DmC: Devil May Cry

Tušíte vůbec, kolik rodinných problémů by vyvolalo, kdyby byla vaše matka anděl a váš otec ďábel? Jeden by skoro řekl, že by to byla smrtelná kombinace, protože z podobných párů nikdy nic dobrého nevzejde. Tedy, tu a tam se narodí synáček mající v úmyslu zachránit svět, nicméně z Devil May Cry bychom si příklad brát skutečně neměli. Potom by to totiž také mohlo dopadnout tak, že se potomek bude celé dny válet v limbu a zabíjet nechutně vyhlížející démony, což je z oblasti povolání pomalu horší než vyrazit na dráhu popelářství. V jeho případě minimálně existuje možnost růstu až na pozici řidiče popelářského vozu, každopádně myslíte, že se někdy stanete šéfem všech zabijáků toho nejhoršího, co kdy svět potkalo? Ale kdepak, v tomto světě žijete na vlastní pěst a víc než to, co vytřískáte z peněženek svých obětí, si nevyděláte. Možnost si tuto práci alespoň vyzkoušet však musí logicky lákat naprosto každého. A nový DmC: Devil May Cry k tomu vybízí téměř bezchybně. Je nicméně z jeho pohledu lovení démonů bráno jako dostatečná zábava, nebo vám hra toto povolání dokáže znechutit až do morku kostí?

Sérii Devil May Cry bude zaručeně znát každý fanoušek kvalitních rubaček, protože za nic jiného bychom ji považovat ani nemohli. Kromě toho, že má na kontě hned několik milionů prodaných kopií, si ji většina hráčů spojuje se čtyřmi tituly vyvíjenými mezi lety 2000 a 2008 známým vývojářským studiem Capcom. Právě na ně navazuje nejnovější díl DmC: Devil May Cry, který je současně remakem série začínajícím úplně od začátku. Stojí za ním nezávislé herní studio Ninja Theory, jež se mimo jiné podílelo na třech dalších hrách, jimiž jsou Kung Fu Chaos, Heavenly Sword a Enslaved: Odyssey to the West. Za nejznámější bychom jejich díla sice považovat nemohli, nicméně pravdou je, že se vždy jednalo o relativně průměrné kousky, na něž by však neměl zanevřít žádný milovník žánru, jímž se ta která hra vyznačovala. Vzhledem k předchozím úspěchům série Devil May Cry jsme však v tomto případě očekávali mnohem, mnohem více. Povedlo se tvůrcům vybrodit z řeky průměrnosti a zamířit výše?

DmC: Devil May Cry je remakem skutečně po každé z herních stránek. Do rukou se nám dostává kompletně proměněný Dante žijící v daný moment ve městě, kde může být realita zvrácenější než myšlenky nejperverznějšího chlápka procházejícího jeho ulicemi. Samotný Dante nikým takovým možná není, nicméně bude to právě on, kdo se prostřednictvím limba do světa démonů dostane a pokusí se s ním poprat tak, jak to umí jedině on. Už při prvním návratu do tohoto nepříjemného stavu mysli se ale potká s nechutným monstrem usilujícím o jeho život. Pomůže mu naštěstí mladá dívka Kat, která jej následně dovede za vůdcem organizace zvané „The Order”, do níž je zapletena. V jejím čele stojí Vergil, Danteho pokrevní bratr, kterému se rozhodne, jak to tak v podobných situacích bývá, pomoci se záchranou světa. Po cestě jej ale pronásleduje mnohé včetně vlastní minulosti tvořené především tím, že byl zplozen ďábelským otcem a andělskou matkou. A pozice úhlavního nepřítele? Tu si protentokrát zabral Mundus, vládce ďábelského světa, který chce Danteho vidět mrtvého co nejdříve, protože jedině on či jeho bratr mohou zastavit Mundovu neomezenou sílu.

