Pirates of Caribbean: At World's End

Pokud má nějaký snímek překonat rekordní tržby Spider-Mana 3, je to v nejbližším horizontu rozhodně trojka Pirátů z Karibiku. Je s podivem, že kinosály poslední dobou plní relativně nedospělé filmy, které doplňují efektní akci vtipnými momenty a zábavou takříkajíc pro celou rodinu. Nedá se jim ale upřít, že jsou výpravné a mají skvělý marketing. Ten se projevuje mimojiné i v tom, že se mohou těšit ze svých vlastních her. Například titul Spider-Man 3 musel na PC potěšit každého milovníka kvalitních her, a nejenže tak vydělá slušné peníze, ale ještě podpoří popularitu svého námětu. Tento fígl ale může zapůsobit i opačně – z tohoto pohledu by Piráti z Karibiku 3 měli o poznání menší šance, protože jejich herní zpracování, jako už poněkolikáté, nemůže soupeřit s velkými hrami. Na rozdíl od dvojky sice nejde o vyloženou hloupost, jako spíše o průměr, ovšem hráče nemající s fenoménem kolem Johnyho Deppa co do činění nejspíše odradí.

Věčným problémem her podle filmů je způsob, jakým podat příběh, případně jaký děj vůbec pro potřeby hry zvolit. Pokud přijde na řadu kopírování snímku, je tu značné riziko znudění hráčů, kteří budou vědět, co se stane dále, případně nepříjemné spoilery, jež ještě před shlédnutím filmu prozradí, co v něm bude. Pak je tu možnost jakési alternativní linie, jenže ta se často vymkne z rukou, příliš do celkového koloritu světa nezapadá a nepůsobí přirozeně. Opět nezbývá než v tomto směru oslavovat Spider-Mana 3, který se filmové předlohy přidržel jen maličko a přesto přinesl takový ranec obsahu, že ho mnozí hrají ještě teď – několik týdnů po vydání. Jaký způsob zvolili autoři Pirates of Caribbean: At Worlds End? Dalo by se říci, od všeho trochu, jenže tentokrát to nemyslíme ve zvláště pozitivním smyslu. Se zápletkou se tu totiž nikdo příliš nebabral – hra naopak působí jako slepenec jednotlivých dobrodružství všech tří hrdinů (Jacka Sparrowa, Elizabeth Swan a Willa Turnera), jež si berou inspiraci mnohdy z malých zmínek či štěků v druhém a třetím dílu filmové trilogie. Jack se tak musí například dostat z vězení, Will si zase na jednom z ostrovů poradí s kanibalskými domorodci apod. Hrou sice prochází jakási hlavní dějová linka, jenže působí tak nedůležitě, že jí brzy přestanete sledovat. Možná i vzhledem ke zpracování enginových animací, jež jsou přinejmenším nehezké.

Příběh tedy spíše nic než moc, jedno se mu ale upřít nedá: vtipné momenty. Ať už v oněch nepěkných sekvencích či přímo ve hře si hrdinové dokázali uchovat jistý šarm, především pak neodolatelný pirát Jack Sparrow s tváří Johnyho Deppa (Elizabeth pak i ve hře hraje Keira Knightley a Willa zase Orlando Bloom), ovšem bohužel nikoliv jeho typicky zastřeným hlasem, pronáší jeden gag za druhým, a to třeba i ve chvílích, kdy se oddává lítému boji. To sice působí nerealisticky, na druhou stranu však odpovídá filmovému vyznění, které skutečně je takto uvolněné. Naneštěstí je to však jeden z mála aspektů věrnosti předloze, kdy hru můžeme pochválit. A pokud v ní strávíte několik hodiny, i ony cool hlášky se vám jaksi oposlouchají. Autoři si ovšem, jak už to tak v podobných případech bývá, nečinili ambice vytvořit sáhodlouhý epos – občas to dokonce vypadá, že už námětově neměli kam sáhnout, jak jsou některé mise dějově plytké a vystavěné de facto z ničeho. Zejména proto hrou prosvištíte možná za méně než pět hodin. Hledáním všelijakých bonusů, tajných skrýší a plněním veškerých sub-questíků (splnit je je jednoduché, horší je to s objevením) si sice herní zážitek můžete prodloužit, vzhledem k dobrovolnosti této činnosti a nevelké návykovosti hry o tom ale máme značné pochybnosti.

