Call of Duty Ghosts

Po předchozích realisticky se tvářících dílech se série začala pomalu odklánět směrem k imaginárním konfliktům a nabízet nám alternativní pohled na válečné vřavy. Nejnovější díl Call of Duty s podtitulem Ghosts nás tedy zavede do smyšlené reality, kdy skupina nazvaná The Federation zničila celé západní prostředí spojených států pomocí vesmírného bombardéru a rozdmýchala novou etapu konfliktů. Ostatně hned jedna z první akcí vás nečekaně zavede na palubu tohoto obřího orbitálního stroje a to je jen začátek zajímavých míst, kam se posléze vypravíte.

Do bojů se vypravíte společně se svým bratrem, otcem a také tajemnou skupinkou bojovníků Ghost, kteří se celou hru schovávají jen za přezdívkami a tak není možné s nimi navázat hlubší vztah. Ale ono je to v celku jedno, protože hra uhání kupředu jako vítr, neustále vás žene v podstatě jediným možným koridorem kupředu a chystá vám jeden filmový moment za druhým. V konceptu hry se vlastně nezměnilo skoro nic. Vaším hrdinou procházíte poměrně úzkým koridorem, prostoru pro vlastní volbu trasy nebo řešení situace je opravdu málo. Opět narazíte na řadu skriptů, které tvrdošíjně čekají, až spustíte neviditelnou páku a posunete herní děj o kus dál. Dokud to nesplníte, budete často odolávat jedné vlně nepřátel za druhou. Stejně tak musíte neustále koordinovat svůj postup s ostatními počítačovými spoluhráči, protože pokud jim moc utečete, hra vás za to potrestá a stejně tak pokud se moc couráte, i zde to pro vás nedopadne dobře. Zkrátka je třeba neustále postupovat dopředu a neřešit, co je vlevo a vpravo, ale tak to ostatně v Call of Duty bylo vždycky.  Příběh je samozřejmě protkán řadou filmových momentů, odkazů na americké vlastenectví a hrdinských momentů, ale jinak nedosahuje závratných kvalit a nápaditostí.  Naopak najdeme i řadu nelogičností, ale to asi v každé hře.

Jedním z hlavních zajímavých taháků měl být pes Riley. Upřímně řečeno, pokud by mě k jeho využití nenutila sama hra, tak bych ho asi dobrovolně ani jednou nevyužil. Naopak jsem si často zanadával ve chvíli, kdy jsem dostatečně včas nestihl zareagovat a splnit požadovaný úkol. Jinak se samozřejmě může jevit jako dobré poslat pejska s elektronickým zařízením na těle, aby prozkoumal terén, oskenoval, kde jsou nepřátele, případně někoho okamžitě zakousl. Ale jinak pejska oceníte asi jen jako kamaráda ve chvíli, kdy vás zachrání před smečkou vlků. Mimo psa samozřejmě využijete řadu technických vychytávek, občas si zastřílíte ze stacionárních zbraní, budete ovládat vozidla a další podobné prvky, které jsou samozřejmě kořením každé dobré střílečky.

Kde ovšem zdaleka nedošlo na původní sliby je engine. Hned po spuštění hry mě zarazilo, že hra automaticky detekuje dost nízké nastavení na to, jak výkonný hardware mám. Ostatně při spuštění hra požadovala minimálně 6GB ram pro běh, nicméně toto omezení bylo zrušeno nejnovějším patchem (a sníženo na rozumnější 4 GB), který se stáhl přes Steam. Po manuální korekci nastavení jsem se dostal do hry a nemohl se zbavit pocitu, že vidím hru mnoho let zpátky. Ze slibovaného nového engine nové generace se v oficiálním vyjádření stal starý engine se řadou vylepšení, které ale na první pohled moc nejde vidět. Obraz je dost „vyblitý”, celkově neustále tmavý až šedavý a ani se dost plynule nehýbe, pokud neslevíte na nastavení grafiky. Nároky, které hra požaduje pro svůj běh, jsou dost neopodstatněné a najdeme řadu her, které vypadají daleko lépe a také lépe fungují. Mimochodem hra má 26 GB a tak ji budete chvíli stahovat a pokud budete chtít hrát multiplayer, musíte ještě přidat.

