God of War: Chain of Olympus

God of War je mnohými považován za vrchol životního cyklu Playstation 2. Řada nadšených hráčů ho považovala za první výstřelek next-gen éry, ovšem ještě na last-gen konzolích. To je vskutku velké vyznamenání, které neodráží jen na poměry slabého hardwaru PS2 vynikající zpracování, ale i hratelnost, která svou přímočarostí, ale i spoustou inovativních prvků dokázala pohltit. Na druhém Playstationu vyšly dva díly série a na poslední stránce manuálu přiloženého k tomu druhému se objevila první zmínka o Chains of Olympus – titulu, který měl skvělé zážitky virtuálního bojovníka Kratose převést na malou obrazovku Playstation Portable. To se také splnilo, a přestože na hře nepracovalo původní vývojářské studio, podařilo se překvapivě zachovat všechny pilíře „velké" verze . Pojďme se tedy podívat na zoubek možná nejlepší hře, jakou si majitelé Sony PSP pro svůj přístroj mohou pořídit.

  

Příběh Chains of Olympus je vůči předchozím dílům na PS2 pojat jako prequel, což má jednu velkou výhodu. Pokud jste jedničku ani dvojku nehráli, rozhodně vás to nediskvalifikuje z plného vychutnání si tohoto pseudo pokračování. Samozřejmě, pár trefných narážek a pojítek s předchůdci tu je, ale nic, co by bylo pro herní zážitek zásadní. Kratos zase jednou vykonává, co na očích řeckých bohů vidí, i když se u toho tváří, jako kdyby mu ulétly včely. Rozhodně není nadšen z toho, že si z něj mocní Olympu dělají svou loutku. Brzy se na obzoru navíc objeví velké nebezpečí v podobě mocenských choutek boha Morphea, který – jak se zdá – udělal něco s dobráckým Heliosem, kterého musíte najít a postarat se, aby řád světa zůstal zachován. Ne že by byl příběh pro hru zásadní, také nečekejte žádný homérský epos, jako spíše lineární linku, jež je ale pojata nadmíru velkolepě a lákavě. Hra je v rozumné míře přerušována atmosférickými předěly, kdy vám vypravěčka nebo nějaká z příběhových postav poskytuje nové informace o ději. Snad i proto, že se autoři nepouštěli do žádných spletitostí a zachovali přímočarost, kterou ani na malém přístroji – často v rušném prostředí – není problém sledovat. Některé renderované sekvence jsou navíc opravdu podařené a jedna dvě vás možná i dojmou. Na druhou stranu, pokud se s nimi nechcete zdržovat, nemusíte – bohatě stačí vědět, že je Kratos pořádně naštvaný.

  

Na čem ale opravdu záleží, to je boj. Právě na něm stojí premisa celé hry, a pokud si ji nevyzkoušíte, těžko uvěříte, že bojovka může být tak plynulá a návyková. Už samotné Kratosovy zbraně zasluhují pozornost. Ohání se totiž dvojicí vystřelovacích čepelí chaosu, které mu umožňují takové kousky, které byste od nich zpočátku vůbec nečekali. V do hry plynule zařazeném tutoriálu se totiž dozvíte pouze to, že máte k dispozici lehký a těžký útok, vcelku důležitý kryt, skok a to je vlastně vše. Nezdá se, že by s tak úzkým repertoárem základních pohybů šlo vykouzlit něco nezapomenutelného. Jenže ono jde. Už základní údery se pěkně řetězí a napojují.

  

Netrvá přitom dlouho a začnete objevovat nové kombinace, respektive nikoliv objevovat, ale odemykat. Kratos získává zkušenosti nejen každým zabitím (a že jich je), ale také z všude možně rozmístěných beden. Jistě, po čase je trochu otrava otevírat každou krabici, jenže vám to nedá, protože čím rychleji se dostanete k novému kombu, tím lépe. Nejenže je silnější než ta předchozí, ale skvěle se na něj dívá. V tomto ohledu odhaluje God of War notnou porci RPG prvků. Vlastnosti postavy sice nevylepšujete, ale už krátce po začátku máte na výběr z několika schopností, které vylepšovat. Je přitom docela velké dilema, zda si otevřít nové, nebo pokračovat v cepování starých. Výsledky se ale nakonec příliš neliší: vždy se vám zpřístupní aspoň jedna, ale většinou více kombinací známých tlačítek, po jejichž stisknutí se ale dočkáte dosud neznámých efektů.