Dosud jsme si Danteho vždy připomínali jako druhého Geralta. Kombinace sněhobílých vlasů, vypracovaného těla a neobvyklého charismatu z něj dělala to, čím byl, a jinak jsme si jej ani představit neuměli. Nově se ale v našich očích řadí spíše ke klasice než k neobvyklým typům. Nechal se přebarvit, začal pod kabátem nosit triko a vůbec, mnohem lépe od nynějška zapadá do současných stereotypů. Na odkazy na starého dobrého Danteho se samozřejmě tu a tam také dostane, každopádně že byste se k němu až tak rychle chtěli vracet, to také ne. Nový Dante má totiž schopnost vtáhnout do děje neskutečným způsobem a každou svojí drsnou hláškou drtící veškeré pekelné žebříčky vzrůstá ve vašich očích jako charakter, se kterým chcete mít co dočinění. Všichni si samozřejmě uvědomují, jak laciná občas Danteho odlehčenost je, nicméně při hře nikdo nechcete nic reálného. Tady jsme přece kvůli zabíjení bossů o velikosti paneláku a odporu latrín na každoročním táboře. Tady chceme něco epického a přesně s tím nový Dante zachází ze všeho nejlépe.

Už od prvního momentu hraní musí být každému jasné, čím se rozhodli tvůrci při tvorbě DmC: Devil May Cry zaobírat. I když to může znít naprosto nepřekvapivě a tím pádem i nepříliš mile, oním zajímavým prvkem je akce. Akce smísená se vším, s čím pracovaly i předchozí díly série, ale jak už to tak bývá, vzhledem k tomu, že se jedná o remake, nebyli jsme si vůbec jistí, zda neskončíme u mazlení se s jednorožci a létání po obrovském růžovém světě za zvuku rozhazování lízátek tamějším obyvatelům. Nakonec se tak naštěstí nestalo a už první nepřítel stavící se proti nám na našich tvářích vzbudil nechuť a s ní spojený úškleb. V ten moment ale už Dante tasil svůj dvoumetrový meč a začal sekat do všeho, co se hýbalo, takže jsme vlastně byli rádi, že jsme zpátky v limbu se vším, co k němu tak neodmyslitelně patří. V rohu se nám při boji jako obvykle tyčil bar značící to, jak stylově jsme drtili zdejším potvorám mozky a kolik na závěr dostaneme bodů, což je přeci to jediné, o co v tomto typu her jde.

Ne, že by nám při cestě za dobrodružstvím tu a tam neukápla nostalgická slza, nicméně jakmile se nám do rukou dostaly nové zbraně a nová komba, bylo vymalováno, a to hezky krví a i na podlaze. Hra nabízí spousty zajímavého obsahu k získání. Kromě parádních kousků, jež můžete provádět se svým mečem, se ale samozřejmě vaše duše brzy rozdělí na dvě tlačítka. To první jsme zdědili po otci a při jeho zmáčknutí Dante vytáhne z ničeho nic obrovské rozžhavené kladivo a začne ničit vše, na co sáhne. Při postupu hrou se však brzy i toto pole rozšíří například o epické kamenné rukavice, se kterými by se v boxerském ringu dokázal předvést i typický šprt při boji s partou násilníků. Druhá strana Danteho mince každopádně pochází z matčiny dobrotivosti a rozhodně se s ničím tak brutálním nepředstavuje. Pohledná kosa sice z nepřátel vytříská vnitřnosti jedna dva, každopádně s elegancí anděla není nikdy nic tak špatné, jak by to mohlo na první poslech znít. Hlavní je si zjistit, na jaké nepřátele platí která ze zbraní, protože jinak byste ve hře skončili velice, ale opravdu velice špatně, a to už po pár z celkově dvaceti misí.

Hra to rozhodně není dlouhá a jedno prolétnutí vám více než deset hodin nezabere, každopádně tvrdit, že by byla lehká, to ani náhodou. Vývojáři se rozhodli pro poměrně neobvyklý systém, kdy se vám těžší úrovně obtížnosti odemknou až po dosažení konce na nižších z nich. Rozdíl mezi nimi je však v každém případě signifikantní, neboť v určitém módu je dokonce možné zemřít na jedinou ránu. Je sice pravda, že v něm i bossové vydrží jen chvilku, nicméně vydržet celou hru bez smrti? Tak to se vám nepovede ani na úroveň nejlehčí, s tím nepočítejte. Nikdo se naštěstí nesnažil zajít v tomto směru až příliš daleko a díky přihlouplé AI není problém udržet se naživu dostatečně dlouho na to, abyste si perfektně užili příběhu bez frustrace z donekonečna se opakujících scének zahrnujících vás, pár silnějších nepřátel a smrtku klepající vám co chvíli do hlavy. Velmi povedený je zde navíc systém léčení, kdy při sobě můžete mít hned několik léčivých lahviček a použít je kdykoli v průběhu boje, nicméně nejprve si na ně budete muset vydělat dostatek duší. Jak? No přece zabíjením nepřátel a co největší interakcí s okolím, které zde odbývá obzvláště dobrou práci.

