátku se v obří nabídce schopností budete poněkud ztrácet. Jakoby byla šitá na míru o poznání delší hře, jelikož většinu si na jedno zahrání ani omylem neosaháte. Přitom právě schopnosti jsou zhruba tím jediným, co vás může přimět k novému rozehrání. Jinak je hra totiž hodně lineární a prostoru pro skutečné rozhodování, které by mělo i nějaký ten dopad, je pomálu. Co naopak na RPG stránce postrádáme, to jsou předměty. Autoři slibovali akční RPG a k tomu patří tuny zajímavých věciček. V Rise of the Argonauts ale narazíte všehovšudy na dvanáct zbraní, z nichž zároveň můžete nosit pouze čtyři. To dost zamrzí a zcela tak odpadá motivace daná sběratelstvím a touhou mít lepší výzbroj.

Z výše uvedeného to skoro vypadá, jakoby Rise of the Argonauts bylo nepovedenou hrou. Tak tomu ale není. Spíše jde o žehrání nad nevyužitým potenciálem. Nemohli jsme se ubránit představě, že by se tohoto tématu chopili v BioWare a hru si střihli jako takový starořecký Mass Effect. Liquid sice činí spoustu náznaků tímto směrem, což fantazii ještě podněcuje, bohužel je ale nedokáže dotáhnout do konce. Možná na to nemá kapacity, možná se chtěl zavděčit masovému publiku. Jisté je, že ze všeho nejvíce si ve hře užijete bitky. Bojový systém je intuitivní, snadně ovladatelný, přehledný a nakonec i docela variabilní, jak jen to s několika útočnými tlačítky jde. Údery se dají spojovat do nejrůznějších komb, což sice probíhá ve velké míře automaticky, hráč ale může měnit přímo v bitce zbraně. Například rána kladivem do země odhodí několik nepřátel do dáli, meč jim zase skvěle odděluje části těla. Celkově to vypadá hodně filmově a hraje se to pěkně nenáročnou formou. Jistě, časem se systém začne opakovat i navzdory novým, většinou pasivním schopnostem, ale atmosféra by vás u hry měla podržet.

Ostatně, vizuální styl se autorům vyvedl. Podíváte se na spoustu velmi atraktivních míst, ze kterých sálá historie. Města jsou sice celkem zbytečně velká, takže si v nich opět zaběháte, na druhou stranu to podporuje vjemový zážitek. Všude kolem švitoří lidé, žijí vlastními životy a pokřikují na hrdinu. Narazíte na celou řadu z bájí známých míst, i když v nových souvislostech. Jak už jsme naznačili, reálií se vývojáři kdovíjak nedrželi. Po technické stránce jde o solidní nadprůměr, který naštěstí ve slušné rychlosti šlape i na průměrných sestavách. Oceňujeme i povedený hudební podkres.

Na Rise of the Argonauts jsme se poměrně dost těšili a je nám celkem líto, že hra nedokázala využít svého potenciálu, který v ní zcela určitě dřímá. Ve většině oblastí uvízla na půl cesty, která sice stále znamená zábavnou hru, nikoliv však takovou, na kterou bychom dlouhé roky vzpomínali. Příběh je sice v obrysech docela zajímavý, ovšem příliš rozvláčný a po čase utahá. RPG prvky jsou do hry sice implementovány, dalo by se z nich ovšem vytěžit daleko více. To by ovšem nesměly ustupovat tolik do pozadí vůči bitkám, které jsou sice jednoduchou, ale zřejmě nejpovedenější součástí hratelnosti. I tak je celek docela slušný a za hřích stojí – 73%