Dungeons

Ze sborníku MMDXXIV. výroční konference Spříseženců Zla (příspěvek Dr. Lakrumáčka):

Povolání hrdiny je fajn džob, nemyslíte? Bojovat s monstry, hromadit poklady a v každém městečku potkávat lepé děvy nedočkavé plodit malá hrdinčátka… Aby bylo jasno: nesnáším hrdiny. Ani hrdinčátka. Kráčí světem a svévolně ničí plány osnované dlouhá léta. Zabijí draka tuhle, získají mocný artefakt támhle a vůbec je nezajímá, že svou činností narušují hladký chod ambiciózního projektu. Světovláda vyžaduje přípravu, a tak počítáte s každou eventualitou, jste chorobně pečliví. Jenže pak se jakémusi usoplenci narodí syn, předurčený k páchání Dobra, a všechno jde do háje. Můžete samozřejmě pobít všechny dětičky v okolí – to se však snadněji řekne, než udělá. Vždycky nějaký harant unikne. Vždycky. A klidně vsadím vaše životy na to, že unikne právě ten, kvůli němuž jste celou tu logisticky náročnou operaci, jakou likvidace nemluvňat nepochybně je, vlastně podnikali. (Utište někdo pana Heroda, ano?)

Dámy, pánové a stvoření z Podzemních rozměrů, náladu vám spraví simulátor jménem Dungeons. Pochází od studia Realmforge a přátel z Kalypsa, producentů třetího Tropica, o kterém předloni referoval soudruh Castro. (Přejme mu brzké uzdravení!) Přestože má Dungeons k realitě pekelně daleko – fouňa požíraný krysodlaky křičí úplně jinak – pro odreagování poslouží docela slušně. Alespoň si vyzkoušíte, jaké to je, když se věci pro jednou daří! Koncept vládce podsvětí lákajícího dobrodruhy do svých tenat ovšem není nijak nový. Vidím, že mnozí pokyvujete hlavami či hlavohruďmi – ano, pochopitelně hovořím o dodnes nepřekonaném Dungeon Keeperovi (1997), kterým se Realmforge inspiruje měrou více než vrchovatou. Dungeons bychom mohli pasovat do role přímého nástupce klasiky, nebýt ovšem toho, že lidé za ním stojící nemají s původními tvůrci pranic společného. A toho, že se s kvalitami Molyneuxova Keepera nedá úplně srovnávat.

Ačkoli věřím, že dobře víte, o čem je řeč, s ohledem na naše cizokrajné hosty – zdravím delegaci Cthulhu! – bych přece jen rád nabídl úvod do problematiky. Představte si, že jste poměrně neambiciózním pánem temnot. Ke spokojenosti vám stačí strach ve tvářích vesničanů, sláva a křik dobrodruhů týraných v žalářích vaší podzemní říše. Čím hrůzostrašnější podzemí vykopete – kopání zařizují gobliní pomocníci, vy si ruce špinit nebudete – tím větší prestiž si ve světě získáte. Prestiž se překvapivě neváže na proradné skutky, nýbrž na to, jak “vyzdobíte” své sídlo. Stavba prestižních věciček (sarkofágy, zrezivělé řetězy a další nezbytné propriety) nicméně vyžaduje energii. Vymačkávanou z hrdinů na mučidlech.

Hrdinové vcházejí do vašeho hájemství mdlí, znudění, bez energie. Musíte zasytit jejich hlad po dobrodružství. Někteří baží po truhlách přetékajících zlatem, jiní touží po boji, další zase nic neuspokojí tolik jako starobylý svitek tlící v zaprášené polici či plátové brnění zastrčené v zapomenuté zbrojírně. Svůj dungeon musíte postavit tak, aby se nikdo necítil odstrčen; spokojený dobrodruh vydá při mučení mnohem víc energie než dobrodruh nespokojený. A tak jakmile se lidská sběř dostatečně vydovádí bojem a sbíráním harampádí, nastává čas k akci. Tady ke slovu přicházíte vy osobně, resp. váš avatar, pán temnot, který dohlíží na svou říši. Když necháte hrdiny sprovodit ze světa svými pohůnky,připravíte se o značnou část duševní energie. V důsledku toho musíte pobíhat po dungeonu jako splašilí, což nelze považovat za důstojné, ale dá se s tím žít. Práce pána temnot tedy obnáší jednak osobní likvidaci potíží, jednak celkovou správa říše. Tou se přitom rozumí udílení příkazů, kde kopat, příhodné rozmisťování pastí, truhel nacpaných zlaťáky a stanovišť monster. Příšery všech druhů a tvarů žijí u určených stanovišť, automaticky napadají neopatrné hrdiny a nemusíte se o ně starat: v případě smrti dojde po čase k respawnu, aniž by vás to cokoli stálo.

