Death Track: Resurrection

Z Ruska přicházejí projekty nejrůznější kvality, ale ta špičková se vidí zřídkakdy. Vlastně by se dalo říct, že téměř nikdy. Ovšem několik velmi slušných titulů už odtud vzešlo. Z poslední doby to je například strategie Kings Bounty nebo celkem povedená hororová akce Cryostasis. Zdá se, že už i v Rusku pochopili, že pokud chtějí tvořit hry pro západní hráče, musejí notně přidat na kvalitě a neexportovat sem produkty s mizernou hratelností, které jsou nepochopitelné a navíc zabugované. S takovou ještě nikdy neuspěli. Jedním z titulů, jež budili celkem slušné sympatie a autoři se o nich vyjadřovali velmi ambiciózně, je také Death Track Resurrection. Nicméně dohoda s ryze budgetovým vydavatelem ValuSoft na distribuci hry většinu nadějí zhatila. Na druhou stranu, nepohrdli bychom ani slušnou budgetovkou. Toto téma je na ní ostatně jako dělané, takže kdyby byly dodrženy určité standardy, mohli bychom být spokojeni. Ale jak to nakonec dopadlo?

 

 

Death Track Resurrection je v zásadě závodním počinem, i když pořádně akčním, a to v trochu jiném směru než  Need for Speed. Neznamená to, že se tu neustále něco děje ve velkých rychlostech, ale skutečně to, že přicházejí ke slovu zbraně nasazované proti soupeřům. Ano, je to úplně ulítlá hra, jež se odkazuje na produkci, která frčela na přelomu tisíciletí. Tehdy byly podobné hry poměrně oblíbené a vznikala jich spousta. Dnes už jich v regálech herních obchodů mnoho vidět není. To však neznamená, že tento žánr ztratil přitažlivost, i když si dokážeme představit, že někoho bude nesmírně odpuzovat. Přece jen, člověk by v takovéto hře hledal atmosféru či nějakou uvěřitelnost jen velmi těžko. Death Track Resurrection se totiž odehrává v postapokalyptické budoucnosti, která je ale možná až moc přestřelená nejrůznějšími barvičkami. Rozhodně to není pustina jako z Falloutu či Šíleného Maxe.

 

 

Na troskách lidstva se celkem úspěšně etablovala ponuře působící města, v nichž to ale hýří nejrůznějšími neony, zvláštními kombinacemi barev atd. V těchto městech jsou samozřejmě postaveny tratě, na kterých budou hráči závodit. Nechybí tu slavné metropole jako Paříž, Londýn, ale překvapivě ani Praha. Tady je vidět ta výhoda, že hru dělali ruští vývojáři, kteří mají k naší matičce přece jen blíže než autoři ze Spojených států. Ale abychom nejásali příliš, města jsou si ve své podstatě podobná jako vejce vejci. Kromě několika úvodních nájezdů pro efekt, ve kterých uvidíte například Eifellovu věž, se jedná o tratě mezi bloky domů a na víceméně klasických širokoproudých silnicích. Rozhodně si nemyslete, že při závodu budete poznávat nějaké ty dominanty. O ně tu vůbec nejde. O mnoho podstatnější jsou nejrůznější zkratky nebo skokánky. Ono se v té rychlosti ani příliš kochat nelze. Jednak není čím a jednak byste v nepozornosti brzy narazili do nějakého zákeřně umístěného rozdvojováku.

 

 

Po vytvoření profilu vás nikdo neotravuje s tutoriálem, což docela kvitujeme, protože pro pochopení hry se stačí podívat do kontrolek, jež vám dají jasný obraz o tom, co se ve hře dá a nedá dělat. V podstatě jde jen o ježdění na okruzích, které jsou mimochodem překvapivě dlouhé, proložené pálením z nejrůznějších zbraní po soupeřích. Komu to voní, bude se pravděpodobně bavit. Hra totiž nabízí slušně široké možnosti vyžití. Samozřejmě si můžete střihnout samostatný závod, ovšem počítejte s tím, že budete mít zpočátku dost omezený výběr. Nové tratě a auta je totiž zapotřebí si odemknout v turnajích či scénářích. Ačkoliv se hra pokouší o jakýsi příběh, vše nakonec splyne do totožných závodů. Určitým zpestřením jsou akorát zajímavé výzvy. Skutečná kariéra tu ale chybí, což je trochu škoda.

