Perimeter: Emperors Testament

Východní svět se snaží v herním průmyslu prosadit již nějakou dobu, ale malá vývojářská studia nemají na megalomanské projekty peníze a tak to trošku vázne. Dobré hry se tedy poznají podle toho, že mají něco, co nikde jinde ještě nebylo k vidění. Perimeter od nynějších K-D labs přinesl originalitu do řad strategií, což se později projevilo jako jeho hlavní nevýhoda. Nevím, jestli je dnešní hráčstvo líné, a nechce se učit nové principy, nebo jestli je dokonce tak líné, že je nechce ani poznat, ale jedno je jisté. Příliš originálním hrám se v bitvě s armádou klonů moc nedaří a tak i tato jinak celkem slušná časožroutka nejspíše zůstane zapomenuta.

O co jde
S příběhem si tu nikdo moc práce nedal, nedá se tvrdit, že by vyloženě nestál za nic, ale i když je rozhodně na vyšší úrovni, než v lecjaké jiné strategii, stále se jedná o to samé klišé. Vy nejste nic jiného než poskok, který byl stvořen aby skákal jak Imperátor zapíská. A ten pan Imperátor, to je tuze zlý člověk. Je obdařen hlasem ne nepodobným goauldímu a aby toho nebylo málo, ukájí se masochistickými choutkami, které mimo jiné obnášejí i obsazování vesmíru. Jednoho krásného dne mu však jeho nově vybudované impérium přestane stačit a tak se vrhne do objevování paralelních světů. Aby je mohl objevovat, potřebuje k tomu mít i odpovídající technologii a právě proto všichni, kteří umějí i něco jiného než jen vysedávat u počítače, pracují na mechanické duši. Ta je nakonec úspěšně sestavena, ale hned po jejím prvním užití se ukáže, že to není jen tak ledajaká mechanická duše, ale dokonce mechanický mesiáš! Ten si naštěstí uvědomí, jaká to doteď byla nuda a že by to měl trochu roztočit, a proto také, jakmile zjistí, že disponuje svou vlastní hlavou, začne si v mezích paralelního vesmíru plánovat svou vlastní budoucnost. A tak jsem v roli otroka a velitele jednoho z framů dal u Imperátora výpověď.

Hratelnost a to kolem ní
Už od demíčka mi bylo jasné, že ovládání hry je trochu na levačku. Krátké opáčko ve skirmishi mi sice udělalo v hlavě trošinku jasno, ale stále dokola se mi vybavovalo, jaké to bylo při mé první hře. A řeknu vám, nic pěkného. Perimeter je totiž jedna z těch her, jejíž ovládání se průměrný nadčlověk učí déle, než hraje kampaň. Veskrze všechno budete mít zhruba po hodince hraní naprosto v malíku, jen při stavbě jednotek (nejdůležitější aspekt válečných strategií) se budete cítit jako ve španělské vesnici. Nanotechnologie je sice úžasná záležitost, ale pokud si nepamatujete, že tahle helikoptéra potřebuje ke svému sestavení pět oficírů, tenhle tančík deset vojáků a čtyři oficíry a rypadlo dva vojáky, čtyři oficíry a sedm a půl technika, pak jste docela v háji. Krom toho si ještě musíte pamatovat, kolik že toho máte vlastně postavit, aby to protivníka dostatečně poškádlilo a když už tohle perfektně zvládáte u jedné jednotky – gratuluji, už se jich zbývá naučit asi jen třicet. Mimo to má každá strana čtyři své naprosto odlišné kazisvěty a tak pokud nejste z těch, co se z nudy učí bibli v hebrejštině pozpátku, můžete na nějaké plynulejší hraní rovnou zapomenout. Dobrovolně se přiznávám k trapnému pauzování před každou větší klikačkou – nemůžete totiž jen tak kliknout na jednotku aby si odebrala příslušný počet součástí. Všechny ty nanopidižvíky si musíte poctivě naklikat, takže pokud jste na něco podobného zvyklí z Diabla a nenamačkáváte je po deseti na klávesnici, do dvou dnů svůj ukazovák kvůli svalům ani neohnete. Také je tu ovšem riziko, že si sedřete prstový polštářek a budete muset přejít na konzoli.

