Druhý díl Assassin’s Creed byl velmi úspěšný a získal pro sérii mnoho nových fanoušků. Jistě jste si ale, jako my, kladli při závěru hry otázku, proč se poslední mise odehrává v perfektně zpracovaném Římě, kde se dostanete pouze do několika ulic. Odpověď je jasná a zřejmě se již v době vydání dvojky pracovalo na pokračování Brotherhood, které je zasazeno právě do hlavního města Itálie. Nejedná se ale o plnohodnotný třetí díl, o čemž svědčí i nepřítomnost číslovky v názvu hry, ale ani se nejedná o datadisk, protože na to je hra velmi rozsáhlá. Stručně řečeno se jedná o plnohodnotnou hru, která rozvíjí druhý díl, přináší další desítky hodin zábavy, ale nejedná se o žádný přelomový a inovativní titul.
Brotherhood na to jde poměrně ostře a hned na začátku vyzradí konec předchozího dílu, na který navazuje. Abychom uvedli o co vůbec jde, zmíníme se o příběhu také, ale pokud se nechcete připravit o zážitek z druhého dílu, přeskočte až na další odstavec. Finále druhého dílu spočívalo v nalezení papeže a jeho zavraždění, což právě Eizo neudělá a s nepochopitelným projevem soucitu ho nechá být (ač předtím za sebou zanechal stovky mrtvol). Papež se ale nepolepší a krom toho, že ve druhém díle vyvraždil v podstatě celou Eziovu rodinu, zabil i jeho strýce a zničil rodinné panství, které jste v druhé polovině druhého dílu rozvíjeli. Stanete tedy v římských ulicích bez vybavení, bez peněz a je třeba začít nanovo. Stejně pokračuje příběh hrdiny Desmonda, který na to všechno vzpomíná z počítačového systému Animus, a který se z něj tentokráte skoro nedostane. Toliko k počátku příběhu, který rovnou počítá s tím, že předchozí děj znáte a moc se nezaobírá nějakým vysvětlováním. Pokud jste tedy dvojku nehráli, dost možná je ta správná chvíle to udělat, než se pustíte do Brotherhoodu.
Děj tohoto pokračování je tedy zasazen do doby těsně po druhém díle a odehrává se pouze v renesančním Římě. Může se zdát, že omezením na jedno město se zmenší herní plocha, ale Řím je dostatečně rozlehlá oblast a vzhledem k tomu, že k němu patří i přilehlé venkovské plochy, budete mít celou dobu co sledovat a stále se bude něco měnit. Pokud italské hlavní město znáte, určitě poznáte řadu památek, které jsou zasazeny na místa, kde byste je našli i v reálu. Zbytek města je sice domyšlený, ale je tak skvěle poskládaný, že snad nenajdete dvě ulice, které by byly totožné. Všude chodí, sedí, nebo se baví lidé a město tedy vypadá skutečně živě a realisticky. Tyto kulisy vám tedy slouží jako dějiště výpravy za hlavní nepřítelem, i když příběh není v Brotherhood kdovíjak propracovaný a přehledně vyprávěný. Většinu cesty tak budete plnit zadané úkoly bez toho, abyste znali přesný důvod proč to děláte a jaký to přinese užitek ve vaší cestě za pomstou.
Plnění hlavní dějové linky ale zdaleka není jedinou věcí, kterou můžete ve hře podnikat. Druhou linií je postupná obnova Říma. Celé město je rozděleno na řadu zón, které ovládají vojenští kapitáni a abyste danou část osvobodili je třeba tohoto, dobře chráněného, vojáka zabít a posléze zničit hlavní hlídkovou věž. Jakmile toto provedete, je věž vaše a krom toho se uvolní daná zóna a vy v ní můžete za získané peníze otevírat uzavřené obchody. Můžete tak otevřít banku, zbrojíře, umělce, nebo třeba krejčího. Krom toho, že v těchto obchodech můžete nakupovat, tak vám pravidelně přináší výdělek a zvyšují ekonomickou sílu celého města. Vše máte přehledně zobrazeno na herní mapě, takže vždy víte, kolik krámků ještě kde můžete otevřít a kde naopak již fungujete. Ovšem nakupování nemá jen roli nějaké herní výplně, ale ve chvíli, kdy obnovíte větší část města otevře se vám možnost revoluce, kdy i běžní občané začnou bojovat s vrchností a vy si můžete najímat nové assasiny do své party. Takoví pomocníci se hodí zvláště při boji s přesilou a můžete je kdykoliv zavolat na pomoc. Samozřejmě nemůžete čekat, že od začátku půjde o kdovíjak zkušené jedince a tak je třeba je pomocí důmyslné sítě poštovních holubů vysílat na mise do hlavních měst po celé Evropě, odkud si, v případě úspěchu, přivezou nejen nové poznatky, ale také trochu peněz pro vás. Tyto mise sice nemůžete nijak sledovat, pouze je ovládáte přes mapu, ale jsou zajímavým a osvěžujícím nápadem pro druhou polovinu hry.
Samotná hratelnost se odehrává nachlup stejně tak, jako tomu bylo již dvakrát v minulost. Běháte skrze město, šplháte po všem možném a zabíjíte více či méně nenápadnými způsoby. Na rozdíl od předchozího dílu si můžete krátit cesty jízdou na koni i skrze město a na koni je možné i bojovat a provádět další vylomeniny. Zajímavé je, že koně není možné nijakým způsobem zabít a i když ho podseknete a on shodí jezdce, vesele se postaví a uteče pryč. Ale proč ne, zvířátkům není třeba ubližovat. Další možností, jak si zkrátit cestu z jedné strany Říma na druhou je využít podzemních tunelů, které ale musíte nejdříve opravit, stejně jako opravujete obchody, jak popisoval předchozí odstavec. Čím více jich opravíte, tím více budete mít míst, kam se dostat velmi rychle. Ostatně krom tunelů můžete kupovat i jiné památky, aquadukty a budovy, opravovat je a zlepšovat tak celé město.
