Call of Juarez: The Cartel

Není to tak dlouho, co jsem si v minulém článku stěžoval, že tvůrci her, či řekněme spíše manažeři okolo, se snaží vytěžit z profláknutého názvu hry naprosto všechno. I za cenu toho, že nové pokračování zasadí do úplně jiného žánru, do neznámého a odlišného prostředí a s jinými postavami. To základna fanoušků nese většinou nelibě, pokud se tedy ze hry nevyklube nějaká opravdová pecka, což se sice stát může, ale ruku na srdce, jde spíš o výjimku. A něco velmi podobného se stalo i dnes recenzovanému titulu, který jsme díky zmatkům na České poště obdrželi od vydavatele se značným zpožděním a to ve verzi pro Xbox 360.

Věřím, že většina z vás, když se řekne Call of Juarez, představí si divoký západ, typické přestřelky muže proti mužům, indiány… prostě to klasické prostředí, které si tak trochu vymyslel a ve svých knihách přikrášlil Karel May. Nebyly to hry vůbec špatné a možná i díky prostředí, ve kterém se odehrávaly, byly i dobře přijaty mezi hráči. Na to teď můžete s naprostým klidem zapomenout. The Cartel se totiž odehrává pár stovek let dále v budoucnosti, mezi současnými drogovými kartely v Los Angeles a také v Mexiku. Pokud bychom chtěli hodně přimhouřit oči, či spíše všechny tělesné otvory, můžeme říct, že současné Mexiko je vlastně takový novodobý divoký západ. Drogové gangy ovládají celá města, vzájemně se vyvražďují po tisících, na nic se nebere ohled. No to už si přeberte podle sebe, realita je taková, že na kouzlo toho starého klasického divokého západu můžete jen vzpomínat.

Vžijete se do rolí dvou mužů a ženy zákona. Dojde k bombovému útoku na centrálu DEA. Za několik dnů navštíví drsného “kovboje” dcera jednoho ze zabitých. Nejde za ním náhodou, její otec a zmíněný pistolník se dobře znali a bojovali spolu ve válce. K této postavě drobná poznámka. On jediný vypadá tak, že kdybyste ho z fleku šoupli o 200 let zpátky do nějakého baru mezi kovboje, nevyvolá to u nich ani pozvednutí koutku oka. Ale jdeme na další postavy. Dalším je agent DEA, který jen o vlásek unikl samotnému výbuchu. A třetí je sličná detektivka z FBI, jenž jakoby z oka vypadla americké herečce Halle Berry, a která to celé má za úkol vyšetřit. Tihle tři společně prochází celou hrou a vaším prvním úkolem je vybrat si, za kterou z postav budete celou dobu hrát.

Ona totiž každá postava hru prožívá trochu jinak a má i mírně odlišné zápletky. Občas se postavy rozdělí a každá jde pár minut svou cestou, takže abyste si hru opravdu zahráli na 100%, měli byste si ji zahrát ještě aspoň 2x, pokaždé za jinou postavu. To ale pravděpodobně neuděláte, ale to si řekneme až později. Tady se zastavíme u jiné důležité věci. Hru můžete hrát buďto kompletně sami, kdy ostatní dvě postavy řídí počítač, nebo s živými hráči díky kooperativnímu režimu. Připojování do něj je uděláno velmi chytře. Před každou misí nebo kampaní máte možnost vybrat si zbraně, nebo se připojit do on-line hry a hrát s živými hráči. Nemusíte tak hrát všechny mise, část můžete odehrát čistě single, část on-line a nemusím zmiňovat, že druhá možnost je jistě zábavnější.

Umělá inteligence ve hře totiž dost hapruje a sem tam si dělá, co chce. Vaši počítačem řízení spoluhráči jsou tam navíc spíš na okrasu a většina činností a střílení zůstává jen na vás. Samozřejmě, hru hrajete vy, tak si chcete i co nejvíc zastřílet, ale nemělo by se stávat, že váš parťák pálí na jednoho lotra 2 minuty bez výsledku, zatímco vy za tu dobu dostanete parchantů deset. Stejně jako další hrubá chyba, kdy váš kolega popoběhne o dvacet metrů vpřed, stoupne si vedle zabijáka, který si ho nevšímá a dál se trefuje jen do vás. Tyto situace nejsou ojedinělé a postupem času vás začnou dost otravovat. Příběh je sice docela fajn a docela často se posouvá kupředu, kdy honíte hlavního záporáka, mezitím musíte vyslechnout několik svědků, včetně pár prostitutek (což je uděláno tak strašně nudně…), či drogových dealerů, osvobodit dívku v držení drogového kartelu apod. Jenže další herní náplň trochu ustrnula na jednom místě, či lépe řečeno neustále se točí v kruhu po několika základních úkonech.

