Hour of Victory

Jak se říká v jedné staré otřepané hlášce: "stříleček z druhé světové není nikdy dost". S tímto heslem jsem zasedl k hraní nejnovějšího přírůstku do tohoto velmi populárního herního žánru. Hru sice vytvořili pro mě neznámí vývojáři ze studia nFusion, ovšem známý distributor Midway sliboval, že by se mohlo jednat o celkem kvalitní zábavu na pár mrazivých večerů. Možná vám název hry něco říká nebo už jste ho alespoň někde zaslechli. Ano, nemýlíte se. Hour of Victory vyšla již v létě minulého roku na konzole a tedy i dlouhý čas, než se objevila na PC platformě, sliboval, že se bude jednat o hodně dobrou hru. Hru, která by se snad mohla postavit po bok legendám typu Call of Duty. Stop. Ti bystřejší z vás se už jistě potutelně usmívají. Když recenzent hned na začátek článku dlouze rozebírá, jak by hra mohla být ve finálně kvalitní a kdesi cosi, neznačí to většinou nic dobrého. No, vzhledem k tomu, že většina čtenářů se nejdříve stejně podívá na hodnocení na konci textu, je asi zbytečné chodit kolem horké kaše, v našem případě spíš kolem kupky teplého lejna a pojďme na to pěkně zostra hned v následujícím odstavci.

  

Hned první věcí, která mě mírně zarazila, je v podstatě jakákoliv absence a možnost si něco smysluplného nastavit v menu. Opravdu, možnost změnit v podstatě jen rozlišení a jas obrazu nelze považovat za něco byť jen standardního. Tuto absenci jsem přiřkl konzoloidní povaze hry a celý natěšený se vrhl do prvního levelu. Hra hned na úvod zkouší tak trochu blafovat a na oko se tváří, jak je pokaždé vlastně úplně jiná. Spojenecký voják, který vás poprvé uvádí na bojiště, je totiž po vaší první smrti jiný. Ehm, tedy jeho textura je jiná, jinak jeho proslov, tedy spíše věta, kterou pronese včetně pohybu je naprosto stejná. Tohle jsme prokoukli a jde se dál.

   

Hour of Victory dává na výběr hrát za tři různé charaktery. Jde o mariňáka, jehož primární zbraní je thompson, druhým je sniper a třetím výsadkář s tichým stenem. Jediný rozdíl rozdíl mezi nimi je pouze v tom, jakou zbraň budete mít v první minutě levelu, protože potom stejně musíte sebrat nějakou německou špuntovku, protože vám do té spojenecké dojdou náboje. Ještě na jeden rozdíl v podání tří různých charakterů ve hře narazíte. Jde o tři různé možnosti, jak překonávat překážky ve hře. Tedy jenom jedna z postav umí šplhat po laně (to například vůbec nechápeme), další zase umí odsunout těžkou překážku bránící v cestě a třetí si umí pohrát se zámky. Ve hře to ovšem vypadá tak, že dojdete ke stěně, kde je lano. Pokud jste si vybrali tu správnou postavu, můžete stěnu slézt a vpadnout dvěma němčourům do zad. Pokud máte postavu, která to nezvládne, zajdete za roh, kde prostě odtlačíte generátor a vytmavíte to nemčourům z boku atd. Nebo se na to prostě vykašlete, půjdete ještě o tři kroky dál a Němce zastřelíte rovnou bez zbytečných cavyků. Když jsem na tuto "skvělou vychytávku" narazil poprvé, nechápavě jsem kroutil hlavou a několik minut hledal, jestli tohle má být jako všechno. Potom jsem pro jistotu zkontroloval krabici, jestli na ní není někde malým písmem napsáno "určeno pouze pro žáky zvláštní školy". Nebylo, takže pojďme radši rychle od toho.

