Je zajímavé, jak moc se může očekávání lišit od výsledného dojmu ze hry. Zatímco třeba na No Man’s Sky (recenze zde) jsem se těšil dlouhé měsíce a autoři hry nás lákali řadou trailerů, Inside zůstával jaksi nepovšimnut. Z dostupných informací o hře se přitom nezdálo, že bychom jí měli výrazněji věnovat pozornost. Vždyť se jedná o klasickou 2D adventurku, kde stále jen běžíme vpřed. Jak by taková hra mohla být zábavná? Divili byste se.
Nakonec to dopadlo úplně naopak. Zatímco vývojáři u No Man’s Sky toho víc napovídali, než skutečně udělali, Inside je ohromný zážitek od začátku do konce. Je to něco, co by si měl každý větší hráč zahrát, ideálně po náročném dni. Zde totiž nejde o nějakou složitou šílenost s inventáři, craftěním a sháněním miliónů věcí či nepřehlednou střílečku s desítkami skillů. Jestli by některá hra seděla k přísloví “V jednoduchosti je krása”, byla by to právě tahle.
Titul přitom vyvíjelo méně známé vývojářské dánské studio PlayDead (oficiální stránky), které za sebou má pouze titul Limbo. Ten je však obdobně kvalitní a nese se v podobném herním stylu a konceptu. U menších a středních studií (zde mají asi 25 členů) je zřejmě zaměřit se na jeden styl hry ideálním řešením. Nyní ale zpátky ke hře.
Vcelku mě překvapilo, že po spuštění hry jsem se okamžitě objevil na mapě, aniž by mě nejdříve vítalo nějaké to menu či později vyskakovala řada okének a bublinek vysvětlující herní prvky. Bylo to však milé překvapení, které umožňuje okamžitě se ponořit do atmosféry hry. Nicméně hráč stejně musí zkoušet, zda se hra hraje na klávesnici skrze WSAD, šipky či třeba myší. Ke hraní nám postačí zmiňované šipky a tlačítko CTRL k spuštění interakce s různými předměty.
Staneme se malým chlapcem, který utíká před cizinci nosící strašidelné bílé masky. Hráči není vůbec nic vysvětleno a od začátku tak sám přemýšlí, o co přesně zde vlastně jde, případně vytváří různé teorie. Jak postupujeme stále dále, uvidíme dospělé jedince, kteří se chovají jako zombie s vymytými mozky, bez jakékoliv vlastní vůle. Možná se spíše jedná o roboty, kteří jsou vzhledem k nerozeznání od lidí. Tito jedinci pochodují a vykonávají přesně to, co dostanou rozkazem. Možná právě takovým otrokem se máme stát a proto utíkáme dále. Většina hráčů jistě čeká, že hra jim zdejší dění časem osvětlí a nejpozději na konci hry všemu přijdou na kloub. Omyl. Stejně jako hra beze slova a vysvětlení začala, i skončí. Až mě to překvapilo, jak bezmyslný konec to vlastně je. Nejdříve mě to zklamalo, ale na druhou stranu se tak otevírá nekonečná možnost diskuze a hráči hry mají o čem hovořit.
Po krku nám půjdou zmínění lidé, kteří po nás budou střílet uspávací šipky, ale také třeba i rychlí lovečtí psi, kteří nás rovnou roztrhají na kusy. Souboj svedeme třeba i s divokým prasetem a sami se staneme jakousi těžko popsatelnou bytostí. Sami vidíte, že hra rozhodně stereotypní není. A to o to víc, že se podíváme do různých míst, od smrdutých stok, přes venkov až po velké továrny (na zmiňované zombie). V poslední zmíněné lokaci je přitom dostatek různých robotů, kteří místo hlídají. Budeme tak muset dávat dobrý pozor, aby žádný z nich náš pohyb nezaznamenal. V opačném případě do nás ihned střelí jakýsi šíp s drátem. Člověk se mnohdy lekne, protože udělá chybu a desetinu sekundy už z něj trčí šíp.
To však vytváří tu správnou atmosféru. Člověk je tak často napnutý, protože sebemenší překlep znamená ulovení, jako bychom byli v nějakém hororu. V případě neúspěchu nás hra přesune zpět a můžeme to zkoušet znova. Body pro respawn jsou přitom mimořádně dobře zvoleny, ani moc daleko, ani moc blízko, prostě tak, jak to má být.
Náplň hry by se dala rozdělit na dvě roviny. Za prvé se musíme schovávat za různé objekty, přebíhat či přímo utíkat, aby nás nechytili. Jednou se tak schováme za bednu, zatímco v pozadí prochází lidé nás hledající. Jindy se třeba schováme ve stínu trubky, zatímco nad ní přelétá robot s reflektorem – samozřejmě jak nepřítel letí a stín se pohybuje, musíme se pohybovat také, abychom v něm zůstali. Zde jde o správné vypočítání pohybu, přesné načasování a to vše v napětí, kde sebemenší chyba vede k drsnému ulovení či přímo smrti.
Druhá rovina se týká řešení logických úkolů. Ze začátku to bude pouhé posunutí bedny k vysokému svahu, abychom na něj mohli vylézt. Brzy se však objeví výrazně obtížnější mise, které jen zřídka vyřešíme dříve než za desítky sekund. Zřejmě si také budete říkat “tohle prostě nejde nikterak vyřešit!”, abyste po chvíli konstatovali “tohle je snadné, že mě to nenapadlo hned!”. Na řešení puzzle často máme v podstatě nekonečno času.
Obě roviny se ale v různé míře protínají. Jednou tak třeba nečekaně vystartuje pes, který běží naším směrem. Pokud se pokusíme běžet vpřed, vždy nás dostihne (naopak někdy je utíkání před psy řešením, protože jim těsně unikneme). Řešením tak je nechat se spatřit psem, následně běžet zpět a skočit do vody. Hned jakmile se pes odrazí od země a letí za námi do vody, z ní vylezeme a dáme nohy na ramena. Než se pes po skoku zorientuje a dojde mu, že ve vodě nejsme, bude mít dostatečně zpoždění. Úroveň obtížnosti se mi zdála být jako zlatý střed, ani příliš malá, ani příliš velká.
Naprosto mimořádná je věrohodnost pohybu. Při každém skoku, doskoku, šplhání, běhu, pádu, zkrátka každý pohyb působí tak věrohodně, jakoby se to stalo skutečnému člověku. Kdybychom přimhouřili oči, snad by se nám zdálo, že ve hře figuruje reálný herec. Stejně tak zvuky a hudba jsou na špičkové úrovni. Nicméně většinu hry žádná hudba nehraje, takže si ji příliš neužijeme. Co je také třeba opravdu vyzdvihnout je grafika, zejména světelné efekty. Taková hra světla a stínu je mistrovskou prací a mnohé jiná studia se zde mohou něco přiučit.
Inside je blýskajícím se klenotem. Atmosféra, grafika, zvuky, hudba i hratelnost jsou na špičkové úrovni. Logické úkoly poskytují obtížnost tak akorát a nutnost načasovat své akce přesně, vytváří příjemné napětí. Jakožto jedna z nejlepších her rok, si od nás titul odnáší nádherných 90 %. Inside musíte vyzkoušet i vy!
