Metro: Last Light

Navštívit Brno a ptát se kolemjdoucích na cestu k metru dokáže v dobách smutku posloužit jako skvělá zábava, nicméně vysmívat se obyvatelům menších měst v Rusku proto, že nemají moskevské metro v tom stavu, jak jej popisuje Dmitry Glukhovsky ve své novele Metro 2033, by asi přílišné logiky nepobíralo. Alespoň v něm však nejsou takové dávky radiace a mutantů v porovnání s povrchem, kvůli čemuž se do něj naneštěstí slezla veškerá havěť Moskvy od banditů po vraždící anomálie, s čímž si musí hlavní hrdina, jenž se zde nachází také, samozřejmě poradit. Na základech této úspěšné knihy byla dokonce vytvořena i stejnojmenná hra a její pokračování Metro: Last Light, které se na trh dostalo nedávno a my se dnes rozhodli podívat na to, co dokáže fanouškům prvního dílu nabídnout pěkného.

 

Hra byla vytvořena pod dohledem ukrajinského herního vývojářského studia 4A Games. To bylo založeno teprve v roce 2006, tudíž není záhadou, proč má na triku zatím pouhé dva tituly, jež už jsme si stihli jmenovat v úvodu. Sám autor knížek Metro 2033 a Metro 2034 na obou hrách spolupracoval. Do rukou mu tentokrát padly povinnosti týkající se vytváření dialogů a příběhu. Scénář, který pro Metro: Last Light vytvořil, byl každopádně až příliš dlouhý na to, aby mohl být do hry vložen jeho plný potenciál, načež se jej rozhodl přepracovat do další knihy nazvané Metro 2035, jež je právě v přípravě. I přesto, že se ve hře neobjevilo vše, co Dmitryho Glukhovskyho v průběhu měsíců vývoje napadlo, příběh je komplexní až dost, což by se koneckonců dalo říci i o zbylých částech hry.

 

Příběh akce Metro: Last Light se odehrává rok po událostech prvního dílu, v němž se Artyom rozhodl podniknout raketový útok zaměřený proti Temným, nadpřirozeným bytostem vyskytujícím se v okolí metra, jež bezdůvodně zabíjeli všechny, kteří se jim dostali do cesty. V Metru 2033 měla hra dokonce hned dva možné konce, z nichž se tvůrci rozhodli navázat na ten horší z nich. Nyní už se stal hrdina oficiálním členem skupiny, která současně převzala moc nad vojenskou základnou D6, z níž byly rakety vypuštěny. Na povrchu byl však nalezen poslední existující Temný, jehož má Artyom příkaz zabít. Celé se to ale samozřejmě zvrtne a po upadnutí do bezvědomí se naše postava probírá v nacistickém vězení uvrhnuta do velice nepříjemné situace, z níž si musí prostřílet cestu ven.

Temné chodbičky z Metra 2033 nás samozřejmě provázejí i do sequelu, ačkoli se tentokrát podíváme na povrch mnohem častěji než kdy dříve. Právě tam každopádně do těla vstupuje adrenalin, neboť nikdy nevíte, kdy vám dojde filter na vaší plynové masce, kvůli čemuž jste následně nuceni se co nejrychleji ukrýt zpátky do podzemí, aby se z vás náhodou nestalo zmutované monstrum, kterých zde potkáte dost a dost. Bohužel, tak úplně to tímto způsobem navzdory všem předpokladům nefunguje. Filtrů je dostatek a hra vás svou koridorovostí vždy dostane na požadované místo v požadovaném čase, takže se téměř o nic starat muset nebudete. Atmosféru si na druhou stranu tvůrci zvládají budovat slušnou díky vystavovaní hráče neočekávaným situacím spojeným s příběhem, které zaskočí a zároveň před vás pokaždé postaví další výzvu ke zvládnutí.

Autoři před vydáním hry nacházeli spousty slov ohledně plížení se za nepřátelskými zády, což nás každopádně skutečně dokázalo podržet v jediné z milionu situací, v nichž jsme se s protivníky museli vypořádávat. Je sice možné, že i když jsme se ve zbytku snažili, ve skutečnosti jsme se chovali jen jako slon uprostřed náměstí přeplněného stánky s keramikou a skleněnými výrobky, každopádně chyba dle našeho názoru tkvěla spíše v hlavách nepřátel, kteří nás dokázali spatřit možná až příliš snadno a následná hra na Ramba v situaci, kdy na něj běží miliony nepřátel ze všech stran, už nemá tu atmosféru, kterou jsme po tomto kousku na základě dřívějších ukázek chtěli. Ani na čistokrevnou akci se zde ale není možné jen tak usmívat, neboť se kvůli ní hra stává až nepříjemně jednoduchá.

