Dust: An Elysian Tale

2D hry přišly o svoji pozornost mnohem dříve, než by si zasloužily. Jak se totiž postupem času ukazuje, technologie v jejich případě ani zdaleka nedosáhla svého vrcholu. Stačí si vzpomenout na hry jako Hotline Miami či Rayman Origins a máte jasno v tom, že mohly dosáhnout až ke hvězdám. Je tu ale ještě jeden titul, který to dokazuje snad ještě přesvědčivěji. Nejde o nic jiného než o kousek Dust: An Elysian Tale, jehož jsme se dočkali na podzim minulého roku exkluzivně na konzoli Xbox 360. Nyní však konečně míří i na osobní počítače a my se rozhodli podívat na to, zda zde bude stejně úspěšný a zda si tvůrce hry dokázal poradit s tím, s čím má tolik jiných společností problémy – s vytvořením kvalitního PC portu.

Pokud jste se s tímto titulem již v minulosti setkali, pravděpodobně víte, co je na něm nejzvláštnější. Hra byla prakticky celá vytvořena jediným vývojářem, jímž je chlapík jménem Dean Dodrill. Pouhými třemi výjimkami jsou dabing, sountrack a některé části příběhu. Obdivuhodný výkon, nepřijde vám? V minulosti tvůrce pomáhal s vývojem kousku Jazz Jackrabbit 2 od studia Epic Games a také se podílel na tvorbě nezávislého animovaného filmu Elysian Tale. Zpočátku předpokládal, že tvorba hry potrvá tři měsíce. Plány se ale poněkud zvrtly, vezmeme-li v úvahu, že byl produkt ve skutečnosti vyvíjen tři a půl roku. Dokonce i původní návrhy ve formě vytvoření 8-bitovky se základy v sériích Metroid a Castlevania nabraly krapet jiný směr. O tom ale teprve později.

Příběh si na nic nehraje a předkládá před nás starou a milionkrát oprášenou formu hrající si s náhlými výpadky paměti a následnou snahou o rozpomenutí se. Ano, ve hře se sice probouzíme v lese a hlavní hrdina nemá žádné ponětí o tom, co zde dělá, každopádně od toho momentu už story lapá nádechy originality a začíná se teprve rozjíždět naplno. První, co se hlavnímu hrdinovi dostane do rukou, je tajemný meč Ahrah. Spolu s ním se na scéně objeví i Fidget, malý létající ochránce meče a později i nejbližší přítel našeho hrdiny, prostřednictvím něhož nám bude umožněno vysílat speciální magické útoky. Jak se ale hrou postupně prokousáváte dál, stává se z ní hon po pomstě, snaha o morálku uprostřed války plné zkaženosti a strádání i nahlédnutí do samotné podstaty duše. Velké příběhy evidentně mohou vyprávět i malé hry a Dust: An Elysian Tale na to jde obzvláště dobrou cestou. Jeho cílem je totiž to, abyste v roli hráče pocítili okamžité propojení s Dustem, což se hře dokonce i vede díky hrdinově fantastickému klobouku a plynulým animacím, s jejichž pomocí jej budete ovládat.

Do určité míry ale budete po chvíli emočně svázáni dokonce i s prostředím, na němž si dal Dodrill obzvláště záležet. Jeho předností je, že se neopakuje a neustále jsou před nás předkládány nové kulisy, které zahrnují lední jeskyně, pouště či třeba nepropustné lesy. Každá z lokací je navíc něčím jedinečná, takže můžete pokaždé očekávat jiné druhy nepřátel, odlišné počasí, které bude vaši cestu provázet, a speciální překážky i hádanky, na něž sice Dust: An Elysian Tale nijak netlačí, ale rozhodně chce, abyste se při hraní čas od času i trochu zamysleli a probudili své šedé buňky mozkové. V porovnání s jinými současnými hrami se navíc v každé z lokací setkáte s obrovskou paletou zářivých barev vlévajících vám i vašim protivníkům do žil ještě více života.

Titul vám do cesty staví výhradně zvířecí charaktery, které vždy vypadají neuvěřitelně.  Jejich úžasný design je každopádně promítnut ještě mnohem dále. Precizní práce byla odvedena také při dabování jednotlivých NPC, díky čemuž odhalíte v první řadě to, jaké má daný charakter vlastnosti a zda vám má v úmyslu při vašem pátrání hodit pomocnou ruku, nebo vám bodne dýku do zad v momentě, kdy se na něj otočíte zadními partiemi svého těla. Každá z postav, jež na svém dobrodružství potkáte, pro vás má připravený úkol. Může jít o hlavní příběhový nebo vedlejší quest, který je především zdrojem zkušenostích bodů, jež postupem času rozhodně využijete, takže bychom se většího úsilí příliš nebáli.

