King Arthur: The Role-playing Wargame

Řeknu na rovinu, že od téhle hry jsem vůbec nic nečekal. Nebo abych se vyjádřil přesněji: čekal jsem nudu v budgetovém obalu a špatnou hratelnost, zkrátka titul, který budu na harddisku trpět, jen dokud nedopíšu poslední řádek skrznaskrz negativní recenze. Vůči hrám, o kterých jsem nikdy neslyšel, jsem totiž poslední dobou trošičku zaujatý. Ne že bych pro svůj postoj neměl důvody, v případě King Arthur: The Role–playing Wargame jsem však byl vedle jak ta jedle. Chcete vědět, co jediné mě na King Arthur: The Role-playing Wargame štvalo? Název. Dlouhý, zbytečně komplikovaný název, z nějž čiší snaha tvůrců vykřičet do světa, co všechno jejich dílko přinese. Že zákazník dostane špetku RPG, pořádnou porci RTS a koňskou dávku mytologie. No, nemějme jim to za zlé, vždyť všichni o sobě toužíme prozradit co nejvíc. Pro potřeby naší recenze je podstatné, že název nelže ani nepřehání: King Arthur je opravdu nabitý obsahem. Král Artuš mixuje žánry jako o život, odevšad bere trochu a výsledek se nad – pravda, zpočátku velmi nízká – očekávání povedl.

Hra se na první pohled podobá titulům ze série Total War, naštěstí pro nás však nejde o patetický pokus svézt se na popularitě propracovaných strategií od Creative Assembly. Jak už název napovídá, maďarské studio Neocore nás zavede do artušovských časů, do dob hrdého Albionu, kde Paní jezera strážila legendární Excalibur a kde rytířství nebylo jen prázdným pojmem. Zasazení do mytologických dob tvůrcům umožnilo implementovat magii a nadpřirozené bytosti. Na bitevních polích tak stane muž proti muži, monstrum proti monstru. Velitelé vašich armád – rytíři kulatého stolu – umí čarovat, ze slunečného dne vykouzlí neproniknutelnou stěnu mlhy, jež značně omezí nepřátelské lukostřelce, pouhou myšlenkou dokážou pocuchat protivníkovy jednotky dříve, než doběhnou na dostřel. Tvůrci kombinují důsledný realismus a fantasy, což možná na papíře vypadá divně, ale Neocore naštěstí vychytalo ten správný poměr, takže z KAtRW (děsná zkratka, co?) nevznikl nehratelný paskvil. Pejsek s kočičkou by se od talentovaných Maďarů mohli lecčemus přiučit.

Centrum všeho dění představuje stylizovaná mapa Británie, po níž “šíbujete” figurkami reprezentujícími celé armády. Artuš se všeobecného hemžení neúčastní, místo sebe vysílá do čtyř světových stran své věrné druhy. Albionu, jak zní nejstarší jméno ostrovů za kanálem La Manche, vládne početná cháska více či méně přátelských králů, kteří mezi sebou soupeří o vliv. Na scénu ovšem vstupují Artušovi muži, zástupci Velkého Sjednotitele, a vy jakožto jejich komandér se staráte o konsolidaci veškerých království a královstvíček. Země je rozdrobena na mnoho provincií, zabíráním jedné za druhou postupně získáváte vliv, rekruty a zdroje pro další expanzi. Vše probíhá v klasickém tahovém režimu, jaký znáte z už zmiňované série Total War. Jeden tah zde představuje jedno roční období. Zatímco na jaře, v létě a na podzim můžete expandovat podle libosti, v zimě přichází období klidu, kdy armády zůstavají za pecí a vůdce se věnuje doplňování zásob, rozdělování zkušenostních bodů a správě anektovaných území (nic z toho nelze dělat jindy).

Do diáře vám průběžně naskakují úkoly (objectives) a questy. Zatímco questy posunují děj artušovské legendy kupředu, úkoly mají vliv na geopolitickou mapu Albionu. To, jak se k úkolům postavíte, do značné míry určuje, jaké vztahy budete s ostatními mít. Mezi králi postupně vypukají konflikty a vy k nim musíte zaujmout nějaký postoj. Obvykle volíte buď cestu morálky, nebo cestu prospěchářství. Jak by řekl Machiavelli, účel světí prostředky. Zda pomůžete utlačovaným nebo se naopak přidáte k utlačovatelům, zda přijmete křesťanství nebo podpoříte stoupence Staré víry, to vše má vliv na vývoj herních možností (např. kouzla či nové jednotky se zpřístupňují právě v závislosti na vaší morálce a vyznávané víře). Artuš není prvoplánově dobrá postava, jeho charakter formujete vy.

