Escape from Paradise City

Jak vypadá ráj? Zkrátka skutečný „paradise" si každý představí dle svého gusta. Pro někoho by šlo o odlehlý ostrov plný pěkných barů a sličných dívek, jiný by uvítal naopak třeba žít ve skutečně obrovském městě. Pro skutečné herní závisláky bude patrně pomyslným rájem pořádně vybavená herna. Ale proč bychom měli utíkat z vysněného města, jak napovídá samotný název hry? Zkrátka v Paradise City všechno funguje malinko jinak a po pravdě řečeno od nějakého ráje to má hodně daleko. Zákony zde neexistují (resp. alespoň nikdo nedohlíží jejich dodržování), celé město je rozděleno na jednotlivá teritoria a na ulici abyste se báli vyjít. Zkrátka tady si nikdy nemůžete být jistí, že nedostanete od někoho takříkajíc „do frňáku". Celý příběh nás tedy zavádí do jakéhosi gangsterského města, plného násilí. Již na první pohled tedy nejde o žádnou razantní novinku a nejvíce se hra podobá titulu Gangland. Právě ten pochází od stejné firmy jako Escape from Paradise City, jež by se dalo označit nepřímým pokračováním. Protože však s původním dílem autoři neslavili příliš úspěchů, raději hru přejmenovali. Nás napadá jednoduchá otázka: Povedlo se to napodruhé?

  

Trojice tvrdých gangsterů

V příběhu se setkáváme hned s trojicí gangsterů, kteří jsou najati, aby objasnili informace o neznámém smrtícím virusu. Právě ten totiž má na svědomí všechny ty nepokoje, jež v celém městě zavládly. Každý z „hrdinů" vyniká v něčem trochu jiném, proto se s nimi pojďme seznámit. Už ze slušnosti musíme jako první představit dámu, respektive pěkně tvrdnou ženskou. Jmenuje se Angel Vargas a vyniká především díky jejím bojovým schopnostem. Zkrátka s podobnou „dívenkou" bychom se rozhodně nechtěli zaplést do konfliktu. Další postava je již mužského pohlaví a jmenuje se Porter. Ne, nespletli jsme si jméno a skutečně není z rodiny Potterů. Nicholas Porter je trochu jiná třída a magie mu příliš neříká, zato takřka se všemi střelnými zbraněmi je dobrý kamarád a umí s nimi výborně pracovat. Naši trojici následně uzavírá chlápek zvaný Boris. Ten nevyniká prakticky v žádném druhu boje, zkrátka je jakýmsi univerzálem – zvládá všechno, ale nic bravurně.

  

Dva odlišné pohledy

Hned v několika směrech bychom se na Escape from Paradise City mohli koukat z více úhlů. Nyní si rozebereme ten pohled coby zařazení do herního žánru. Přímo určit se rozhodně nedá, ale nalezneme zde především silné prvky akčního RPG a realtime strategie. Každý z nich nás přitom bavil diametrálně odlišně. Nejprve se pojďme pustit na ten povedenější – RPG. Jak jsme již zmínili, zahrajete si dohromady za tři postavy, přičemž na každou misi je vám přidělený někdo jiný z této trojice. Za plnění úkolů a především zabíjení získává vaše aktuální postava zkušenosti a vylepšuje se. Zkrátka klasický, dobře známý a také dobře fungující systém. V tomto směru nás hra především potěšila svými širokými možnostmi – jak si tak postupujete po úrovních, získáváte něco jako talentové body. A právě ty následně rozdělujete mezi jednotlivé schopnosti, jichž máte na výběr skutečně ohromné množství. Samozřejmě kromě toho se postavě i zlepšují běžné vlastnosti jako například síla, či množství životů. A protože mluvíme o RPG prvcích, nesmíme opomenout ani sbírání různých předmětů (především od mrtvých protivníků). Nejčastěji to budou peníze nebo lahvička s životy. Malinko nás jen mrzelo, že každá „mise" ve hře má stanovenou maximální úroveň, které můžete dosáhnout. Zpravidla jsme na ni byli velmi brzy a do konce mise jsme nezískávali žádné zkušenosti, což přeci jen zamrzí. Tolik k poměrně jednoduchému, známému a dobře fungujícímu systému RPG.

