Darkest of Days

Není tomu dávno, co jsme vám přinesli první dojmy z netradiční FPS Darkest of Days, v nichž jsme nešetřili kritikou. V dnešní recenzi se podíváme na finální produkt – a kritikou opět šetřit nebudeme. Přestože tato střílečka obsahuje několik pamětihodných scén a skvělých momentů, do hlubin průměrnosti ji stahuje velká spousta bugů, chyb, omezení a nedostatků. Záležet to na nás, nechali bychom ji ještě pár měsíců vyzrát ve sklepích studia 8monkey. Nejtemnější dny nepochybně měly potenciál: cestování časem a s tím spojené bojování v různých historických dobách považujeme za vynikající nápad, z nějž se dá hodně vytřískat. Což se 8monkey naneštěstí nepovedlo, i když určité náznaky, že DoD mělo nakročeno k tomu stát se parádní střílečkou, bychom našli. Například úroveň zasazená do prostředí zajateckého tábora nemá prostě chybu, stejně tak okamžiky z americké občanské války, kdy proti sobě napochodují dvě jednotky kavaleristů, vzduchem poletují kulky a chuchvalce kouře a vy se cítíte být jen maličkým kolečkem v obrovské válečné mašinérii.

Zátímco tábor Stalag Luft III, o němž ještě bude řeč, ve vás vyvolá téměř posvátný obdiv k talentu vývojářského týmu, mnoho dalších levelů působí vyloženě odfláknutě. Kdyby si tvůrci dali záležet na každičkém aspektu hry jako na onom zajateckém táboře, měli bychom tu překapivý hit od partičky neznámých chlapíků odkudsi z Iowy. Bohužel, bez výhrad můžeme pochválit snad jen zápletku založenou na cestování v čase, která je opravdu zajímavá a vzbuzuje touhu odhalit, co se stane dál a jak to celé vlastně dopadne. Na poměry FPS podávají scénaristé studia 8monkey opravdu slušný výkon; to ale platí jen pro příběh. Jinak je hra plná nelogičností, z nichž mnohým jsme věnovali pozornost už minule. Jako příklad za všechny nechť poslouží situace, kdy se vám do rukou dostanou futuristické zbraně, přičemž s ostatními postavami – tedy vojáky, co pobíhají s obstarožními mušketami – to ani nehne. No vážně, třeba po Antietamu (Amerika, 1862) se klíďo píďo můžete promenádovat s moderní útočnou puškou a nikdo ani necekne.

Příběhové peripetie startují 26. června 1876 u Little Bighornu, kde coby jeden z Custerových mužů zoufale hájíte malý pahorek před nájezdy krvežíznivých Indiánů. Těsně před tím, než déšť šípů ukončí vaši bídnou existenci, zjeví se muž ve futuristických hadrech, jenž vás “vtáhne” do daleké budoucnosti. Zde vám personifikovaný počítač prozradí, že jste předurčeni k nápravě Času, načež jste promptně vysláni splnit první úkol. Zápletka zpočátku vypadá bizarně a nepříliš uvěřitelně, což jsme ostatně konstatovali už Prvních dojmech. Tvůrci však – překvapivě! – podávají na kritické otázky uspokojivé odpovědi a v zásadě lze konstatovat, že ze zajímavé látky vytěžili, co šlo. Ještě dodáme, že toulkami časem vás doprovází agent Dexter, kterému scénáristé napsali pěknou řádku stylových hlášek, takže je radost mít ho po boku.

Vypravíte se do 1. a 2. světové války, zažijete i válku Severu proti Jihu a projdete starověkými Pompejemi v čase krátce před legendární sopečnou erupcí (79 n.l.), jež stála tolik lidí život. Vpravdě nejtemnější dny… V prvních dvou jmenovaných obdobích strávíte největší část hry, což trochu zamrzí – přece jen by to chtělo větší rozmanitost už od začátku. Vyloženě nás zklamaly pasáže z první světové války, která je v podání 8monkey nezáživná, šedivá a skrznaskrz nudná. Grafický engine Marmoset zde není příliš silný v kramflecích, hra občas vypadá vyloženě odpudivě, úrovně jsou nenápadité a postrádají atmosféru. O to více pak vyniknou všechny chyby, co jich DoD má. Umělá inteligence nestojí za nic, nepřátelé jsou tupější než Paris Hilton po ráně do hlavy… Ale mušku mají zatraceně dobrou a díky menšímu bugu dokážou procházet pevnými zdmi. NPC z nějakého důvodu disponují schopností teleportace, neboť postavy, jež jste zanechali daleko za sebou v prachu cesty, se znenadání zjevují kus před vámi. A můžeme pokračovat ještě dál: pokud zrovna nehrajete na nejtěžší obtížnost, můžete většinu nepřátel s klidem ignorovat, stačí jen mezi nimi prosprintovat k nejbližšímu waypointu, pronásledovat vás totiž nebudou. Takže průběžně koukáte do mapy zpracované ve stylu Far Cry 2, abyste věděli, kam se vypravit, střílející figurky necháváte v prachu cesty a spíše než FPS hrajete simulátor orientačního běhu. Úžasné.