Nechci ale jen kritizovat, takže bych se rád přesunul ke kampani, kde budu nadávat. Tvrdit, že stojí absolutně za houby by bylo kacířství. Jen jsem po sehrání prvních asi deseti misích měl pocit, že v Rusku něco jako betatesting nevedou a proto je lehká obtížnost trapně lehká a normální pro změnu trapně těžká. Chválím variabilitu misí, kde ti, co vymýšleli náplň, odvedli opravdu dobrou práci, ale těm kdo ji pak zrealizovali bych naordinoval AVP jedničku na nejtěžší!!! Pak by asi pochopili, jak jsem se cítil, když mi bylo dáno za úkol nandat to protivníkovi už na začátku stokrát silnějšímu, než jsem byl já. Dát někomu do začátku po prvních pět minut nepoužitelný frame (rozumněj létající základnu), minimum energie a jenom pár základních stavěčů, postavit ho proti monstru s několika desítkami generátorů, kompletní základnou a funkční armádou, je podle mě zábava jen pro toho, kdo sleduje toho nebožáka, který hraje.

Takové mise zabírají velkou část kampaně a pokud máte to štěstí, že se přez ně dostanete, budete obdařeni nějakou na první pohled normální misí, avšak s trvanlivostí okolo deseti minut. Je tam i pár dobrých kousků, ale v porovnání s těmi ostatními vycházejí zhruba v poměru padesát na padesát. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je, a nakonec jsem přišel věci na kloub. V K-D labs pracuje několik lidí, všichni s opravdu dobrými nápady a schopnostmi, což jim šéf strašně závidí a tak je nutí pracovat s armádou šotků. Nemohu si pomoci, ale každá z misí prokazuje jasné známky originality a nekonvenčnosti, ale výsledek většinou působí dost nervydrásajícně. Bohužel musím konstatovat, že nejzábavnější misi, s níž jsem měl tu čest, jsem vyhrál omylem těsně po tom, co jsem díky festovní nervohře zmuchlal case. A abych nezapomněl, hratelné národy a mapy si odemykáte právě postupem v kampani, což je z mého pohledu bodanec někam pod pás, ale ne zase tak nízko. Prostě, opravdu to zamrzí, protože bitva s vyrovnanými šancemi je něco, co zde tvoří jádro hratelnosti.

AI je totiž na vysoké úrovni, máme tu možnosti terraformingu a co je skvělé, je tu mnoho od sebe navzájem odlišných jednotek, což nám ve výsledku dává skvělé možnosti k taktizování. Pokud se nepletu, tak o něco takového by v tomto žánru opravdu mělo jít a Perimeteru to jde na jedničku. Je sice pravdou, že od minula se toho moc nezměnilo, pro mě, jako hráče, je však důležité, že boje opravdu závisí na schopnostech a ne jen tupém naklikávání těch nejsilnějších jednotek. Na každou ultimátní zbraň zde existuje ještě ultimátnější obrana, většina jednotek má nějakou svojí speciální dovednost (vysávání energie, rozprášení vojska na nanoroboty) a k tomu je tu možnost zabírání protihráče dvěma způsoby – násilný a nenásilný. Buďto jej prostě vydrtíte jednotkami a nebo mu u části území přerušíte dodávky energie (zde je to jediná surovina, kterou navíc získáváte z vlastních generátorů) a zavedete tam svojí. Existují i kombinace mezi tím, ale to bychom tu byli donekonečna. Zkrátka a jistě, kampaň se moc nepovedla, ale samostatné bitvy a multiplayer opravdu stojí za to.

Grafika a HW nároky
Kvalita vizuálního ztvárnění se od té doby, co jsem hrál demo, absolutně nezměnila, na čemž by nebylo nic v nepořádku, kdyby demo nemělo téměř stejnou grafiku, jako původní Perimeter. Sice se nebudete znechuceně odvracet od monitoru, ale že byste měli potřebu zoomovat na detaily se říci taky nedá. V porovnání s dnešními strategii se jedná o průměr, v porovnání s next-gen Company of Heroes se pak jedná o silný podprůměr podprůměrnějšího podprůměru. Jako jednu z výhod bych viděl asi fakt, že to rozhýbe každý, protože nároky na spuštění odpovídají dva roky starému Perimeteru.

Konečný rozsek
Tuto otázku si po přečtení této recenze položí asi každý: Proč kupovat Emperors testament? Pokud už doma máte původní Perimeter, tak jedině proto, že si chcete zkrátit čekání na dvojku. Pokud jej doma nemáte, prahnete po originálních strategiích s kvalitním multiplayerovým nebo skirmishovým obsahem, a na grafiku zase tak nedáte, pak jste našli svou vyvolenou. A pokud prostě jen máte rádi strategie a rádi byste si po čase zahráli něco nového, pak to také můžete s klidným vědomím zkusit. Jinými slovy, Perimeter: Emperors testament je zábavná, ne moc hezká, hardwarově nenáročná, originální strategie pro opravdové stratégy, kteří zásadně nehrají kampaně.

Hodnocení: 65%