  

 

Pohled stratéga

A jak probíhá strategická část hry? Inu ta je především o soubojích a zaujímání jednotlivých teritorií (o nich v další části recenze). Bohužel však příliš žádných taktických strategií vymýšlet nemusíte a spíše jde skutečně o to, jak máte postavu vycvičenou. Nezbývá vám nic jiného než zkrátka obsadit teritorium a běžet rychle na další, přičemž mezitím se snažíte udělat nějaké ty vedlejší questy. Na nepřátelském území se velmi často strhnout šarvátky, respektive právě vy je musíte vyvolat. A jak samotné souboje probíhají? Naprosto jednoduše, možná až příliš. Zatímco u RPG systému jsme jednoduchost a přehlednost vítali, souboje mohli být složitější a především zajímavější. Takhle tam jen pošlete svého gangstera a nudně mačkáte dostupná tlačítka pro útok. Jistě podobně to funguje i v jiných hrách, ale tady nás to prostě nebavilo.

Živé město

Celé Paradise City žije svým vlastním životem. Po ulicích se procházejí lidé (my bychom však byli raději zalezlí v bezpečí vlastního domova), po silnicích se prohánějí auta a v temných uličkách postávají tvrdě vypadající gangsteři. Jak jsme již dnes zmínili, celé tohle město je rozděleno na teritoria, přičemž každé je ovládáno určitým gangem. Pochopitelně vy se je musíte snažit všechny obsadit. To probíhá vcelku jednoduše – stačí rozpoutat menší válku, najít v dané části města bosse a vyřídit ho. Potom už hezky všechno převezmete do svých rukou a je to. K čemu je vám tohle snažení? Samozřejmě jako všude jinde, tak i tady, jde v první řadě o prachy. Jak převezmete určité teritorium, získáte s ním i budovy v něm umístěné. Hotely se hodí k výdělku peněz, v barech si můžete najmout bodyguarda, jinde zase objevíte trenéra nových schopností či překupníka se zbraněmi. Prostě běžné město, které by se dalo svým způsobem přirovnat například i ke GTA. Ovšem po designérské stránce na něj ani náhodou nedosahuje, stejně tak ani rozlohou mu nesahá ani po kotníky.

  

Chybičky na kráse

Zatím se víceméně všechno může zdát skutečně povedené, zajímavé a zábavné. A taky že ano, ale pouze tak v průběhu prvních několika málo misí. Potom se totiž dostaví ohromný stereotyp. Město se pořád opakuje, úkoly jsou nezajímavé a neustálý boj o teritoria dříve či později omrzí úplně každého. Zkrátka nakonec celé snažení autorů nejvíce pohřbila bídná fantasie, nezajímavost a stereotyp, což je dost škoda.

  

Dva odlišné vizuální pohledy

Když jsme mluvili o odlišných pohledech na hru co se týká žánrů, něco podobného se děje i v grafickém ztvárnění. Základně máte zvolenou kameru shora (tzv. z ptačího pohledu), podobně jako je tomu u většiny běžných strategií. Na výběr ovšem máte i úplně odlišnou kameru – stejnou jako ve střílečkách z pohledu třetí osoby, kdy koukáte hrdinovi takříkajíc přes rameno. Osobně jsme si oblíbili spíše tu první možnost. Proč? Důvod je prostý – přehlednost. Zkrátka neustále více kde se co děle, na rozdíl od zobrazení z pohledu třetí osoby. Ten je totiž neskutečně zmatený a nepřehledný a přepnuli jsme se do něho jedině občas při větších soubojích. Graficky hra vůbec nevypadá špatně, přestože nejde o skutečnou moderní next-gen grafiku. Textury jsou kvalitní a s modely samotného města i lidí si tvůrci dali evidentně práci. Potěšeni budou rozhodně i majitelé slabších počítačů, protože Escape from Paradise City rozjedete i na sestavě s 2 GHz procesorem, 512 MB operační paměti a 64 MB grafickou kartou. Opravdu příliš nových her s takto nízkými požadavky už nenajdeme.

  

Na vrchol pár příček chybí

Od první chvíle je na Escape from Paradise City znát, že tvůrci již někdy měli s podobným žánrem co dočinění. Konkrétně mají na krku opravdu velmi podobnou (a neúspěšnou) hru Gangland. A dopadlo to tentokrát alespoň o něco lépe? Inu to rozhodně ano, přesto bychom na hře našli hodně vad na kráse. Pokud bych měl hru zhodnotit úplně čistě osobně, příliš mi nesedla a jednoduše mne nebavila. Na druhou stranu pokusím-li se na ni podívat objektivníma očima (což by se v recenzích mělo dít), není až natolik marná. Mnohé prvky nás zaujaly, město je vcelku pěkně zpracované a možnosti vývoje vlastních postav široké. A chcete hodnocení rychle, stručně a výstižně? Zkrátka jde o budgetovou gangsterku, v níž nalezneme jen o něco málo více kladů než záporů. Procentuálně to znamená, že si od nás odnáší rovných 60%.