Red Orchestra: Ostfront 41-45

Bylo nebylo. Kdysi dávno se parta chlapíků rozhodla, že už je UT2003 nebaví a že si hru modifikují podle svého. Protože se zajímali o druhou světovou válku, začali hru upravovat v tomhle stylu. Práce se dařila a po několika měsících byl výsledek, už na enginu UT2004 na světě a do vínku dostal název Red Orchestra. Komunita byla spokojená, hranost výborná, ale to tvůrcům nestačilo. Přihlásili svoje dílo do soutěže NVIDIA Make Something Unreal a podařilo se jim zvítězit a vyhrát rovný milion dolarů. Toho by nevyužil jen blázen. Vidina spokojené budoucnosti, kdy se jako vydavatelé rozvalují v kožených křeslech, plácají prsaté sekretářky přes zadnice a počítají vydělané miliony dolarů, se blížila. Ovšem cesta k ní je ještě dlouhá a tak byly okamžitě zahájeny práce na nové hře, jenž měla vyjít jako samostatný komerční titul. Den se sešel se dnem a máme tu jejich hotové dílo pod názvem Red Orchestra: Ostfront 41-45. Ta ruku v ruce s distribučním programem Steam firmy Valve přichází na světový trh s cílem zalíbit se hráčům. Jak se jim jejich práce podařila se dozvíte v naší dnešní recenzi.

Jak už je zmíněno v prvním odstavci, bez Steamu si nemáte šanci zahrát. Že nevíte co to ten Steam vlastně je? Jedná se program firmy Valve, která je podepsaná třeba pod hrami Half-Life 1-2 nebo Counter-Strike. Aby jste tyto hry mohli legálním způsobem hrát, či dokonce jen spustit, musíte mít tento program nainstalován a při hraní trvale spuštěn. On se pak na oplátku stará třeba o automatické aktualizace, nebo nabízí možnost vybrané hry on-line zaplatit (je nutná kreditní karta s on-line platbami), okamžitě stáhnout a ihned poté už můžete hrát. A to je právě případ dnešní recenzované hry. Ta je nyní distribuovaná pouze přes Steam, což pro někoho může být velká výhoda, pro jiného nepřekonatelná hráz. Až později se má objevit i v klasické krabicové verzi. Vzhledem k on-line prodeji by vás mohla zajímat velikost instalace, která činí něco kolem 2 GB.

O čem to je
Nechme komplikovanost distribuce a pojďme se věnovat samotné hře. Jak už název mírně napovídá, ta se věnuje událostem na ruské frontě kolem let 1941-45 a to konkrétně bojům mezi německými a ruskými jednotkami. Popišme si koncept, o čem to vlastně v globále celé je. Hra si klade za cíl co nejreálněji simulovat válečné bojiště. Máme k dispozici velké mapy (některé jsou obří) a postupně se ve skupině snažíme dobít strategická místa. Obě strany tedy musí zároveň bránit i útočit, bodů na mapě je samozřejmě více a díky tomu je poměrně velký prostor pro taktiku – co dobít nejdříve a udržet a přitom nezapomenout i na další místa. S tím souvisí i nutnost, aby členové týmu spolupracovali, aby všichni nepodnikali útok nebo naopak všichni nekempili na jednom místě. Čím více se tým dorozumívají, tím lépe se hra hraje a naopak. Nějaká domluva na publik serverech ovšem bývá velmi často problém.

Těžko na cvičišti…
Ano možná už jste pochopili. RO je čistě multiplayerová záležitost. I když obsahuje i možnost pocvičit se s boty (počítačem ovládaní vojáci) a té se budeme věnovat právě teď. V menu se skrývá pod volbou PRAKTICE, máme zde možnost otestovat si všechny mapy, vyzkoušet zbraně a na všechno se připravit před pořádnou on-line bitvou. Ale to je tak všechno, co nám tento mod nabídne. U botů je sice možné měnit úroveň jejich inteligence, ale i při vysokých nastaveních jsou poměrně hloupí a nasimulovat nějaké rozsáhlejší bitvy je téměř nemožné. U takového středního nastavení vás bot dokonce přestane vnímat, když ho obejdete a ztratíte se mu z dohledu. V tu chvíli už o vás neví a v klídku si pokračuje dál svou cestou. Tento mod využijete jen na důkladné nastavení ovládání, zevrubné projití map a pokusnou střelbu do zmateně se pohybujících obětí.

