Eternity: The Last Unicorn možná svým názvem v leckom vzbudí libé asociace, ale hru lze doporučit jen stěží. Toporný titul ve všech ohledech mohou vzít na milost jen ti nejzanícenější fanoušci fantastiky.
Málokdy se stane, že by už oficiální webové stránky hry vzbuzovaly pocit, že máme co do činění s poněkud diletantským produktem. Brazilskému studiu Void Studios ze São Paula se to podařilo. V evidentně dlouho neaktualizovanému vývojářskému deníku tvůrci potenciální zájemce o Eternity: The Last Unicorn (ETLU) přesvědčují o tom, že se opravdu usilovně snažili vytvořit „něco zajímavého, co by potěšilo fanoušky dobrodružství, fantastiky a RPG“. Není důvod jim nevěřit, že si se hrou dali práci, ale skutečnost, že v propagačních materiálech vypadá hlavní hrdinka pokaždé jinak, nepůsobí moc dobře.
Nepřesvědčivý se jeví také uklohněný nástin příběhu z ranku severské (jaké taky jiné) fantasy. Zde pokus o volnou reprodukci: Bylo nebylo elfové z kraje Alfheim obdarovala bohyně Marea (česky Mařena) čtyřmi jednorožci, které elfům přinesli nesmrtelnost a nepředstavitelnou moc. Elfí zdraví je od té doby svázané se zdravím rohatých koníků a pokud by se těmto něco stalo, postihne to i samotné elfy. A k tomu samozřejmě dojde, když si zlá čarodějnice na jednorožce došlápne a někam je zašantročí, bůhví jestli ne dokonce zahubí. Elfové mají nahnáno, protože jim po letech zvoní hrana, naštěstí však jakési víly nějakým zázrakem najdou alespoň jednoho přeživšího, byť zakletého a s ulomeným rohem. Elfové obávaje se kletby ho štítivě předají mladé elfce Aurehen, která má být podle jakýchsi prastarých lejster jediná schopná se jednorožce dotknout a zbavit ho kletby. Pak už se vtělíme právě do Aurehen, která se sice povalujícího se jednorožce ani nedotkne – ať řehtá, jak řehtá – ale místo toho se vydá za „světlem“ a postarším věštcem, který (opět) jediný může pomoct. Uf. Pelmel příběh nás k dobrodružné výpravě zrovna nenakopne. Vstřícní fanoušci fantastiky úvodní žvatlání možná skousnou, bohužel i herní dialogy pak balancují na hranici sebeparodie.
ETLU spadá do kategorie akčních RPG. Máme tu papírově skoro všechno, co sem z definice patří: pasivní vlastnosti, speciální schopnosti, craftování, sbírání čarovných artefaktů a podobně. Všechno je to ale zároveň nemastné neslané a hlavně nepropracované. Nějakého dovednostního stromu nebo vůbec aktivního budování postavy se nedočkáme. Občas něco sebereme, občas poskočíme na další level, čímž se nám zlepší některé atributy, občas něco vyrobíme, aniž bychom příliš museli rozumět tomu, proč a jak jsme to udělali. Spíše než že bychom měli pocit, že jsme se chopili postavy (kromě Aurehen je to v pozdější fázi hry také vikingský válečník Bior) a že kontrolujeme její vývoj, sledujeme, jak se během koridorového postupu naší postavě cosi nahodile poštěstí.
Zachránit by to mohl mechanismus soubojů, ale ani tady se tvůrcům zaháknout hráče nepodaří. Primárně se boje omezují na hack and slash clickfest – ovšem nijak zvlášť svižný – a úskoky vzad. Ty jsou nutné, ale otravné, protože spíše než úhybný manévr představují krátkodobý úprk, a působí navíc trochu komicky. Takovou radikální zpátečku, jakou dokáže hodit Aurehen, jsem snad ještě neviděl. Boje alespoň částečně zpestřují občasný finální killing slash, který nám hra trochu nespolehlivě nabízí, když nepřítel dodělává, a ojedinělé vyčarování speciálního útoku. Na nějaké taktizování, kroužení prostorem či vybírání cílů prostor není.
Kamera je fixovaná po vzoru starých Resident Evil či Onimusha, jak tvůrci avizují, a jednotlivé lokace jsou tímto rozfázované. Nevnímám to apriori jako negativum, i když se občas stane, že bojujeme naslepo, protože se nepřátelé nevejdou do obrazu, nebo že se směrové ovládání nešikovně převrací po změně úhlu kamery. Kapitolou samou o sobě je však to, co a jak se nám na této kameře ukazuje. Tvrdit, že grafika ETLU je retro by byl asi alibismus – hra zkrátka vypadá zastarale chtě nechtě. Hned musím ale dodat, že je to ten nejmenší problém této hry. Navíc se tvůrcům možná bezděky přece jen podařilo vytvořit určitou snovou, i když béčkovou vizáž. K dobru je možno přičíst také docela bizarní příšery i přátelské NPC bytosti a různorodé lokace, které svědčí o tom, že brazilští tvůrci nejsou bez fantazie.
Kvalitní nezávislé tituly svůj omezený rozpočet zpravidla kompenzují originálním vizuálním stylem chytlavou hratelností s dobře nastavenými herními mechanismy a celkově osobitým zpracováním. Primitivnější technické parametry pak tvůrci často přetaví ve svůj prospěch, přičemž se mnohdy odvolávají na nostalgickou notu. O to všechno se zjevně pokusilo i Void Studios, ale nepovedlo se jim dojít k uspokojivému výsledku. Ve všech aspektech hry se projevuje její chatrnost a neumělost. Doporučit ETLU lze jen těm, kteří hru vezmou jako výzvu a kteří navíc třeba vyrostli na legendárním filmu Poslední jednorožec (jehož melancholická atmosféra je však pro ETLU naprosto nedosažitelná). Pokud berete fantasy počiny tak nějak plošně nebo máte nějaké zásadní nutkání zachraňovat kdejakého posledního jednorožce, berte i tohle, jinak nechte být.