Svůj počin vyšperkovalo Realmforge notně nevěrohodným příběhem. Jen považte: nechal by se opravdový pán zla obelhat milenkou, byť by měla dvě fakticky velké, ehm, přesvědčovací schopnosti? Za sebe říkám kategorické ne! Calypso (ta proradná mrcha jmenuje skoro stejně jako producent; zřejmě nikoliv náhodně) vás zradí a vykopne z útulně zařízených kobek; svou slávu, svou prestiž musíte začít budovat úplně od znovu. Důstojnost stranou, stanete se zaměstnancem krále nemrtvých. Tvůrci nicméně podporují zdravou soutěživost, a tak koruna nezůstane na králově hlavě dlouho, jestli mi rozumíte… (A totéž lze prohlásit o koruně dalšího zaměstnavatele, pana Minotaura.) Dějem vás provází pan Sidekick, servilní goblin v apartním oblečku, který ví naprosto přesně, kde je jeho místo. U podrážek vašich nohou. Pan Sidekick si tu a tam dovolí odlehčující vtípek (ovšem nikdy ne na vaši adresu) a je vcelku zábavným společníkem. Na goblina.

Náplň jednotlivých misí (20) je docela rozličná, vyzkoušíte si eskort slizounů, ničení sklepů, likvidaci lapků a dojde i na souboje s bossy a zabírání konkurenčních říší. Herní mechanismy se však v průběhu kampaně nemění: snažíte se uspokojit hrdiny a následně z nich vymáčknout duši. Upřímně řečeno, mohlo by to celé být o řád zábavnější. Velmi brzy objevíte vše, co Dungeons dokáže nabídnout – a pak už vás čeká to samé pořád dokola. (Dalo by se ovšem namítnout, že potírání Dobra se nikdy neomrzí.) Hra navíc není příliš přehledná. V jednom okamžiku se může dít opravdu hodně, ale nikdo – ani pan Sidekick – se vás o tom neobtěžuje informovat. Co bych dal za to, kdyby mě někdo upozornil, že hrdina ukojil své choutky a chystá se opustit dungeon! (Čemuž lze zabránit jedině včasnou násilnou reakcí.) Frustraci prohlubuje i fakt, že svým gobliním pohůnkům nemůžete udílet přímé rozkazy. Zadáte-li příkaz k určité činnosti (vykop chodbu), nikdy nevíte, za jak dlouho bude splněn. Mělo by platit, že automatika alespoň trochu sníží zátěž kladenou na uživatele, to však v případě Dungeons nelze konstatovat bezvýhradně. Ani level design se neobejde bez výhrad. Ke splnění mnoha úkolů je nezbytné dostat se na určité místo. Bohužel, nelze se prokopat žulovým podložím, a toho bývá právě kolem důležitých lokací hodně. Musíte tedy zdlouhavě koumat, kudy se vlastně dostat na kýžený flek, což zdržuje a otravuje.

Po technické stránce žádná sláva. Grafika splní svůj účel – dá se na to koukat – ale že byste při pohledu na Dungeons valili bulvy, to se říct nedá. Hra v Německu vyšla ve značně nedodělaném stavu, tvůrci naštěstí nezaháleli a vypustili do světa několik patchů napravujících větší i menší nedostatky. To však, přátelé všech národností a tvarů, neznamená, že k tomuto simulátoru nemám připomínky. O těch jsem ostatně mluvil před chvílí. Ještě doplním, že kdo dokončí kampaň, může trávit čas v sandboxovém módu, nic dalšího Dungeons nenabízí, multiplayerové páchání zla se nekoná.

V závěru svého příspěvku bych rád shrnul své poněkud rozporuplné dojmy. Kolegové z Realmforge oživují dlouho opomíjený koncept, a nedělají to úplně špatně, za což jim náleží pochvala. Na druhou stranu se ale nedočkáme výrazně originálních nápadů, hra příliš přejímá od svých duchovních předchůdců; dobrý dojem nezanechá ani slabší level design či repetitivnost, která se dostaví již po několika hodinách hraní. V dané kategorii ovšem hra nemá konkurenci, protože nemá konkurenci. (Zní to jako nesmysl, ale zkuste se nad tím zamyslet). Chcete-li poznat, co Dungeons nabízí, vyzkoušejte demo a dejte zpropadeným hrdinům co proto. Škoda jen, že v reálném životě s nimi bývá mnohem větší potíž… Chtěl bych tedy popřát všem zúčastněným hodně štěstí při realizaci světovládných ambic, snad si rozebereme nějaký zajímavý titul i příští rok. Uděluji nostalgických 70 %