   

Když jsem spustil úvodní level, první co mě napadlo bylo: proboha vždyť tohle je jako stařičký Medal of Honor. Hra se to samozřejmě snaží opět maskovat tím, že v dálce vidíte třeba dvě věže minaretů, ale to je asi tak všechno. Ve finále totiž v první části hry v podstatě chodíte jen úzkými, nic neříkajícími holými a stále stejnými ulicemi. Samotný design všech levelů je naprosto otřesný, což znamená že v podstatě neexistuje. Ve druhé části hry se přesunete do tajemného hradu, ano a čím jiným než lanovkou. Kdepak už jsme něco takového viděli? Ano správně, inspirace, tedy spíše vykradení, legendárního Return to Castle Wolfenstein je opět zcela evidentní. Na upřesnění musím uvést, že obě zmíněné hry jsou i dnes daleko lepší než právě propíraný propadák a rozhodně uděláte 100x lépe, když si je zahrajete místo něj. Jejda, ještě ani nejsme na konci a už taková silná slova, no to jsem zvědav, co ještě přijde.

Za naprosto tristní nepovažuji ani tak náplň jednotlivých levelů, vzhledem k tomu že stejně žádná není, jako spíše jejich absurdní délku. Takhle kraťoučké mise se tedy jen tak nevidí, i když i tady se to hra snaží maskovat. Třeba tím, že vás uměle drží na jednom místě, kupříkladu při hrdinné a velmi nebezpečné obraně vysílačky = střílej dvě minuty na stále stejná místa do nabíhajících skopčáků (zííív) nebo sestřel několik velmi nebezpečných bombardérů = jednou to přiletí zleva a podruhé zrcadlově zprava (zííív, zííív). Když jsem si v některých misích pospíšil, třeba tím že jsem nedbal vzdáleného kulometu, zastřelil toho nascriptovaného šaška za ním na dálku a rychle proběhl ulici, dají se pak některé mise dohrát i pod minutu. Po několika odehraných levelech už jsem si pak jen říkal, cože to už je zase konec mise?? No ono jste pak nakonec i rádi, že se jde dál, protože někdy jsou autoři schopní vás třeba v hradním komplexu, po splnění "úžasného úkolu" zmáčknutí tlačítka, hnát těmi stejnými chodbami zase na začátek mise.

   

Pokud jste dočetli až sem, jistě nečekáte, že teď přijde nějaké překvapující a čistě pozitivní odhalení. Ano zase správně. Pokračujeme v nastoleném duchu a povíme si něco o umělé inteligenci vojáků, i když v souvislosti s touto hrou je to vlastně protimluv. Script a zase script, nic jiného se ani nedalo čekat. Ani ty ovšem nefungují jak by měly, takže spousta vojáku nereaguje na zvuky, je jim jedno, že kolega vedle nich padne mrtvý atp. Hra má ovšem další berličku v podobě, někdy až neskutečně přesných a spolupracujících vojáků, i když opět jde spíše o chybu hry. Na několika místech se mi stalo, že jsem najednou padl mrtvý, a i když jsem měl proti sobě přesilu, stát by se to nemělo. Výstřely na podlaze prozradily důvod, všichni moji protivníci totiž vystřelili najednou a všem se podařilo mě v jednom okamžiku zasáhnout.

   

Několik slov věnujme i hardwarovým nárokům. Ty rozhodně nejsou malé, i když spíše se bude jednat o softwarové omezení. Po většinu doby se totiž počet snímků pohyboval mezi 60-65 za vteřinu, ve venkovních prostorech a při sněžení pak klesal na hodnotu kolem 40 snímků. Na to jak hra vypadá, je to hodně malé číslo, vzhledem k tomu, že testovacím strojem bylo PC s Intel Quad 6600 a GeForce 8800GTX-786. Hladová je hra i po operační paměti, když si z ní pro svůj chod ukrojila rovný 1GB.

   

Zbývá už jen hodnocení. Předělávky konzolových titulů většinou nebývají mezi PCčkáři moc oblíbené, ale co je moc, je moc. V podstatě mě nenapadá nic, co bych na hře mohl vyloženě pochválit. Za celou dobu útrpného hraní jsem se ani chvilku nebavil a v podstatě pořád mi hlavou zněla slova: "cože, a tohle jako proč, to myslí vážně?" Podobných her naštěstí není na trhu mnoho a já vám mohu poradit jen jedno – tomuhle se vyhněte velkým, ale opravdu velkým obloukem. Hodnocení: 30%