ARMA 2

Když nám před pár týdny poskytl vydavatel hry přístup k téměř hotové review verzi, zavládla v redakci bojová nálada, což je vzhledem k zaměření hry více než pochopitelné. Stálo před námi totiž rozhodnutí, jakým způsobem recenzi pojmout. Jestli ji svěřit ostřílenému hardcorovému harcovníkovi, který v prvním dílu strávil desítky hodin a zná ji jako svoje boty. Potom by recenze byla především srovnávací a určena jen milovníkům hardcore válečných simulací. Nebo tu byla druhá možnost, svěřit hru někomu, kdo má vojenské hry sice rád, ale první díl v podstatě nehrál, takže by k hodnocení přistoupil s otevřenou myslí. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou možnost, přece jen jsme brali v potaz, jaký druh hráčů náš server především navštěvuje. A úplně nakonec, hardcore recenzí, či spíše maximálně podrobných rozborů, se stejně na fan stránkách objeví spousta, ale běžnému hráči to, pro něj podstatného, mnoho nedá. To bychom měli krátký úvod, abyste byli v obraze, jak níže napsaný text chápat a nečekali od něj něco, čím není a neměl být.

Vývojáři dnes recenzovaného díla mají unikátní postavení ve světě počítačových her. Jsou totiž v podstatě jediní, kdo je schopen vytvořit tak komplexní vojenské simulace. Jistě je pár dalších her, za všechny jmenujme třeba America´s Army, které se jim snaží vyrovnat, ale prvenství v tomto našim vývojářům nikdo neupře. Ostatně o tom svědčí i to, že svá upravená díla velmi úspěšně prodávají jako oficiální výukové trenažéry, namátkou třeba i americké armádě. Z toho ovšem vyplývá i další skutečnost, jejich hry zkrátka nejsou pro každého, a aby si je člověk užil, musí mu v žilách kolovat takzvaně zelená krev. Proto budu chtít kromě jiného odpovědět i na otázku, zda má ARMA 2 co nabídnout i “masovému” hráči. A ještě jedna vlastnost se ke hrám od Bohemia Interactive vztahuje. Jejich hry byly po vydání vždy neuvěřitelně zabugované a to tak, že se o tom na internetu můžete dočíst celé legendy. Mezi hráči tak koluje slovní hříčka, že jsou vlastně betatestery, kteří tvůrcům ještě zaplatí za to, že jim pomohou jejich hru vyladit. Po několika měsících a mnoha patchích pak šlo jejich hry konečně bezproblémově hrát. Poučili se tedy vývojáři ze svých chyb a nabídnout hru oproštěnou od mnoha nepříjemných bugů?

Musím přiznat, že jsem byl moc zvědav, jestli se to tvůrcům tentokrát opravdu podaří a zároveň se toho i bál, protože mě v případě negativní odpovědi mohlo čekat hodně nepříjemné herní peklo. Spustil jsem tedy hru a v první misi se vrhl na základní výcvik. Vyzkoušel si pár základních pohybů a už je tu střelecký trénink na palubě letadlové lodě. Jaké ovšem bylo moje překvapení, když na mě přihlížející důstojník po prvním výstřelu najednou začal řvát zcela nesmyslné pokyny, absolutně si odporující tomu, jak jsem zrovna střílel. Ajaj, řekl jsem si, pět minut ve hře a je tady první bug, takže následoval restart mise. S napětím jsem došel k oficírovi a tentokrát už bylo všechno v pořádku a v několika zkouškách jsem pocvičil přesnost své mušky. Tím byl střelecký výcvik u konce a waypoint mě nasměroval k ukončení tréninku. Přijdu k vrtulníku, pominu že u něj stojící voják má hlavu otočenou s životem si odporujícím úhlu a marně se pokouším přijít na to, jak krucinál tuhle první misi ukončit. Po zoufalém několikaminutovém hledání restartuji misi a hraji zase od začátku. Střelecký výcvik u konce, jdu k vrtulníku a na místě kam odkazoval waypoint najednou stojí pilot, se kterým prohodím pár slov a mise končí. No sakra, to nám to ale pěkně začíná.