Přestože většinu herní doby strávíte na globální mapě, kde poctivě budujete své impérium, čas od času musíte vytáhnout do bitvy. Lze samozřejmě využít featurky jménem auto-battle, ale to nedoporučuji, protože počítač za vás nebojuje příliš nadšeně. V bitvě se hra přepne do klasického RTS rozhraní a bohužel právě v RTS módu spočívá kámen úrazu (pitomý název se tedy zařazuje až na druhé místo), kterým je notně přestřelená obtížnost. I na nejlehčí nastavení dostanete pořádně zabrat, jelikož nepřátelské armády vás převyšují jak počtem, tak silou jednotek. A tak ani v počátečních fázích hry, kdy jste se ještě pořádně nerozkoukali, nelze prostě označit celou armádu a poslat ji vstříc nepříteli. Tedy, udělat to můžete, ale enemáci vás při použití této “taktiky” rozšmelcují na kaši.

Každá mapa obsahuje několik strategických míst, která když obsadíte, získáte určité bonusy (např. boost k morálce, jež mužstvu klesá až nezdravě rychle). Klíčem k vítězství je pohotové obsazování klíčových míst, útočení na několika frontách a vhodné využívání rytířských schopností. Když pošlete pěšáky vstříc několika oddílům nepřátelských lučištníků, aniž byste předtím zahalili bojiště mlhou snižující viditelnost, jste mrtví. A tak podobně. I když z bitvy přece jen vyjdete vítězně, mnohdy se to neobejde bez velikách ztrát. Nemusím snad zdůrazňovat, že totálně zdecimované vojsko příštímu protivníkovi snadno podlehne… Chvílemi jsem si připadal jako chudák Pyrrhos. Rekrutování nových chlapů trvá docela dlouho (několik tahů) a rozhodně se nejedná o levnou záležitost. Ačkoli se hra zpočátku tváří velice vstřícně a krok za krokem vás provede všemi možnostmi, v žádném případě nejde o titul určený nováčkům. Jó voják, ten tvrdej chleba má.

Urození rytíři i obyčejné jednotky získávají zkušenosti, veteráni mnoha bitev představují ceněnou složku armády (tedy pokud bídně nezhynou, což je v obtížných bitvách běžné). I když slůvko “role-playing v názvu možná naznačuje něco jiného, co se RPG prvků týče, Artuš se samozřejmě nemůže srovnávat dejme tomu s Dragon Age. Vývoj postav je zde o poznání skromnější než u plnohodnotných her na hrdiny. Pokud Dragon Age přirovnáme k opulentní hostině, pak Artuš je dietní svačinka. Nutno však podotknout, že chutná dietní svačinka (existuje-li taková). Stejné přirovnání lze ostatně aplikovat i na další aspekty hry. Jestliže jsem několikrát odkazoval k Total War, pak bude spravedlivé konstatovat, že této po všech stránkách robustní sérii nemůže Artuš nemůže a vlastně ani nechce konkurovat. Jak jsem podotkl v úvodním odstavci, Artuš si bere od každého žánru trochu, a ty trošky dohromady tvoří opravdu vydařený celek.

Na zajímavé a relativně neotřelé mytologické platformě vystavělo Neocore seriózní titul, který se sice nemůže měřit se zástupci žánrů, z nichž čerpá inspiraci, ale přitom obstojí jako samostatná – a kvalitní – hra. Na jednoduchý koncept tvůrci postupně nabalují možnosti (takže se nikdo neutopí v záplavě různých featurek, jak by se mohlo stát třeba u TW), tvůrci vás s sebou stáhnou do světa obývého nebezpečnými bytostmi a hamižnými lotry, proti nimž stáli chrabří chlapi, co neváhali položit život ve jménu vyšších ideálů. To vše v krásné grafice a s kvalitním hudebním doprovodem. Tvůrcům se povedlo navodit pěknou atmosféru, důkladně se seznámíte s artušovskou legendou; při hraní vám příjemně uteče dlouhá chvíle. Albion budete opouštět jen neradi. 78%

Pozn.: Recenze dopsána, polnice utichly. Přitom jsem opomněl zmínit jeden docela důležitý fakt, který na mé veskrze kladné hodnocení možná vrhne stín. Když prolétnete diskusní fóra věnované hře na Steamu, přes který je distribuována, narazíte na mnoho rozhořčených stížností. Zdá se, že mnoho uživatelů má potíže se stabilitou, některým prý hra padá co chvíli. Tyto problémy mě naštěstí minuly obloukem, ale kdo ví, třeba neminou vás. :–)