Hra samotná je čistokrevná střílečka. Máte možnost se několikrát projet v autě, nebo se přitom vyklonit z okénka a pálit za jízdy. To je ta lepší varianta, protože jízdní model není nic moc, a i když se vám může prasknout přední sklo, nebo se můžete během jízdy zabít, není to celkově žádná sláva. Hlavní náplní je totiž „jen” chození a střílení. Většinu hry někam pár metrů jdete, abyste narazili na před vámi schované nebo zabarikádované nepřátele. Ty vystřílíte, zase pár metrů až desítek metrů ujdete bez střílení a nová várka nepřátel. Tato činnost je občas narušena speciálními úkoly. V lepším případě si stoupnete ke dveřím, ty prokopnete a ve zpomaleném čase se snažíte zastřelit co nejvíc nepřátel. Druhá je o dost nudnější. Někde před vámi je dobře opevněno několik protivníků. Vy musíte čekat, až vám dají vaši parťáci pokyn, začnou ofenzivní palbu a vy přeběhnete na přesně určené místo. Tak se dostanete protivníkům do zad. Poprvé docela zajímavé, až to budete dělat po osmé a pořád na chlup stejně, budete skřípat zuby.

Hra vás tak po hodině už nemá čím překvapit. Jdete od jednoho hloučku nepřátel k dalšímu, občas někoho obejdete, občas vyrazíte dveře. Abyste se úplně nenudili, nabízí hra i možnost levelování. Dostáváte po telefonu tajné úkoly, o kterých nesmí vaši parťáci vědět. To spočívá v tom, že sbíráte jasně označené balíčky, či hledáte tajná místa apod. Odměnou vám bude, že s vyšším levelem získáte i lepší a výkonnější zbraně, což je vám ve finále k ničemu, protože hru dohrajete v klidu i se základním vybavením. Ke konci vás čekají souboje proti vrtulníku. Poprvé celkem fajn, když si zastřílíte z těžkého kulometu. Až budete skoro na konci hry sundávat v pořadí třetí stroj, nadšením výskat určitě nebudete. I proto, že tvůrci použili nehezký fígl, kdy vaše stanoviště umístí na malý balkónek, kde vás vrtulník snadno zasáhne. Když jsem snad po dvacáté umřel, musel jsem využít v podstatě bugu a sestřelit létajícího obra schovaný v jedné z místností v přilehlé budově.

Hra má největší spád ve druhé třetině, kdy autoři zkouší různé způsoby, jak vás zabavit a třeba taková honička podél ujíždějícího vlaku je moc fajn. Stejně jsem ale měl dost často pocit, že hra nejdřív vznikala na starém divokém západě a původně byla úplně jiná. Jenže pak přišel někdo z vedení a naznal, že hry ze současnosti se prodávají daleko líp a všechno se muselo předělat. Ale možná je to dáno jen tím, že tvůrci zanechali ve hře spoustu odkazů na minulé díly. Co je hodně povedené je samotný závěr. Máte na výběr ze dvou zcela rozdílných ukončení, přičemž zřejmě ani jedno z nich… nene, nebudeme nic tak zásadního prozrazovat. Bohužel se obávám, že ani druhý odlišný konec vás nedonutí zahrát si The Cartel ještě jednou. Hra je totiž naprosto lineární, neustále vás díky ukazateli přesně vede za ručičku a hlavně, většinu kroků ve hře musíte udělat přesně tak, jak si to tvůrci přáli.

Call of Juarez: The Cartel není vysloveně špatná hra, ale množství záporů skoro vyváží množství kladů. Nemělo by se vám stát, že po hodince hraní už přesně víte, co bude dál následovat, protože není nic horšího, než stereotyp a vleklá nuda. Hru si určitě více užijete v kooperativním režimu s živými hráči, protože parťáci řízení počítačem jsou často spíšna obtíž a pouhé dokreslení příběhu. Zaujmout by vás mohl i multiplayer, který nabízí jak tradiční, tak i méně známé módy. Suma sumárum, mohlo to dopadnout podstatně lépe a dobrou hru od výborné dnes dělí opravdu málo. Pokud bych ji nemusel dohrát kvůli recenzi, zřejmě bych s ní polovině hraní seknul a víc se k ní nevracel. Samotný singleplayer pak nabízí více než 10 hodin hraní. My hru testovali na konzoli Xbox 360, ale vychází i na ostatní platformy, tedy Playstation 3 a PC. A konečně i k našemu hodnocení. To se zastavilo na hodnotě 60%.