K výše napsanému odstavci dlužno dodat, že se popsaná situace odehrála s první verzí hry, kterou nám distributor poskytl. Mezitím nás obšťastnil dvěma opravujícími patchi, z nichž jeden opravoval velmi závažnou chybu, týkající se absolutního kolapsu umělé inteligence, díky které hra získávala velmi malá hodnocení v Německu a druhý patch opravoval větší množství problémů a přidal i první “pracovní” verzi češtiny. Mimochodem, tu v recenzi hodnotit nebudu, protože byla přeložena jen část textů a ty obsahovaly poměrně dost chyb, ostatně nejednalo se o její finální verzi, takže se není co divit. A když už jsem tu češtinu nakousl, tak k ní ještě rovnou dodám, že se mi moc líbil způsob, jak je psaný překlad proveden, je totiž správně jadrný a ani k sprostému slovu nemá daleko. Českou mluvu pak dokonce i uslyšíte, protože autoři použili různá namluvení pro různá vojska. U nepřátel tedy zaslechnete především ruštinu, místní Černorusové mluví česky a americký kontingent samozřejmě anglicky. Jenže vy v roli velitele dokonce umíte česky, takže se ve vašem podání dočkáte i češtiny s úchvatným anglickým přízvukem. Strašně mi to připomínalo, jako když se náš nejznámější pornoherec Robert Rosenberg snaží mluvit anglicky se svými “kamarádkami”. Ale zpět k bugům a patchům. Bohužel ani zmíněné dvě opravy nevychytaly všechny chyby a stále jsem narážel na další a další problémy, které mi výrazným způsobem znepříjemňovaly hraní.

Už bychom se ale mohli podívat i na samotnou hru, co říkáte? Stanete se vůdcem malé jednotky průzkumníků, říkajících si Razor a čítající celkem čtyři muže, později si zavelíte v podstatě všemu, co se na bojišti pohne. Vaším bojištěm bude území fiktivní post-sovětské republiky Černarus, přičemž nejvíc by se mohlo podobat našemu středozemí, se spoustou zalesněných kopcovitých území a okolních vesniček. Podle údajů autorů by se mělo jednat o téměř 225 kilometrů čtverečných s více než 350 kilometry cest. Dojem z prostředí a především volnosti je opravdu úchvatný a výraznou měrou přispívá k celkové uvěřitelnosti. Hra si totiž na nic nehraje a sleduje pouze jediný cíl – být co nejvěrnějším simulátorem války se vším pozitivním i negativním, co k tomu patří. Jako bojová jednotka se tedy pohybujete územím a plníte zadané úkoly. Hra ovšem nechává spoustu rozhodování jen na vás, takže třeba máte volnou ruku, co se pořadí plnění jednotlivých misí týká, stejně tak je jen na vás, jakým způsobem je splníte. Pro představu třeba dostanete za úkol prozkoumat malou vesničku, vzdálenou několik kilometrů od vaší základny. Můžete se tam vydat buď pěšky, nebo nasednete na některý z dopravních prostředků, motorku, hummer, náklaďák a sami se na místo dopravíte. A nebo zvolíte nejelegantnější způsob a tím je přivolání letecké podpory, která vás na místo bleskurychle přepraví.

Určitá pevná pravidla jsou samozřejmě pořád dána. Velmi často obdržíte zcela konkrétní úkoly, na které sice není předem dán nějaký časový limit, ale s jejich plněním si často musíte pospíšit. Klidně se vám tak třeba stane, že se budete dvacet minut opatrně proplétat městskými uličkami, abyste se ve zdraví dostali na kobylku schovanému ostřelovači, přičemž vám hra oznámí, že jste byli moc pomalí a už ho sejmula jiná jednotka a velitel vám přidělí jiný úkol. Velmi často se dostanete do situací, kdy budete postupovat desítky minut terénem, ve stálém očekávání, že na vás kdykoliv může ze zálohy někdo zaútočit. Může se stát, že na přestřelku dojde, ale taky nemusí, takže můžete celou misí projít, aniž byste vystřelili jeden jediný náboj. Zní to nudně? Pouze zní, protože atmosféra a provázanost všeho se vším je zkrátka dech beroucí a skutečně ve vás vzbudí pocit, že jste součástí toho všeho. I když se kolem mě relativně nic nedělo, nikdy se mi nestalo, že bych se nějak nudil nebo mě hraní nebavilo. I jako vojenský laik, který se o armádu a věci okolo nijak zvlášť nezajímá, musím před tvůrci hluboce smeknout, protože mi je jasné, jak náročné a neuvěřitelně pracné muselo být spojit všechny herní prvky tak, aby vytvářeli intenzivní dojem, že jste opravdu ve válce, a že vám to nebezpečí skutečně může hrozit na každém kroku. Svým chováním a akcemi totiž ovlivňujete další pokračování hry. Pokud tedy při příštím hraní zvolíte jinou taktiku, můžete se dočkat úplně nového nášupu akcí a situací. Vaše činy ostatně ovlivní i konečný závěr hry, kterých je jen tak mimochodem několik.