Musíme ocenit, že ač je God of War hutná bojovka, nevládne v ní taková anarchie, jako v mnoha jiných titulech tohoto žánru, kde je nejúčinnější taktikou mačkat páté přes deváté a spoléhat se na to, že nějaké to kombo zabere a vy se dostanete dál. Jistě, lze to praktikovat také v tomto případě, ovšem jednak někteří nepřátelé vyžadují zvláštní taktiku, jednak je mnohem zábavnější a efektivnější vyvolávat kýžené kombinace úderů. Pořadí tlačítek, které je nutno zmáčknout, nebývá příliš dlouhé a není problém si ho zapamatovat. Pokud ho náhodou zapomenete, je tu přehledné menu, v němž si ho můžete obnovit. Pocit z toho, že Kratos dělá přesně to, co chcete, je k nezaplacení. Ačkoliv jde stále jen o rubačku, dění na obrazovce je tak strhující, že to celou hru pozvedá na úplně jinou úroveň.

  

Kromě zkušeností je třeba sbírat také předměty. Nečekejte však, že budou vypadávat z již zmíněných beden. Za celou hru posbíráte jen velice málo nových zbraní (například Diovu železnou rukavici) či štítů. Ty jsou navíc v naprosté většině případů spojeny s příběhem, takže v některých misích o jejich získání přímo jde, tudíž je není možné minout. Ale jakmile je už nebudete potřebovat pro postup dále, lze mezi nimi přepínat. Sbírají se také dva typy artefaktů. Jeden zvyšuje míru maximálního zdraví, druhý zase energie (potřebná pro speciální akce). V obou případech je třeba najít určitý počet těchto kousků a pak automaticky dojde k navýšení, což se rozhodně hodí.

  

Většinu času ve hře strávíte bojem, je však mylné se domnívat, že je to absolutní většina hry. Bitky s řadovými nepřáteli, kdy jich proti vám stojí třeba pět, jsou na běžném pořádku, stejně jako boje s menšími bossy a pak také těmi závěrečnými, kterých je jen několik a vzhledem k jejich monumentálnosti bychom si přáli, aby jich bylo více. Ale překvapivě nechybí ani slušná porce logických hádanek, od těch nejjednodušších typu natočení střílny na nepřátele až po ty složitější, kdy je třeba různě posunovat předměty a navíc ještě rychle reagovat. Přiznáme se, že řešení některých z nich jsme hledali déle, než bychom chtěli, o frustraci se však nejednalo. Po důkladném prozkoumání aktuálně přístupných lokací (těch není nikdy příliš mnoho zároveň) by mělo být jasno. God of War se může pyšnit také jedněmi z nejlépe využitých interaktivních miniher, kdy je třeba v určitém tempu mačkat předepsaná tlačítka či točit analogovým ovladačem. To, co je jinde naprosto triviální, představuje tady slušnou výzvu a zábavu. Například při soubojích s bossy jsou tyto prvky velmi povedeně využity.

  

Zpracování je jednoznačně na vrcholu samých možností PSP. Hra na malém displeji vypadá skvěle, především animace Kratose jsou fantastické – například, když se snaží zdvihnutím otevřít dveře, když plave, když bojuje, zkrátka při jakékoliv akci působí naprosto přirozeně. Rovněž prostředí jsou překvapivě detailní a pohledná. Jen by někdy nemusela být tak temná. Skvěle je na tom i sytý zvuk a atmosférická hudba.

  

Pokud dosud na Sony PSP chyběl opravdový hit, který by oslovil široké masy hráčů, pak už je tato díra zacelena. God of War: Chain of Olympus má všechny parametry takzvaného killer titulu, který dokáže prodat celou konzoli. V první řadě dělá reklamu jejím technickým možnostem, v té druhé je pak tak skvěle hratelný, že je problém se od něj odtrhnout. Na slovo stereotyp si tu nemáte šanci ani vzpomenout. Pravdou ovšem je, že na tom má podíl také krátká herní doba, jež dosáhla pouhých sedmi osmi hodin na střední obtížnost. To je ale vlastně jediná větší vada na kráse jinak dokonale vybroušeného démantu. 90%