Velká rozmanitost kulis, do nichž se dostanete, hře dodává na variabilitě stejně jako náhodné události odehrávající se všude kolem vás. Ozvláštnit si hraní každopádně může i hráč samotný prostřednictvím nákupu nových schopností, kterých následně využije v boji. Konkrétně se jedná o komba a jejich počet je obrovský. Do závěrečných scének nedokážete ani náhodou posbírat všechny, každopádně pokud vám nějaká ze zbraní sedne jako žádná jiná, můžete veškeré zkušenostní body investovat výhradně do ní a hra se vám následně odmění vynikajícím vzhledem samotných soubojů, při nichž Dante předvádí kousky, ze kterých by normálním hrdinům začala praskat záda. Vůbec celý zdejší soubojový systém vás dokáže parádně pohltit a ani si nevšimnete toho, že každou z misí tvoří pouze úvodní scénka, sled brutálních soubojů, závěrečná scénka a veselé sledování vašich bodů nabíhajících na obrazovce jako raketa. Jediným faktem je, že se jedná o čistokrevný konzolový port a bez klasického gamepadu budou vaše prsty prosit o milost při lámání se na klávesnici. S tím se však při příchodu do kterékoli rubačky musí počítat předem.

DmC: Devil May Cry se vyznačuje i velice chvályhodnou porcí extra bonusů podávaných navrch. Kupříkladu za ně můžete považovat speciální mise, kvůli nimž bude třeba ty základní procházet mnohem pozorněji, či postupně odemykané koncepční obrázky, které vypadají fantasticky a rozzáří se s nimi každá plocha nehledě na to, jak moc zaplněná je. Za snahu nabídnout co největší nálož obsahu musíme tvůrce rozhodně ocenit, protože výborná práce byla odvedena i v oblasti žebříčků a achievementů, jež jsou prolezlé celou hrou. Hratelnost pak blyští výtečná grafika, která obzvláště na počítači perfektně sedne nehledě na samotný výkon počítače, protože si vývojáři dali záležet a nezapomněli hru řádně vyvážit, takže s lagy bude problém skutečně pouze jen ve výjimečných případech. To jsme ale grafický kabátek dosud nedali dohromady se soundtrackem, o němž se v případě DmC diskutovat nedá ani náhodou, protože je jedním slovem fantastický a budete si jej užívat naprosto vždy.

Hra boduje v mnoha směrech a vytýkat tvůrcům cokoli zaobírající se hratelností by bylo zbytečné. V tomto směru si titul vede perfektně a hromada obsahu tomu všemu dokáže jedině dodat na kráse. Je pravdou, že kampaní profrčíte během chvíle, nicméně znovuhratelnost je zajištěna odemykáním nových úrovní obtížnosti, postavení v žebříčcích úspěšnosti i možností získat mnoho speciálních věcí, jež můžete při prvním průběhu hrou obloukem minout. O nic hůře si nevede ani příběh, který dovede zaujmout téměř okamžitě a návraty do Danteho dětství příjemně obnoví vzpomínky na původní sérii. A audiovizuální stránka? V jejím případě není možné dodat snad ani jediné slovo. DmC: Devil May Cry patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co svět od začátku tohoto roku potkalo. Je sice pravda, že nemá ani možnost mít třebas jen náznak konkurence, každopádně alespoň co se nás týče, podobně na tom bude i v budoucnu, kdy už se do světa minimálně nějaký ten kousek vrhne. Od nás si hra odnáší skvělých 90 % a těšíme se, až tvůrci do hry přidají další obsah prostřednictvím DLC, neboť právě jeho nedostatek patří k věcem DmC: Devil May Cry nejvyčítanějším.