Není tomu ani dva měsíce co kolega xjohn poměrně vychválil (recenze – 81%) konzolovou verzi Mirror’s Edge a již si ji můžeme zahrát také na počítačích. Některé informace se z recenze možná dozvíte podruhé, ale kdo předchozí konzolovou nečetl, bude se více orientovat. Z počátku jsme ke hře přistupovali s nedůvěrou úměrnou zkušenostem z nedávné konverze GTA IV, ale již bezchybná instalace nás trochu uklidnila. Hra zabírá jedno dvouvrstvé dvd a také na disku si ukousne velmi pěkných 7 giga.
Příběh Mirror’s Edge se točí kolem takzvaných „běžců”, kteří v totalitním státě přenáší nelegální zprávy mezi odbojovými organizacemi a to všemi možnými cestami po střechách, skrze staveniště a kanalizacemi. Námět hry se tak veze na poměrně populárním parkouru, což je něco jako pouliční běh přes překážky. Hlavní hrdinkou je asiatka Faith, která je jedním z běžců. Příběh se točí kolem její sestry, která je policistkou a na kterou byla svržena vina za několik zabití. Faith se tedy po čas hry stane spíše vyšetřovatelkou a detektivem. Již volba hlavní hrdinky nemusí každého potěšit a ač proti asiatům nic nemám, nemohl jsem se po celou hru s Faith sžít. Ocenili bychom možnost volby hraní i za druhou běžkyni, která se tu a tam v příběhu objevuje.
Příběh je celkově hodně slabý, tuctový a v podstatě nenarazíte na žádné nečekané zvraty nebo překvapivé události. Stejně tak rozhovory, které v průběhu hry realizujete nebo vyslechnete postrádají náboj a zaměstnání profesionálního spisovatele by určitě neškodilo. Navíc celou hru je možné dohrát za zhruba šest hodin na střední obtížnost a to u hry za více než tisíc korun, byť se sebelepším nápadem, není zrovna moc.
Samotný námět je velmi zajímavý a rozhodně neotřelí. Probíhání po střechách, seskakování výšek a šplhání po rourách je skutečně zábavné, ale problémem je, že autoři vám vše předvedou v prvních dvou misích a v dalších už na vás nečeká skoro nic nového. Pokud by si například nějaké pohyby nebo překážky nechaly do druhé poloviny hry, bylo by na co se těšit. Takhle je munice vystřílena hned na začátku a pak už se pouze opakuje klasické schéma úkolů. Někam doběhnout, tam někoho vyslechnout nebo něco najít a poté utéct před policejními hlídkami, které po vás jdou s neomylnou přesností, takže omyly jsou okamžitě trestány.
V některých místech je hra dosti těžká nezávisle na obtížnosti a některé lokace budete vícekrát opakovat, než se povede doskočit na správnou plošinu, případně se postavička zachytí okraje. Asi tak tři místa za celou hru byla tak náročná, že jsem uvažoval o tom, že hru na chvíli přestanu hrát. Totéž platí o další trojici míst, kde jsem dlouhou chvíli hledal cestu dále. V některých úsecích, kde je cesta evidentní, vám hra napovídá jako divá červenáním objektu na cestě a naopak v některých obtížnějších lokacích nápověda zcela chybí.
Dalším obtížným prvkem jsou souboje. Ty nejsou hlavní náplní hry a jsou potlačeny do pozadí, přesto se jim ale nevyhnete. Omezené možnosti pohybů a především silová převaha především silnějších protivníků jsou tím, co vás donutí mnoho soubojů opakovat. Často stačí dva údery pažbou, aby se Faith uklidila do věčných lovišť, o střelbě nemluvě. Bojovat více než s jedním vojákem je holý nesmysl a doslova náběh na popravu. Jedinou možností v případě skupinky více než jednoho vojáka je hra kočky s myší, kdy se snažíte vojáky rozdělit a zlikvidovat je po jednom. Mnohem častěji před nimi budete prchat a to v takovém tempu, že jediný krok vedle vás bude stát cenné vteřiny a často i život. Naštěstí počet opakování není omezen.