Úrovně se zdají být rozhlehlé, ale když se nedržíte vytyčené cesty, narážíte na neviditelné zdi. Levely jsou sterilní a pitomé a většinou jen pobíháte z bodu A do bodu B, odtud pak do C, D, E, načež vstoupíte do energetické koule, jež vás přenese na domovskou základnu. Jak už jsme podotkli, grafika je nevýrazná, a to i při nastavení nejvyšších detailů, což lze připsat za vinu jednak nenápaditému level designu (není na co koukat) a Marmosetu. Tento engine si vývojáři doma splácali na koleně a přestože by sami měli nejlépe vědět, co jejich grafický “motor” zvládá, design hry tomu nepřizpůsobili (to platí zejména o první světové). Proto na každou skvěle vypadající lokaci připadá dvacet hnusně vyhlížejících míst.

Výše řečené ale platí jen do okamžiku, než konečně vstoupíte do Polska roku 1941. Tvůrci zničehonic nabírají druhý dech a začínají čarovat. Příběh vás zavede do zajateckého tábora Stalag Luft III, který je prostě do-ko-na-lý. Vývojářům se povedlo navodit neskonale depresivní atmosféru: vločky sněhu, štěkající vlčák a všudypřítomný ostnatý drát skoro vzbuzují dojem, jako byste se octli v úplně jiné, mnohem povedenější hře. Engine, který dosud podával výkony hodné roku 2004, najednou exceluje. Nádhera, opravdu. Mimochodem, z tábora utečete, a to za pomoci svého budoucího já. Veškeré nedostatky jsou rázem zapomenuty a člověk jen zírá a ptá se, proč se, zatraceně, v podobném duchu hra nenesla už od začátku? Tvůrci chytají druhou mízu a s nedbalou elegancí protřelých hráčů pokeru vytahují esa z rukávu. Jenže to dělají až v pokročilých fázích hry, což je z obchodního hlediska velmi, velmi nemoudrý krok. Vlastně jde o nemoudrý krok, ať se na to díváte z jakéhokoli hlediska.

V každé éře se dostanete k dobovým zbraním, do ruky chňapnete i pár moderních/futuristických kousků jako třeba ultimátní granátomet (parádní zbraň, bohužel sotva ji získáte, hned vám ji vezmou), rychlopalná brokovnice či zmiňovaná útočná puška. Zbraně lze upgradovat prostřednictvím jednoduchého rozhraní v oblastech jako kapacita zásobníku, rychlost přebíjení apod. Obzvláště rychlosti přebíjení byste měli věnovat pozornost, a to kvůli americké občanské válce, v níž se bojovalo převážně s jednorannými mušketami. Věřte nám, že pokud do přebíjení nevěnujete žádné body, Antietam (první bitva Severu proti Jihu) se stane utrpením, protože všechno trvá hrozitánsky dlouho. A když už jsme u mušket, zarazila nás až absurdní přesnost těchto krámů. Přes mířidla dáte klidně headshot na 100 metrů, přitom na takovou vzdálenost byste ve skutečnosti netrefili ani vrata stodoly… Muškety svou děsivou pomalostí vlastně degradují dojem z jinak pěkně zpracované občanské války. Elegantní řešení by přitom bylo nasnadě: stačilo by, abyste častěji dostali příležitost vzít si moderní zbraně. Většinu času se totiž po Antietamu potácíte jen s mušketou. A víte, jak se s ní zabíjí stovky tupě nabíhajících enemáků? Blbě.

Darkest of Days je plná rozporů, ojedinělé okamžiky herní extáze se sváří s nevábnou a veskrze podprůměrnou grafikou, pofidérním level designem, hloupými nepřáteli a spoustu dalších nedostatků. Negativa počtem jasně převažují, a protože stříleček je na trhu víc než hub v lese po dešti, sáhneme tentokrát po relativně nízkém hodnocení – 55%. Avšak ještě než dnešní článek uzavřeme, musíme konstatovat, že bychom rádi viděli, s jakou first person akcí přijdou chlapíci z 8monkey příště. Ve světle 55 % to nejspíš vyzní divně – ale přesto: tihle chlapíci z Iowy mají talent.