FlatOut 4: Total Insanity

FlatOut je ve světě herního závodění velký pojem. Zásluhu na tom nese především vývojářské studio Bugbear Entertainment, které již roku 2004 vydalo prvotřídní závody FlatOut. Již o dva roky studio úspěch zopakovalo u vydání druhého pokračování. Pak ale nastalo nemilé překvapení. Když roku 2011 dorazil FlatOut 3: Chaos & Destruction, tentokrát od studia Team6 Game Studios, fanoušci série se nestačili divit. Hra totiž byla trestuhodně špatná, téměř nehratelná. Není divu, že se po sérii slehla zem. Letos jsme se však dočkali pokusu o nápravu renomé série a vyšel FlatOut 4: Total Insanity, tentokrát v režii studia Kylotonn. A jak to dopadlo? Příliš růžově ne.

 

 

Určitě už jste někdy zažili tenhle scénář. Těšíte se na vydání dalšího dílu vaší oblíbené série. Po letech vývoje i zhlédnutí výtečného traileru, si hru konečně koupíte. Po instalaci hru spouštíte a následuje … zklamání. Naštěstí se někdy karta obrátí a hra po pár desítkách minut začne být mnohem zábavnější. V případě Flatoutu 4 se však dojem spíše jen zhoršoval.

 

Začněme ale pěkně od základu. FlatOut 4 samozřejmě i tentokrát nabídne různorodé závodění. Závodění je rozděleno do tří lig – Derby, Classic a Allstar. Coby pouhý začátečník vlastnící rezavou plechovku, začneme v lize Derby. Naším úkolem je zapojovat se do dalších a dalších závodů a ideálně je vyhrát. Pokud se umístíme na alespoň třetím místě, kromě příslušné finanční odměny odemkneme i nové závody, vzhledy pro auta a samotné auta. Jakmile se nám podaří odemknout jakékoliv auto z další ligy a takové vozidlo zakoupíme, odemyká se nám přímá cesta k závodům další ligy.

 

 

U závodní hry by člověk očekával pořádný výběr vozidel. V tomto titulu však narazíme po devíti autech v ligách Derby a Classic, a 11 aut pak v lize Allstar. Vzhled aut lze měnit jediným způsobem – vybráním jiného kompletního vzoru (nabarvení). I těch je u jednotlivých aut pramálo, často jen 3 až 4. Kromě možnosti zvolit si vzhled trysk nitra a zvuku klaksonu, si už dále hráč nezvolí nic. Stejně tak chudé možnosti jsou i u volby avatara. Sice si zvolíme jednu z pár podobizen, avšak hra tuto podobiznu nevyřadí a soupeři tak klidně mohou mít podobiznu úplně stejnou. Když pak na konci závodu vidíte vyhodnocení, kde jsou u výherců zobrazené ony avatary, je matoucí, že soupeř někdy vypadá zcela totožně jako my (má stejného avatara).

 

 

Variabilní jsou alespoň mapy. Podíváme se do vyprahlých pouští, zalesněných městeček i mrazivých částí světa. Na straně druhé map není tolik, v kolik by byť skromný hráč očekával. Po několika málo hodinách tak přichází pocit stereotypnosti. Zatímco můžeme chválit časté rozdvojení cesty, kdy si hráč může vybrat, kudy pojede, v mnoha případech je cesta před námi velmi špatně viditelná. Hráč pak neví, kudy jet a dokud se trasu nenaučí (rozumějte nenabourá při první jízdě), bude mít problém úsek projet čistě. Chvályhodná je poměrně velká ničitelnost objektů mapy. Kdo by to byl řekl, že nabourání dřevěného domu skončí tím, že se dům sesype jako domeček z karet. Naopak jiné objekty jsou zase zcela nezničitelné a naše auto se o ně zarazí, až náš řidič vyletí předním sklem. Občas je obtížné odhadnout, které objekty jsou „na oko“ a které „napevno“.

 

 

Ničitelné jsou také části aut, avšak zdaleka ne do takové míry, jak by se právě u série FlatOut očekávalo. V tomto bodě tak přichází mírné zklamání. Pozoruhodné je, jak zastarale hra vlatně vypadá. Místy jsem měl dojem, že hraju spíše 5-10 let staré závody, než právě vydanou novinku, která by měla odpovídat aktuální době a konkurenci. Jediné co na vzhledu lze pochválit, jsou efekty stylu prášící se písek či voda, když po takovém povrchu jedeme vysokou rychlostí. Hudba se nese ve stylu tvrdého rocku. Při každém startu písničky se nám ukáže název skladby a jediným stisknutím tlačítka ji můžeme přeskočit. Nicméně ani písní není zase tolik a i zde po čase narážíme na stereotypnost. Lze to samozřejmě vyřešit třeba puštěním soundtracku z jiné hry, třeba na Spotify. Ale je to už práce navíc.

 

 

Závodění je obvykle členěno do turnajů, které se skládají ze 3-4 závodů. Na základě umístění v těchto závodech se dle nasbíraných bodů vypočítá finální umístění. Kromě finanční odměny však získáme také nemalé peníze za jiné výkony. Například se tak vyplatí ujet nejrychlejší kolo daného závodu nebo být hlavním ničitelem prostředí. Za ničení prostředí či narážení do nepřátel zároveň získáváme palivo do nitra. Díky tomuto skvělému faktoru se s ostatními můžeme pošťuchovat či vyletět ze zatáčky a zničit nějaké objekty a časovou ztrátu částečně dohnat právě díky takto získanému nitru.

 

Ani tentokrát ve FlatOutu nepřijdeme o šílené výzvy ve stylu střílení panáčka z auta. Jednou tak panáčku musíme vystřelit do jakýchsi kornoutů s různým bodovým označením, jindy zase shodit co nejvíce kostek, ze kterých je složena stavba. Ačkoliv občas je taková nevšední herní hříčka něčím zpestřena, například u staveb z kostek jsou rozmístěné výbušné sudy, celkově takové hry zabaví spíše jen dočasně.

 

 

O něco zajímavější je derby, kde v aréně musíme ostatním uštědřit co nejvíce poškození, případně je zcela zničit. Za to dostáváme body, dle kterých se na konci sestaví umístění hráčů. Kromě obyčejného závodění si zahrajeme také závody na čas. Osobně mě pak bavily závody, kde byly povoleny zbraně. K dispozici jsou však pouze asi 4 typy zbraní, které nelze ani vylepšovat, takže ani zde netřeba čekat zázraky. Vylepšování výkonu auta bylo to jediné, co mě hnalo vpřed. Již brzy jsem však zjistil, že možnost vylepšit několik málo prvků auta, a každý prvek maximálně třikrát, nezabaví na zase tak dlouho.

 

FlatOut 4: Total Insanity je k dispozici pro Windows. PlayStation 4 a Xbox One. Tento závodní titul však této herní sérii pověst rozhodně nezpraví. Spíše naopak. Přestože čtyřka není takový propadák, jako předchozí třetí díl, nedoporučujeme ji ani fanouškům série. Složité menu, omezené možnosti vylepšení, špatná grafika. podprůměrné závody a spíše jen úsměvné výzvy. Hra si nezaslouží více než 55 %. Nejzábavnější části hry je jen hra ve více hráčích. Ta ale už nic nezachrání.