V průběhu hry narazíme na některá hluchá místa, především v interiérech, kde autorům zřejmě docházela invence, ale taková jsou spíše výjimkou. Oproti tomu staveniště, interiéry nákupních center a vůbec pohledy ze střech na široké město jsou prostě úchvatné. Naprosto nudné je cestování výtahem, kdy dlouhé vteřiny jen nečině stojíte, neprobíhá žádný loading a pouze čekáte, až dorazíte do správného patra. Souhlasíme, že je to zcela podle reality, ale zrovna v tomto místě by mohla realita trochu ustoupit.
Prvním rozdílem oproti konzolové verzi je ovládání. To umožňuje volbu mezi ovládáním gamepadem a klávesnicí s myškou. Zpravidla u konverzí rovnou saháme po gamepadu, protože ovládání je tak jednodušší, ale v případě Mirror’s Edge jsou takové úvahy zcela scestné. Ovládání myší a klávesnicí je perfektně zpracováno a poté co si upravíte rozložení kláves podle svého, budete naprosto spokojeni. Jedinou vadou na kráse ovládání je, že když vás hra učí jak běhat a poskakovat, ukazuje nápovědu v tlačítkách gamepadu i když hrajete na klávesnici. Ale nejedná se o nijak velký problém. Druhou drobností je nemožnost nastavit si ovládání na gamepadu.
Asi nejsložitějším bodem konverze je optimalizace a grafická stránka hry. Hned z kraje odstavce je třeba přiznat, že na rozdíl od zmiňovaného GTA IV dopadla na výbornou. Graficky vše vypadá skvěle, obraz je vyhlazený a ač není možné upravit nastavení grafiky tak, jak jsme zvyklí, ale k dispozici jsou jen dvě volby, lze hru hrát i na slabších počítačích. Na mé sestavě s obstarožním Intel Core2Duo E6300, 2GB ram a GeForce 8800GT běžela hra při 1280*1024 a plných detailech takřka trvale kolem 50fps, což je skvělý výsledek. Občas se samozřejmě objevil drobný výkyv, ale celkově hra běží zcela bez problému i v otevřeném prostranství, kdy je vidět celé město.
Design hry má zvláštní styl, kdy je vše laděno do bílé a světle modré barvy a absentují jakékoliv textury. Pouze určitá místa jsou barevně podkreslena především odstíny červené. Sázka na takovou zvláštní kombinaci byla jistě dobrá a celá hra působí konzistentním a pohledným dojmem. Jak se říká, v jednoduchosti je síla. Velká výtka směřuje k animovaným předělům. Ty působí oproti zbytku hry velmi laciným a tuctovým dojmem a ač mají snahu o osobitý styl, celé ladění do komixu působí kontraproduktivně. Ve spojení s plytkým příběhem vás nic (krom načítání úrovně) nenutí je sledovat. Na druhou stranu animace, které se zobrazují při nahrávání levelu a ukazují různé akce a bojová komba a které jsou stylizované pouze do červené a bílé, jsou velmi pěkné a stylové. Jen by neškodilo, pokud by se u nich zobrazovala sekvence kláves, které je třeba stisknout pro jejich realizaci.
Hudební stránka hry odpovídá akci a rychlost hudby se mění podle aktuální akce, případně ohrožení policií. Hudebních smyček není moc a v rámci rychlé honičky stejně budete slyšet pouze dunění basů, které vás budou motivovat k rychlejšímu běhu a navazování skoků na sebe. Nastavení audia jsou také dosti omezené a rozhodně by nevadilo větší využití prostorového zvuku. Poslední zmínka patří češtině, která je u hry implementována formou titulků a překladu ostatních textů. Překlad působí velmi profesionálně a ani na překlepy jsme nenarazili.
Celkově je pro nás konverze Mirror’s Edge příjemným překvapením a pokud by takto dopadaly všechny konverze, rozhodně bychom se nezlobili. Klobouk dolů před autory. Že se jedná o velmi dobrou hru s částečně nevyužitým potenciálem již komentoval kolega v jeho článku, a já s tím musím pouze souhlasit, protože je hra je trochu krátká a nevyvážená. Hodnocení tedy nechme na stejné hranici jako u konzolové verze – 81% – a pouze vyzdvihněme, že tentokráte konverze nekazí celkový dojem ze hry.
