Dark Horizon

Dark Horizon je prequelem k Tarr Chronicles, vesmírnému simulátoru, který upadl do hlubin zapomnění snad už v den, kdy se dostal na trh. O hrách od ruských distributorů se toho napovídalo hodně, ale málokdy to bylo v dobrém. Navrch huj, vespod fuj, říká se o nich – a obvykle oprávněně. Dark Horizon si však naše opovržení nezaslouží, přestože v mnoha ohledech vzbuzuje rozpaky. Jedná se sice o zábavný a záživný simulátor řežeb v mezihvězdném prostoru, jenže trpí několika závažnými nedostatky. Pojďme si tedy povědět, co nás na Dark Horizon zaujalo a co v nás naopak zanechalo rozpačité dojmy.

 

 

In a Galaxy far, far away…

Příběh nás zavádí zhruba sto let před události v Tarr Chronicles, což je informace, která asi jen málokomu nějak pomůže. Jde zhruba o toto: z hlubin neprozkoumaných galaxií se vynoří tajemná entita, nazvaná The Mirk. The Mirk („černočerná tma“) proplouvá vesmírnou prázdnotou, krmí se hvězdami a roste. Pokud vám to připomíná zápletku filmu Pátý element, nejste daleko od pravdy. The Mirk ale není zvětšující se koule, je to nehmotná substance, jež dokáže proniknout i živými organismy. Bytosti, které se s nákazou temnoty dokážou vyrovnat a využít ji ve svůj prospěch, slouží jako Strážci. Strážci života. A jedním z nich jste samozřejmě i vy. Úkolem Strážců je zbrzdit postup “tmy”, než se podaří vyvinout zbraň, která by ji nadobro zastavila. Což se – pokud nás paměť neklame – podaří až v Tarr Chronicles. Příběh je vyprávěn skrze renderované animace a deník hlavního hrdiny, do nějž se ukládají různé poznámky, záznamy snů a dokonce i popis vizí z minulých životů.

 

 

Vesmírné LEGO

Protože Mirk není jen tupá masa, dělající si zálusk na ovládnutí všehomíra, nýbrž inteligentní entita, dokáže skrz portály posílat útočné jednotky, proti nimž je třeba rázně zakročit. K tomu ovšem potřebujete solidní loď se solidním arzenálem a solidními štíty. Nemusíte se spoléhat na několik předpřipravených tříd vesmírných plavidel, svou loď si můžete postavit sami. Jako LEGO. Vyberete si vhodný trup, osadíte jej ideálním reaktorem, určíte si, jaké zbraně budete využívat, podle potřeby zvolíte typ pancéřování a štítů. Po dokončení každé z dvaadvaceti misí se zpřístupňují další části zbraňového a obranného arzenálu, jednotlivé části výzbroje dokonce můžete upgradovat. Upravování svého bitevníku si ale nepředstavujte tak, že do volných slotů prostě jen „napráskáte“ nejlepší dostupné části výbavy a hurá do bitvy. Použitelné předměty mají určitou hmotnost a spotřebu energie – a vy se musíte vlézt do přísných limitů, což ze správného nastavení lodi dělá zábavnou alchymii. Před každou misí si musíte pořádně rozmyslet, co oželit, protože všechno mít nemůžete. Spolehnete se na pomalou, ale téměř nezničitelnou bestii, nebo dáte přednost rychlé lehké lodi s mizerným obranným systémem, avšak vybavenou silnými zbraněmi?

 

 

A jakpak se to hraje, panáčku?

Hamlet by s námi asi nesouhlasil, ale zahřívat, či ochlazovat, to je oč tu běží. Vaše loď funguje ve třech módech (normální, „shadow“, „corter“), přičemž přepínání mezi nimi je vyřešeno velmi zajímavým způsobem, o němž si ale povíme až za chviličku. Ve stínovém módu je loď téměř nezachytitelná nepřátelskými radary, což by z něj – nebýt několika drobných „ale“ – dělalo ideálního kandidáta na neustálé používání. Neodhalitelnost je totiž vykoupena dramatickým poklesem výkonu motorů a kadence střelby, což velmi znesnadňuje efektivní eliminaci protivníků. Ovšem ve chvíli, kdy kolem vás začne být pořádně horko, vyplatí se vyhledat úkryt „ve stínech“ a zůstat v něm alespoň do okamžiku, než se naplno dobijí štíty. Corter mód funguje opačně. Prudký nárůst kadence je vyvážen postupným vybíjením energie pro štíty – a věřte nám, bez štítů to v tvrdých vesmírných bitvách daleko nedotáhnete… A konečně normální mód je klasické “něco mezi” – nemá žádné přednosti, ale ani žádné nedostatky.