Zbraně a technika
Bojové náčiní je to pravé koření každé akční hry. Zbraně se kterými se tehdy bojovalo jsou pevně dány a tak se mohli autoři plně věnovat jejich zpracování. Na zbraně je opravdu radost pohledět a zvláště při jejich přebíjení se nejednomu milovníkovi historie zaleskne slza v oku. To, že se autoři snažili, aby byl realizmus co nejvíc cítit, je patrno téměř z každého výstřelu. Zapomeňte na to, že si po pár minutách budete všechny ve hře vodit a budete za krále. Střílení z pušky a sniperky má navíc ještě jeden, řekněme háček. Po každém výstřelu je třeba zmáčknout ještě jednou tlačítko fire a teprve tehdy dojde k přebití nového náboje. Když je zbraň prázdná je pro výměnu zásobníku potřeba zmáčknout ještě další tlačítko. Co z toho vyplývá je jasné, střelba z neautomatických zbraní je časově velmi nákladná záležitost. U poloautomatických a samopalů pak stačí jen přes tlačítko vyměňovat zásobníky, ani to se zde neděje automaticky. Granáty jsou časované, aneb po stisku odhodu začíná běžet čas a nestihneme-li se ho zbavit včas, znamená to pro nás jistou smrt. Nadmíru důležitá je i pozice, ze které po nepřátelích pálíme. Ve stoje je nadmíru obtížné zaměřovat a trefit vzdálené cíle je spíše dílem náhody. V pokleku už je to daleko lepší a hned se lépe trefuje. Nejvíce přesní jsme v leže, kdy ani při střelbě ze samopalu už zbraň příliš necuká.

Vývojářům se podařilo ve velké míře zapracovat do hry techniku a je to více než dobře. Nejen že je tomu přizpůsobeno herní prostředí, ale hra se tak stává variabilnější a strategičtější. Na výběr máme různé druhy tanků, obrněných vozidel, pojízdných kulometných hnízd atd. V každém vozidle je možnost obsadit jako ve skutečnosti různé pozice – řidič, střelec z kulometu, z kanónu atd. Dobře sehraný tým dokáže s jedním tankem slušně zatopit v nepřátelských řadách. V každé pozici ve vozidle máme možnost vybrat si z několika možných pohledů. Třeba řidič tanku může koukat skrz úzký prostor pancíře, přiblížit se k němu a získat větší přehled o okolí, popř. může vykouknout poklopem a tím získat téměř absolutní výhled. Zřejmé je, že se tím ale zároveň vystavuje i možné nepřátelské palbě. V obrněném transportéru je možno převážet až desítku vojáků a můžeme tak nepříteli připravit rychlou a nečekanou přepadovku s následným dobitím jeho pozic. Variant je v tomhle směru nespočet a fandové vojenské techniky si přijdou na své.

Mapy
Možnostem bojové techniky odpovídá i velikost a rozlehlost map. Ty jsou do jisté míry variabilní a představují např. obrovské pláně, ale i prostředí v horách nebo ve městech bez přítomnosti vozidel. Mapy jsou mistrně zpracovány a některé jsou opravdovými klenoty a nesmírně rád bych je viděl ve svých oblíbených hrách z druhé světové války. Všechny si ale bohužel nedrží tuhle vysokou laťku. Zvláště obří mapy jsou někdy docela nudné a pokud není k dispozici technika (kolegové odjeli, aniž by na nás počkali) a musíme cestovat po svých, stávají se i nudnými. Nikoho nebaví utíkat několik minut volným terénem, aby vás poté zneškodnil dobře schovaný sniper. Hra kromě chůze povoluje i běh, i když voják moc nevydrží a po nějakých 50 metrech se zadýchá a přejde opět do chůze. Dokonalá znalost prostředí vám pak dává neskonalou výhodu a platí to stejné co v mnoha jiných hrách. Kdo zná jejich specifická místa a dokáže jich využívat, má mnohonásobně větší převahu nad ostatními. To samozřejmě platí v kterékoli multiplayerově zaměřené gamesce, ale tady je to ještě několikanásobně citelnější.