 

 

Zásadní součástí takovéto hry musí být kvalitní jízdní model. A právě v této disciplíně bohužel Death Track Resurrection není příliš jistý v kramflecích. Dokonce bychom se nebáli říct, že tu prohrává svůj potenciál. Jistě, bereme, že jsou auta futuristická, všelijak upravovaná, ale určité zákonitosti by i tak měly být dodrženy. Zejména potom dobrý pocit z jízdy. A ten tu zcela určitě mít nebudete. Vozítka sedí na trati jako přilepená, nejsou příliš citlivá, zatáčejí dost podivně jakoby do předurčených úhlů, které nelze příliš korigovat šipkami atd. Zkrátka je to celé až příliš zjednodušené a působí to nepatřičně. A to nemluvíme o pocitu z rychlosti, který je rovněž důležitý a který se také nedostavuje. V podobných hrách to musí svištět, aby hráči zažili skutečný adrenalin. To se tady ale bohužel neděje. I v nejvyšších rychlostech s turbem se dá auto v pohodě korigovat, takže zrychlení nemusíte pouštět jen na rovinkách, ale s trochou štěstí i do nepřehledné zatáčky. Jak už to tak bývá, nějaký ten náraz vás stejně moc nezbrzdí, tedy pokud není čelní – z toho se hrabe už docela těžko. Soupeři totiž i na nejnižší obtížnost jezdí velmi rychle, a pokud nejste příliš zkušenými závodníky, asi vás bude frustrovat počáteční prohrávání a neustálé sjíždění jedné trati.

 

 

Pokud by hra vyrukovala jen s tímto jízdním modelem a nedodala nic k tomu, byla by pravděpodobně definitivně ztracena. Ale ona disponuje ještě tím akčním elementem. A přestože to není žádný zázrak, hru docela oživuje. Auta jsou vybavena zbraňovými systémy, které si lze v pokročilejších fázích před závody upravovat a nakupovat k obrazu svému. V zásadě jde o kulomety či raketomety a další známé zbraně. Mezi nimi v průběhu závodu přepínáte a snažíte se co nejvíce uškodit soupeřům. Občas je možné sestřelit i nějaký ten efektní bonus, za což získáte pochopitelně bodíky. Každý ze závodníků má určitou životnost, a pokud je tato překročena, prostě končí a je o soupeře méně. Pokud ale nebudete dávat pozor, můžete klidně skončit sami. Soupeři totiž na trať házejí miny, kterým není úplně snadné se na nepřehledných místech vyhýbat. Miny můžete klást také sami, ale protivníci mají docela vypilovanou schopnost se jim vyhýbat. Inu, akce hře prospívá a přece jen jí dodává určité grády, které ztrácí nedokonalým jízdním modelem. Samozřejmě platí, že si přestřelky na trati ze všeho nejvíce užijete v multiplayeru s chybujícími, ale i vynalézavými kamarády.

 

 

Grafika přes veškerou snahu o barevnost působí spíše obyčejně a místy až omšele. Tratě sice představují rozdílné efekty, rozumějte různé zabarvení, ale ve skutečnosti jsou prosty zajímavých detailů. A navíc celá ta barevná kombinace působí dosti surreálně. Někomu to může vyhovovat, nám to příliš nesedlo. Hudba se nese ve stylu hard rocku, takže opět záležitost vkusu. Death Track Resurrection tedy není vysloveně špatnou hrou. Zpočátku sice spíše odrazuje, ale jak se do ní budete dostávat, objevíte i nějaké ty klady. Svým způsobem se u ní pobavíte. Zejména potom v multiplayeru. A když vezmete v potaz cenu (300 Kč), není to úplně ztracený případ – 55%