 

 

To, v jakém stavu se loď nachází, závisí na teplotě motorů. Ochlazením se automaticky zapíná stínový režim, při zvýšené teplotě dochází k aktivaci corter módu. Loď disponuje systémy, jež mohou ovlivňovat teplotu směrem nahoru i dolů. Vtip je v tom, že se tak neděje okamžitě. Proto musíte vždy vystihnout správný okamžik, musíte poznat, kdy zběsile útočit nebo kdy se raději stáhnout do ústraní, a zvolené taktice v předstihu přizpůsobovat manipulaci s teplotními systémy. Obtížnost není z nejlehčích, a pokud rezignujete na výhody, jež jednotlivé bojové režimy nabízí, spláčete nad výdělkem. A tak nejdůležitější otázkou, kterou byste si v Dark Horizon měli zodpovědět, je: zahřívat, či ochlazovat?

 

 

Ještě se vraťme k úpravám lodi. Jak poznat, který build je nejvhodnější? V zásadě platí, že pokud vás čeká mise, v níž se nepotkáte se scannovacími jednotkami, které jako jediné umí odhalit shadow mód, vyplatí se spoléhat na slaboučký obranný systém a těžkotonážní zbraně. V opačném případě je výhodnější maximalizovat obranu, protože když se na vás po odhalení všichni sesypou, zažijete horké chvilky. Bohužel do misí chodíte téměř naslepo, v briefingu se sice seznámíte s primárními cíly, jenže nedostanete informace o složení nepřátelských sil. A protože každá mise se skládá z více částí, stává se, že po půl hodině hraní zjistíte, že vámi zvolené nastavení se pro danou část absolutně nehodí. Následuje restart a ztráta uložených pozic, protože setup lodi lze měnit pouze před startem mise.

 

 

Babičko, proč máš tak velké oči? A co se ti stalo s ušima?

Jak by řekl náš pan prezident, zvuková se stránka se opravdu, ale opravdu nepovedla. Ne, tak zlé to zase není, ale efekty výbuchů a kolizí se nám zdály podivně potlačené, zato akční hudba vyhrávala ostošest. Mnohdy jsme měli pocit, že v době, kdy se pracovalo na zvuku, zřejmě stávkovaly přístroje, anebo zvukaři. Protože někdy se nestačíte divit, co všechno (ne)slyšíte. Mimochodem, toužíte-li si vyslechnout akční smyčku, která se ve hře do zbláznění opakuje, podívejte se na trailer níže. Ostudu ale nedělá vizuální zpracování. Sice se nejedná o grafický top-end, je však na co se koukat. Hardwarové nároky nároky příjemně nízké, majitelé průměrných strojů hru bez problémů rozjedou na vysoké detaily.

 

 

Kam se hrabe Skynet

Dalším aspektem hry, nad kterým nechápavě kroutíme hlavou, je chování protivníků. Nerozumějte nám špatně, AI rozhodně není stupidní, ale nad některými excesy zůstává rozum stát. Nepřátelé divoce manévrují, stíhačky se vám snaží dostat za záda, případně se dostat z vašeho zaměřovacího kurzoru. Ale když se k nim přiblížíte na určitou vzdálenost, zničehonic je popadne jakýsi sebevražedný amok. Začnou na vás nalétávat jako japonští kamikadze. Z každého takového střetu vyjdete s notně pocuchanými štíty a notně pocuchanými nervy. Nálety japonských pilotů měly kdysi smysl: na jedno zničené letadlo a usmrceného pilota připadly mnohonásobně vyšší ztráty na americké straně. Avšak používá-li někdo tuto taktiku ve chvíli, kdy proti sobě stojí srovnatelně velké stroje, žádná strana z toho nemá prospěch. Dokonce někdo ztrácí: hráči. Naši frustrovanou mysl uklidnilo alespoň to, že spojenecké koráby dokážou odvést pěkný kus práce, bez řečí plní rozkazy a nepletou se do cesty.

 

 

Celý svět je scéna, a muži, ženy, všichni jsou jen herci

Dark Horizon předvádí pěkně vypadající divadélko – divadelní sál však navrhl špatný architekt, a tak trochu hapruje akustika. Herci občas propadají zmatku a naráží do sebe, což mnoho návštěvníků představení dokáže řádně znechutit. Hra jako taková ovšem není špatná, kulisy stojí za pohled, jen celkové provedení občas nesplňuje požadavky náročného diváka… Jak jsme se zmínili na začátku tohoto článku, z Dark Horizon máme smíšené dojmy. Na jedné straně tu máme dobře zpracovanou tvorbu lodi, povedený soubojový systém, založený na hrátkách s teplotou – a na straně druhé máme duchy nebohých kamikadze nepřátel, nepřítomnost multiplayeru (ten jsme velmi postrádali) a pár nepříjemných maličkostí, ztrpčujících život – 66%