Přestože jsme od hry z tohoto pohledu příliš mnoho neočekávali, zklamalo nás, jak málo se tvůrce rozhodl zabruslit do žánru RPG. Určité význačné prvky včetně sbírání zkušenostích bodů a levelování zde samozřejmě jsou, nicméně když následně můžete své talentové body rozdělit do pouhých čtyř větví, celé to jaksi ztrácí smysl. Řadí se mezi ně zdraví, útok, obrana a magie. Milé překvapení naopak skýtalo zjištění, že se ve hře nachází crafting. Věci jsou tvořeny na základě návrhů, které postupně nalézáte při prozkoumávání herního světa. Potřebné materiály pak vypadávají z dotěrných monster, jež budete nuceni zabít. Pro úspěch ve hře je samozřejmě třeba mít co nejmocnější vybavení a jinou cestou se k němu dostat možné není.

Zvolen byl velice příjemný soubojový systém, při nemž je vyžadováno neustálé uhýbaní před nepřátelskými útoky. Schopnost příjmat rány zde pro vás bohužel mnoho neudělá, neboť stačí několik zásahů a ležíte na zemi v kaluži své vlastní krve. Kličkování, bránění se a kutálení každopádně nenabízejí nic v porovnání s pocitem, když protivníka uhodíte svým mečem přímou ranou a sami jej dostanete na kolena. Nezpochybnitelným faktem je, že hra nabízí perfektní práci s animací, tudíž na sebe vše navazuje v dokonalém souladu, což by se dalo říci i o kombech, do nichž řetězíte každý z vašich útoků. Hodila by se ale tabulka s přehledem komb, protože bez  ní se dá v soubojích orientovat jen velice těžko a mnohdy se přistihnete při tom, že pouze náhodně mačkáte tlačítka, aniž byste věděli, o co vám vůbec jde.

Předvést své umění v tanci smrti dostanete možnost i při bossfightech, které přichází znenadání a vždy vás dokáží zaskočit. Bohužel v negativním slova smyslu. Jeden by čekal, že se proti vám postaví obrovská monstra, jež by vás rozdrtila pouhým malíčkem, ale ve skutečnosti jde jen o malé potvory, které vypadají prakticky stejně jako vy a další nepřátelé, proti nimž se stavíte obyčejně. Jejich magické útoky jsou sice vydávány bez přestání a dokáží vám pořádně znepříjemnit život, nicméně my jsme od podobně fascinující hry požadovali něco krapet jiného. Na druhou stranu je třeba uznat, že se tvůrci jednotlivé potyčky povedlo dokonale spojit s příběhem, takže nejde jen o náhodná monstra, která se ve světě hry objevila z ničeho nic a která si vás prostě jen přišla dát k snídani bez jakéhokoli hlubšího smyslu.

Už podle obrázků kolem můžete usoudit, že po grafické stránce je Dust: An Elysian Tale skutečně na špičce. Každý z objektů byl ručně malován, takže je originální a přesně sedne do prostředí, do nějž byl vložen. Pro tento styl se tedy druhá dimenze hodí ideálně a je jedině dobře, že hru tvůrce netahal nikam dále. Audio je ale snad ještě lepší. Nemluvíme však pouze o bezvadném soundtracku, který byste si s chutí poslechli i v momentě, kdy byste tento titul nehráli nebo dokonce ani nebyli na počítači, mluvíme i o skvělém dabingu, díky němuž je každý z charakterů originální a uděláte si ihned jasnou představu o tom, jaký ve svém nitru je. Aby toho nebylo málo, zároveň má titul jeden z nejlepších PC portů, jaký jsme kdy viděli. Tvůrce hráčům s počítači rozumí a dává jim ohromné možnosti nastavení, přičemž pokud chcete, můžete si upravit dokonce i to, jak velké bude logo hry v samotném menu. V porovnání s tím je pak plná podpora myši a klávesnice už jenom drobností, kterou ale není možné opomenout.

Dust: An Elysian Tale není první indie hrou, která se po čase z konzolí dostala i na PC. V jejím případě jsme však v kvalitu portu doufali o to více, neboť hra byla při příležitosti svého vydání nesmírně úspěšná a v recenzích schytávala samá výborná hodnocení. Dean Dodrill nezklamal a rozhodl se nám nabídnout přesně to, po čem jsme toužili. Příběh, atmosféra, audiovizuál a z velké části i hratelnost dokázaly naplnit naše očekávání, kvůli čemuž hře nejsme schopni dát méně než 90 %. Přesto bychom ocenili, kdyby titul nabídnul zajímavější bossy a hlavně byl o něco delší, protože 10 hodin v takto dokonalém světě ani náhodou nestačí.