Zbraní je ve hře na výběr dostatek na to, aby si každý našel tu svou, která pro něj bude vysvobozením ze všech jakkoli nebezpečných situací. Už po pár minutách ve hře je možné obsadit všechny tři sloty pro zbraně, které máte k dispozici, nicméně obíráním nepřátel se vám dostane mnohem zajímavějších a funkčnějších zbraní, takže je zbytečné se smiřovat s čímkoli normálním. K jednotlivým kusům je navíc možné domontovat i různorodá vylepšení  zahrnující  termovizi, tlumiče, rychlejší přebíjení, zvětšení zásobníků či další z mnoha specialitek, které se vám budou na cestě v každém případě hodit. Tužší nepřátele totiž jednou dobře mířenou ranou do hlavy dokážete nanejvýš naštvat a časem to nebude tak úplně jednoduché s žádným z protivníků. Ódy o neustálém strachu z nedostatku nábojů, které jsme slýchali, jsou každopádně pouhým drbem i na nejtěžší z obtížností.

Proti zmutovaným nepřátelům, kteří jdou přímo proti vám nehledě na okolnosti, sice tato metoda navzdory našemu překvapení použít nejde, každopádně pokud se necházíte v uzavřeném prostoru s hromadou nepřátel, stačí najít vhodné místo, jednou dobře  vystřelit a máte vyhráno. Tupá AI totiž zajíšťuje, že pokud budete v úzké chodbičce jen tak sedět a čekat, postupně se před vámi objeví snad všichni z místnosti. A jakmile je pozabíjíte, což samozřejmě není jediným problémem, zajdete si posbírat padlé náboje ze zhruba 20 protivníků poskládaných hezky jeden na druhém. Tímto už jste o atmosféru připraveni úplně a musíte počkat, než si hra znovu nějakou vybuduje. Bohužel se jedná až o směšně snadný způsob boje, který občas využijete i nevědomě, což v pořádku ani náhodou není.

Spousty problémů se ve hře vyskytují i z oblasti bugů a dalších drobných chybek, jež se do hry dostaly v průběhu vývoje. Nezpůsobují sice žádné podstatné výpadky, kdy by se hra stala ve zlomku sekundy nehratelnou, každopádně neuškodilo by, kdyby jich alespoň pár tvůrci měli odvahu vychytat, neboť by to značně dodalo na celkovém pocitu ze hry. I přesto tvůrci zvládají perfektně pracovat s leveldesignem a každý prostor, jejž navštívíte, je unikátní a něčím vás zaujme. Tu je protivník uvízlý pod sutinami prosící o slitování, tu přeživší věznění nepřátelskými frakcemi, kteří vás zoufale prosí o pomoc, s čímž ale nemůžete nic dělat. Kouzlo hry si staví právě na takovýchto drobných detailech, zatímco celkový pohled na hratelnost podstatnou dávku fanoušků naneštěstí zklame.

Už Metro 2033 z pohledu grafiky patřilo ke špičce, v čemž jej pokračování s hrdostí následuje. Jediné, s čím je třeba počítat, jsou vyšší nároky na počítač, kvůli čemuž jen málokdo zvládne hru bez sekání rozjet až na maximální detaily. Hra každopádně vypadá nadprůměrně dokonce i na nejnižší, takže se není třeba strachovat o to, že by při těsném splňování minimálních požadavků hra jakkoli vizuálně nedostačovala vašim potřebám. Soundtrack pak po většinu hry sází na to, že vám dopřeje hlubší atmosféru, což se mu vlastně i daří. Kromě toho se ale jedná i o příjemný indikátor toho, zda po vás v daný moment nepřátelé jdou, nebo můžete vklidu pokračovat v cestě. Technická stránka bohužel tak úplně neklape a nejednou se setkáte s nečekanými propady FPS, i když věříme, že se o to ještě s trochou štěstí postarají chystané patche.

Metro: Last Light není v žádném případě obyčejnou střílečkou, kterou by bylo možné jen tak přehlédnout. Už z úcty k prvnímu dílu jsme se těšili na to, co vývojáři předvedou, i když nám bylo jasné, že k dokonalosti to bude ještě pár čísel mít. Propracovanost herního světa, skvělý příběh a pulzující atmosféra nás každopádně přesvědčily, že hra stojí za zahrání, ať už se vám první díl líbil nebo ne. Pravdou ale je, že z pohledu hratelnosti šlo na kousku zapracovat mnohem více, neboť právě k momentům, kdy dojde na odpravování nepřátel, se vám bude přistupovat s největší lhostejností. Titul si ale i přesto svých 70 % zaslouží a moc se těšíme na příběhová rozšíření, která mají tvůrci v plánu vydat v rámci příštích několika měsíců.