At Worlds End je prostou akcí z pohledu třetí osoby, jak už jste z obrázků nejspíše zjistili. Nic víc, nic míň. Pasáže á la Tomb Raider, jak je předvádí souběžně vydaný Black Buccaneer, tu nenajdete. Představte si tu nejlineárnější hru, jakou jste kdy hráli, a stále ještě nebudete mít přesný obrázek o přímosti nových Pirátů z Karibiku. Nebýt neposedné kamery, která občas znemožní vidět takříkajíc „na cestu“, tedy před sebe a kolem sebe, ani na okamžik byste nemuseli váhat, jakým směrem se vydat dále. Kamera je na náš vkus vůbec přiblížena až příliš blízko k hrdinům, takže viditelná výseč je hodně malá. Navíc pracuje s fixním umístěním, které se v jednotlivých místnostech a lokacích liší. Chvíli tedy sledujete postavičku například zblízka a ze strany, ale jakmile překročíte určitý bod, přepne se kamera třeba do mírně ptačího pohledu (který je sice také zblízka, ale především v bitkách je zřejmě nejpoužitelnější). Bohužel, pohledy kamer není možné libovolně měnit – hra je určuje sama a občas to nedělá zrovna šikovně. Jelikož se jedná o konzolovou konverzi (ne moc povedenou), rozlučte se s jakýmkoliv využitím myši. Ovládání naštěstí i bez ní jakž takž funguje, a to především díky značné prostorové omezenosti úrovní a malému množství úderů, jež tím pádem lze postihnout i dvěma rukama na klávesnici.

Hra běží velmi rychle – nikde není zapotřebí se příliš zdržovat. Málokdy dostanete na pár sekund prostor k vydechnutí, většinou jste zásobováni novým a novým přívalem nepřátel, respektive tím, jak pokračujete neustále kupředu na ně nabíháte sami, ale to je vcelku jedno. Boje se odehrávají většinou v menších arénách, kde je aspoň trochu místa na provádění nejrůznějších komb. Útoky lze provádět třemi způsoby, jež jsou pochopitelně namapovány na tři různé klávesy. Jejich kombinací řetězíte údery za sebou a převádíte je do mocnějších komb. Na ně se poměrně hezky dívá, dokonce jejich zvýšenou účinnost v boji proti přesile i pocítíte, problém ale je, že cílené vyvolávání těchto komb je spíše nepravděpodobné, či dokonce zbytečné. Jako ve většině podobně zařízených mlátiček stačí mačkat všechno dohromady – hra vás svou nikterak přehnanou obtížností nenutí k promyšleným útokům. Ty jsou v naprosté většině případů řešeny pomocí mečů a šavlí. Nicméně v průběhu hry naleznete například i bambitku nebo výbušné dělové koule – v bitevním vřavě je ale poměrně krkolomné najít je v inventáři, ostatně ani střelba, respektive vržení koule nebývá moc přesné. Když už se vám náhodou nezadaří a zemřete, nemusíte vůbec truchlit – budete respawnováni hodně blízko místu, kde jste se naposledy rozloučili se životem. Ovšem budete-li chtít opustit hru uprostřed rozehrané úrovně, nastává docela nepříjemný problém, protože při novém spuštění budete muset začít od počátku tohoto levelu. Trvalé checkpointy tu totiž nejsou.

At Worlds End vypadá velmi zastarale, přestože k tomu nebyl důvod. Hra vznikala na všechny konzole, ať už byly minulé či současné generace. PC bohužel spadlo do kategorie spojené s tou minulou, což je především Playstation 2 – a podle toho také titul vypadá. Kupříkladu na Xboxu 360 je grafické zpracování o několik tříd výše! I s tím samozřejmě souvisí spíše negativní dojem, který hra vyvolává, obzvlášť když podobné akce zaujmou především kouzelnou grafikou, jež s dnešní technickou vyspělostí také dokáže motivovat k dalšímu hraní. Pirates of Caribbean: At Worlds End tedy nejsou vyloženě špatným kouskem, občas vás její jednoduchost aspoň na chvíli pohltí, ale mohlo to být mnohem, mnohem lepší. 55%.