Hra Caesar není v herním světě žádnou novinkou – počítačoví hráči si ji vychutnávají už hezkou řádku let a prozatím poslední díl se pyšní řadovou číslicí čtyři. Na této platformě slaví hra obrovské úspěchy, a tak si vývojáři z Vivendi, kteří mají mimochodem na svědomí právě čtvrtý díl, řekli, že na slavném jméně můžou ještě něco trhnout. I zrodila se mobilní verze této budovatelské strategie. Není to ale zase jeden z mnoha pokusů, jak z nás vymámit peníze?
Kdyby neměl Ceasar počítačového předchůdce, řekl bych, že se nechal inspirovat dvěma hrami od německých Handy-Games: Z Glory of the Roman Empire si vzal prostředí starobylého Říma a z Townsmenů zase princip hraní. Úkol tedy zní jednoduše – vyšplhat se z podřadného místa rádce přes konzula až na samotného Césara. Kvality nebudou posuzovány podle toho, kdo dál dohodí kladivem nebo kdo rychleji uběhne stovku, kdepak, své schopnosti musíte předvést vybudováním fungující samosprávy.
Nebýt mladíka jménem Gaius Gladius, bloudil bych po říši Římské ještě nyní. To on mi vysvětlil, co je mým úkolem. To on mi poradil co a jak. To on… No, zkrátka a dobře, první mise je jakýmsi tutoriálem, ve kterém byste měli přijít celé hře na chuť. Tím ale nemáte zdaleka vyhráno, protože během postupu v kampani se hra rozrůstá o další a další prvky, jež je třeba se naučit.
Základem všech vesnic jsou budovy. Spousta budov – tržiště, lázně, strážní věže, školy nebo třeba park. Každá z nich má svoji jedinečnou, v systému a ekonomice provincie nepostradatelnou, funkci. Tak například, díky tržišti můžete prodávat přebytečné obilí do okolních provincií. Samotné obilí vypěstujete pouze na farmě, no a konečně, někdo zde také musí pracovat. Ano, lidé. Ti bydlí v obyčejných baráčcích a mají patřičné nároky, hlavně na zásobu jídla a pití. Okolo lidí se vlastně točí celá kampaň, poněvadž cílem každé mise je dosáhnout určitého počtu obyvatel. Lidmi jste i do jisté míry limitování – čím více jich ve vesnici je, tím více budov můžete postavit.
Jaké bylo mé překvapení, když mi z ničeho nic začaly hořet budovy. Na displej jsem koukal jak tvrdé Y a až po pár okamžicích jsem přišel na to, že ve hře nejsem sám. To mi znepřátelený soupeř pěkně zatopil, a to doslova. Neváhal jsem a nabídl jsem mu příměří, na to ale reagoval další salvou. Vyškolil jsem tedy vojáky a karta se obrátila – o příměří žádal on mě. A už jsem vám říkal, jak jsem si rozhněval boha Jupitera?
Pokud nemáte některou z důležitých budov, poddaní to dají velice rychle najevo svými hlasitými protesty, popřípadě začnou z provincie odcházet. Navíc, jednotlivé objekty musí být propojeny cestami, aby měli lidé po čem chodit. Kromě nich na ulicích můžete spatřit kachny v nadživotní velikosti. Občas se přes displej přežene hejno bílých ptáků, takže nikdy nejste sami.
Ze screenshotů je jasně vidět, že s grafikou si tvůrci hlavu příliš nelámali. Je nemastná, neslaná, vybledlá a dosti nezaoblená. Kdyby alespoň byla přehledná! Ale objekty jsou tak malé, že často nerozeznáte dům od školy. Do toho všeho připočtěte ovládací kurzor, který mnohdy splyne s přilehlými budovami a pak ho půlhodiny hledáte na displeji.
Celkově tedy Caesar nabízí slušnou porci zábavy. Hraní vám vydrží tak na čtyři hodiny, pokud počítám samotnou kampaň, jinak můžete dále budovat prosperující vesnici. Tak co myslíte, stane se z vás druhý César?