Grafika a zvuk
Zobrazení prostředí je podle mě úžasné a za sebe mu nemůžu nic vytknout. Zkrátka přesně postačuje ke svému účelu. Mohl bych zde hru kárat za to, že nemá fotorealistickou grafiku, miliony polygonů atd., ale neudělám to. Vždycky tvrdím, že kupa screenů napoví o prostředí víc, než podrobný popis přes půl strany. I tentokrát jsem pro vás tedy nachystal záplavu obrázku. Ty jsou pořízeny při nastavení na high (kromě physics detail) a při zapnutém antialiazingu. Na sestavě s Athlon3000+, 1GB ram, R9800pro jsem dosahoval standardně kolem 40-50FPS. Na obrovských mapách ovšem snímkování klesalo až pod hranici 15FPS.

Jak se to hraje…
Orchestra klade důraz na jednu základní věc a té podřizuje všechno ostatní – co největší realizmus (i když některé detaily, jako třeba odrazy kulek od terénu tomu neodpovídají). To se samozřejmě projeví zásadním způsobem ve stylu hraní. Zapomeňte na rychlé útoky a nějaké ukvapené dobývání pozic. Kdo něco takového zkusí, velmi rychle spláče nad výdělkem. Pěkně pomalý postup, důkladné zkoumání lokací a hlavně propracovaná taktika jsou zde nejdůležitější složkou. Když jsem hrál několik prvních desítek minut, byl jsem z počátku velmi zklamán. Postup ve hře totiž vypadá následovně – pomalu jdete i několik minut, zkoumáte všechny rohy a zákoutí a najednou bum a je po vás. Smrt přišla neznámo odkud a musíte začínat zase od začátku mapy. Při obřích velikostech prostředí počítejte s tím, že vojáci vypadají v dálce spíš jako špendlíkové hlavičky, což v kombinaci se zmíněným realizmem zbraní znamená, že se jen tak snadno netrefíte. Počítejte s tím, že vás ze začátku čeká mnoho hodin zkoušení, testování, zvykání si na hru a pilování skillu, než začnete mít z hraní radost a budete se nadšeně bavit

Hodnocení
Pokud se teď ptáte: „a mě to bude bavit?“, pokládáte velmi těžkou otázku. Red Orchestra: Ostfront 41-45 je komplikovaná hra, která rozhodně není pro každého. Dovolím si tvrdit, že pokud máte rádi třeba DoD:S, budete i zde spokojeni. Naopak třeba pro hráče Call of Duty 1 a 2 to nebude zrovna pravé ořechové a zřejmě nad touhle hrou ohrnou nos. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že čím déle budete hrát, tím více budete pohlceni a budete se bavit. To ovšem znamená několik hodin učení se, než budete vůbec na začátku a ne každý to bude ochotný podstoupit.
Takže v kostce: RO:Ostfront 41-45 je kvalitně zpracovaná hra s velkým důrazem na realizmus, která není pro každého a bavit bude jen část herní populace.
Naše hodnocení: 75% – pokud zbožňujete realistické zbraně a vojenskou techniku, přičtěte si k hodnocení 10%

Pohled odjinud
Požádal jsem některé adminy GameParku, o kterých vím, že měli příležitost hru vyzkoušet, aby ve zkratce popsali své pocity a dojmy. Zde jsou jejich názory:

Wreis
Touto hrou jsem byl poměrně nadšený. Takové spojení Day of Defeat Source, Call of Duty, Call of Duty United Offenzive, Battlefield2 a reality. Sice tohle je hra spíše na odreagování než progamingová. Je to přesně tak jak uvádí výrobce. Fps simulátor druhé světové války, takže přiznivci klasických fps budou spíše zklamáni. Nejvíce se mi líbí a byl jsem nadšen chováním zbraní a pohybem. Především možnost výklonu a při zaměření zbraně se zvednete nad překážku, pokud jste v dřepu. Méně nadšen už jsem učinností granátu, která je strašlivá. U zbraní by jsem chviličku zůstal. Najdete zde všechny pěchotní zbraně kromě plamenometu, použité během druhé světové války na východní frontě za obě strany. Za ruskou stranu máte na výběr ze dvou pušek. Na jednu z nich nejde použít bajonet. Dále automatická puška, tři typy samopalů, lehký kulomet a sniperku. Za německou stranu standardní karabina vz.98, automatická puška, samopal, lehký kulomet a na některých mapách i STG 44 a sniperku. Všechny zbraně mají ve stoje obrovský zpětný náraz a rovněž hráč ve stoje při zaměřování takzvaně dýchá. Při změně polohy na dřep či leh se snižuje dýchání a zpětné nárazy. Na všech mapách je omezený počet automatických zbraní, kulometů a sniperek, což si myslím hře velice přispívá na hratelnosti. Jako hráč Call of Duty mám přirozeně nejraději pouze pěchotní mapy. Jako zmínku by jsem uvedl mapu Basovka, na které je to skutečně masakr a dochází většinou na bodáky v zákopech. Za techniku zde najdeme transportery, tanky a samohybná děla. Techniku můžou řídit tomu přizpůsobené role a v každém tanku jsou místa pro řidiče, kulometčíka a velitele tanku, který ovládá dělo. Zde bych výrobcům vyčetl možná dlouhou dobu přebíjení děla u těžkých tanků, protože v případě, že proti vám stojí střední tank tak vás rozstřílí. Takže pro shrnutí. Hru hodnotím kladně, protože je přesně taková jakou uvádí výrobce. Nejvíce si myslím budou nadšení hráči Call of Duty: United Offensive.

Alenka
Již materiály potulující se internetem před uvedením samotné hry na trh mě přesvědčovaly o tom, že Red Orchestra nebude mým šálkem kávy a testování plné verze hry mě v této domněnce ještě více utvrdilo. Jízda v tanku, velká a rozsáhlá bojiště – řeknete si, Battlefield 2 v novém, ale není tomu tak docela. Ačkoliv mě ani ten nikterak neuchvátil, musím přiznat, že měla pro mě i Battlefield 2 mnohokrát lepší atmosféru než právě vydaná Red Orchestra. Možná že jen prostě nejsem na podivné řízení tanku, až přílišnou realističnost zbraní, obrovská reálná bojiště a podivně se pohybující vojáky zvyklá. Daleko pravděpodobnější však je, že se prostě Tripwire Interactive hra nepovedla natolik, jak mnoho hráčů očekávalo.

Stinger
Zajímavá hra, vzhled a chování zbraní je dosti reálné. Mapy jsou na pohled pěkné, padání listí a vloček dokáže potěšit, ale na můj vkus jsou mapy nepřehledné, postrádám jakýkoli radar nebo minimapu. Jde se podívat na velkou mapu, ovšem nejsou na ni vyznačení spolubojovníci, tudíž zorientovat se, kterým směrem je boj byva místy složité. Na malých mapách jde o dobrou hru, s množstvím akce, ovšem na velkých s technikou vzniká problém s přepravou k boji (nedostatek vozidel pro celý tým). V FPS hrách se necítím za nováčka, přesto automaty -zejména ruské špaginy- celkem solidně kopaly, tudíž byla nějaká přesnějši střelba nemožná. U pušek vznikal problém s přebíjením, které není automatické. A nakonec nesmím opomenout skutečnost, že německé tanky mají zajímavý nátěr takže na dálku jakoby žlutě svítily, zatímco ruské tmavě zelené úplně splynou s okolím. Tuto hru dělají dobrou detaily, avšak najít je mi trvalo pár hodin hraní. První dojem je dosti zdrcující a jen pomalu jsem se vzpamatovával.

Rescue
Je to velice zajímavá hra, některé prvky má velmi realné, některé nikoli. Zdá se mi dosti nepřehledná, zvláště když se vezu v nějaké technice, ať už BVP (bojové vozidlo pěchoty) nebo jako řidič tanku.
Na větší vzdálenosti postavy velice splývají s terénem a vypadají jako mastný flek na podlaze 🙂

Za pomoc při testování děkuji Alence, Rescuovi a hlavně Stingerovi, za mnoho hodin jejich času a spoustu důležitých postřehů.