Asi nejčastější činností během vaší cesty bude zabíjení a k tomu je Ezio skutečně maximálně připraven. Nejen že má svou oblíbenou vysunovací čepel a umí ovládat i různé meče a vrhací nože, ale díky vynálezu Leonarda da Vinci používá i pušku a postupně během hry najde i další smrtící nástroje. Jejich efekty jsou často hodně brutální, ale vypadají neuvěřitelně efektně. Souboj vždy probíhá podle jednotného mustru a pokud se vám povede vykrýt nepřítelův útok, můžete na něj reagovat svým protiútokem, který zpravidla končí probodnutím krku, nabodnutím na meč, uražením hlavy, zlomením vazu a dalšími zraněními neslučitelnými se životem. Ještě po dvaceti hodinách hraní jsme naráželi na nové a nové animace zabití nebo minimálně smrtelného zranění. Například pokud seberete vojákovi palcát, který normálně nemůžete nosit, můžete s ním nepříteli urazit hlavu asi pěti různými způsoby, nemluvě o halapartně, která ho probodne naskrz. Výše popsané je sice fajn, ale bohužel souboje celkově tak zábavné nejsou. Je to vlastně výtka, která se táhne již od prvního dílu a to ten fakt, že při souboji vždy bojujete s jedním nepřítelem, ač kolem vás jich může stát třeba pět. Ostatní pouze vyčkávají a občas zaútočí, což Ezio automaticky vykryje, místo toho, aby se na vás vrhli hromadně všichni. Samozřejmě se dá argumentovat tím, že hra by pak byla nehratelná, ale o to více byste se měli vyhýbat otevřeným konfliktům a snažit se konfrontovat jednoho, maximálně dva strážce najednou. Dle nás je v tomto směru ještě co dohánět a souboje zdaleka nejsou takovou výzvou, jakou by měly být.
Jak se tak budete prokousávat docela zmatečným příběhem tak zjistíte, že se vlastně ani na minutu nenudíte. Každou chvíli se totiž něco mění, stále se pohybujete novými lokalitami, narážíte na staré známé, případně na historické osobnosti a hlavně můžete dělat stále více věcí. Při plnění běžné mise se z ničeho nic dostanete do podzemních labyrintů, kde vás čekají skákací úseky, které jakoby vypadly z Prince of Persia, jinde budete šplhat po Colosseu nebo odposlouchávat za oknem cizí rozhovory. Když už to vypadá, že hra stagnuje, narazíte například na zmíněného Leonarda da Vinci, který potřebuje pomoci zničit své nebezpečné vynálezy a tyto vedlejší mise samy zaberou několik hodin hraní. Krom Leonarda narazíte ještě například na Machiavelliho a budete kooperovat i s jinými známými osobnostmi té doby. A pokud by vám ani to nestačilo, můžete hledat po městě pírka, strhávat plakáty, hledat poklady, nakupovat obchody, spravovat assasiny, plnit mise pro zloděje a nájemné vrahy, nebo si na pomoc najímat kurtizány, žoldáky a zloděje. Herní možnost i jsou nepřeberné a beze studu můžeme prohlásit, že hra nás bavila celou dobu bez jediné výjimky.
Celá hra je modelována pomocí totožného enginu, který poháněl předchozí díly a i když vypadá stále úžasně, drobné inovace bychom ocenili. Přesto ale patří vymodelované město k těm nejkrásnějším, co jsme kdy viděli a procházky po něm jsou neskutečným zážitkem a to ať hrajete, nebo se jen díváte (vyzkoušeno na rodičích, kteří s úžasem dlouhé minuty sledovali propracované město, ve kterém kdysi byli). K tomu patří i rozsáhlá encyklopedie staveb, na které narazíte, kterou si můžete kdykoliv vyvolat a pročíst si o té, či oné budově. Kupodivu ani přítomnost velikého města a velký rozhled do dálky nezpůsobuje žádné zpomalení hry a vše se odehrává zcela plynule, jen občas je třeba čekat na loading, respektive načtení Animusu.
Komu by přece jen nestačila nabídka hry pro jednoho hráče, může se podívat ještě do multiplayeru. V něm se objevíte na omezených mapách společně s kamarády, všichni vypadáte stejně jako ostatní lidé a každý z vás dostane za úkol zabít někoho jiného a navzájem nevíte koho. Musíte se tedy pohybovat maximálně obezřetně a nenápadně a najít si svou kořist. Vždy ale musíte počítat s tím, že někdo hledá také vás a útokem na sebe okamžitě upozorníte. Nápad je to skutečně zajímavý a určitě stojí za vyzkoušení.
Ač jsme dopředu věděli, že Assassins Creed Brotherhood bude pecka, určitě jsme nečekali tak hutnou herní náplň, detailně propracované město a především šíři herních možností, které hra nabízí a díky tomu nás doslova uhranula. Dohrát ji nám zabralo zhruba 30 hodin herního času a to jsme zdaleka neměli vše na maximální počet bodů a neplnili jsme všechno a to je v dnešní době, kdy se hry zkracují do řádu hodin, naprosto skvělý výsledek! Výsledné hodnocení 93 % tedy snížily pouze slabší souboje a trochu chudší a podivně vyprávěný příběh. Celkově se ale jedná o velmi zábavnou hru, kterou doporučujeme jako skvělou náplň zimních večerů. Dle nás je to jedna z nejlepších her letošního roku.