Od plakání nad rozlitým mlékem, vlastně rozbitým enginem, přejdeme plynule k nejsilnější části hry, kterou je standardně multiplayer. Jak jistě víte, ještě dnes se bohatě hrají i první díly Call of Duty a nejinak tomu bude i u Ghosts. Do boje o hráče přichází s řadou klasických herních modů, ale také několika novými, které celkem oplývají nápaditostí. Prvním takovým je mod Cranked, který odkazuje na film Crank a ve kterém se musíte neustále snažit získávat další a další fragy, ideálně v jedné řadě. Za každý frag se navíc zrychlujete a jste schopnější a tím pádem i nebezpečnější. Je to frenetická a zábavná akce, která ale vyžaduje dobrou zkušenost, abyste si hru trochu užili. Druhý mod je svým založením pomalejší a jmenuje se Hunter. V rámci něj jsou hráči vyhozeni do krajiny jen s jednou pistolí a jedním zásobníkem a cílem je samozřejmě přežít. Různě po mapě jsou rozházeny krabice s výbavou a zbraněmi a tak se vyplatí taktičtější krytý postup spojený s pátráním po lepší výbavě.

Za plnění mnoha různých činností při hraní multiplayeru dostáváte Squad point, za které si můžete otevírat novou výbavu, zbraně a další prvky rozvoje vaší osobnosti. Ostatně pro úspěch v multiplayeru je nesmírně důležité správné rozdělení schopností, vlastností a také výbavy.  V tom série Call of Duty vždycky vynikala, v tom, co umožní hráči si přizpůsobit, mraky věcí z čeho vybírat a nutit ho pořád hrát, aby získával lepší výbavu. Stejně tak map je opravdu hodně a řada z nich disponuje i několika úrovněmi, což se samozřejmě projeví i na vyžadovaném taktickém přístupu. Bohužel chybí slibovaná proměnlivost map v průběhu hraní. Naopak pozitivně kvitujeme možnost zahrát si mapy nejprve proti botům v tréninkovém modu.

Ani multiplayeru se ale nevyhnou problémy. Občas je problém s napojením do hry, někdy hra nelogicky rozdělí síly a týmy pak nejsou vyváženy a podle referencí některých hráčů se ve hře pohybují cheateři s aimboty, které bude třeba vychytat. Některé malé mapy také mají problémy se spawnkilly, protože vzhledem k omezenému prostoru se hráči objevují pouze na několika konkrétních místech, čehož samozřejmě jiní rádi využijí.

Co říci závěrem?! Hodnocení musím rozdělit na dvě části, protože jsem měl pocit, že hraju dvě různé hry. První je singleplayer, tedy hra pro jednoho hráče. Po dlouhé době jsem si sedl ke hře Call of Duty, vzpomínaje na fenomenální single player čtvrtého dílu (speciálně misi v oblasti černobylské elektrárny), a doufaje, že si opět užiju skvělou single hru. Bohužel se tak nestalo. Příběh mě nezaujal vlastně vůbec a nesledoval jsem co se děje. Akce ve mně také nezanechala nic zásadního a nebýt některých misí jako ve vesmíru nebo ponorce, neměl bych asi vůbec na co vzpomínat. Ve spojení s mizerným enginem to považuji za smutné pokračování, které bych hodnotil maximálně lehce nadprůměrným hodnocením 60 %.

Druhou částí hry je multiplayer, který jakoby vůbec k singlu nepatřil. Najdete tu řadu svěžích a nových nápadů, řadu zajímavých map, svižnou a arkádovou hru a jistotu, že se bude hrát ještě dlouhou dobu. Pokud bych hodnotil pouze multiplayer, rozhodně bych neváhal dát 90 %.

Celkové hodnocení tedy vychází na nějakých 75 %, samozřejmě si poté přidejte více či méně, podle svého zaměření na typ hraní. Nicméně rozhodně by se Infinity Ward měl trochu zamyslet a zapracovat i na hře jednoho hráče tak, aby se opět jednalo o jednu z nejlepších herních akcí a ne jen lehký nadprůměr.