Pokud jste podobný typ hry ještě nehráli, jistě pro vás spojení slov realistický vojenský simulátor zní komplikovaně. Mohu ovšem konstatovat, že není třeba se ničeho bát a autoři mysleli i na tohle. Pokud tedy nemáte absolutně žádné skušenosti s hraním takové hry, při úplně nejjednodušší obtížnosti se v podstatě zapne cheatování, které vám třeba barevným označením přesně ukáže pozice nepřátel. Na druhou stranu pokud jste vojenský harcovník a máte odehrány desítky a stovky hodin, je pro vás připravena obtížnost nejtěžší, která třeba pro mě byla v podstatě nehratelná. Obtížnost je odstupňována ve čtyřech krocích a ani tady to nekončí, protože máte možnost doladit si i další aspekty chování hry, třeba co se spolubojovníků týká. Přizpůsobit si hru svým dovednostem a možnostem tak, aby vás bavila, může opravdu každý. Singleplayerovou kampaní ovšem všechno teprve začíná. Vedle klasického multiplayeru, který samozřejmě nesmí chybět, tu máme poměrně propracovaný trénink, který je pro vás důležitý, pokud jste předchozí díl nehráli, jinak pro vás nemá většího významu. Spoustu času stráví milovníci techniky v oddílu nazvaném Zbrojnice. Tam si máte možnost důkladně vyzkoušet několik desítek druhů vojenské techniky, přičemž jsou pro vás připravené i drobné úkoly, aby vaše počínání nebylo jen nahodilé. Samostatný prostor je určen i pro speciální singleplayer mise, ve kterých si zabojujete v sedmi předem připravených a specifických vojenských operacích. K volbě “moje mise” vzhledem k integrovanému editoru myslím není třeba další komentář.

Je proto obrovská škoda, že tento unikátní zážitek tvůrci sami kazí značným množstvím bugů. A teď nejde o drobnosti prolínajících se textur a podobných ptákovin. Pravidelně, jinými slovy v každé misi, narazíte na problém, který vás odpoutá od zmíněné úžasné atmosféry a vyvolá ve vás vlny vzteku a beznaděje. Často se třeba stane, že se umělá inteligence naprosto pomátne. Přivoláte si na základnu vrtulník, aby vás odvezl na misi a on se absurdně snaží přistát na zcela nesmyslném místě, třeba na náklaďáku. Nebo si přivoláte vrtulník, aby vás dostal pryč z ukončené mise. Označíte mu místo přistání, ale on zůstane viset 50 metrů nad ním a odmítá přistát. Když se přepnete na jiného člena své jednotky, helikoptéra okamžitě splní svůj úkol, přepnete se zpátky, okamžitě se zase vznese do vzduchu. Vaši parťáci sem tam přestanou reagovat na vaše povely. Naštěstí se mezi jednotlivými členy můžete přepínat, takže to neznamená fatální neúspěch mise. I to by se ještě dalo přežít. Horší jsou situace, které zcela zásadně ovlivní celou hru. Třeba když se spojíte s velitelem, oznámíte mu úspěšné splnění úkolu a on vám sdělí, že našli stopu dlouho hledaného vůdce povstalců, a že ho musíte do 20 minut zajmout. Najednou blik a hned v další sekundě je vám oznámeno, že jste ho nezvládli najít a celý level pro vás končí. A úplně nejhorší jsou situace, kdy vám bug nedovolí pokračovat dál, třeba ve hře chybí postava, se kterou si musíte promluvit. Pak nezbývá nic jiného, než restartovat misi a začít ji hrát od začátku.

To, že narazíte na výše vypsané bugy také vy, ovšem není pravidlem. Vyskytují se totiž v podstatě náhodně a bug, kvůli kterému jsem musel opakovat misi, se při dalších dvou hraních vůbec neprojevil. Je tedy velmi pravděpodobné, že narazíte na další chyby, které se při mém hraní vůbec nevyskytly a naopak. Je to velká škoda, protože hra samotná je, jak bylo napsáno, skvělá a pokud se přizpůsobíte jejímu tempu a pojetí, vychutnáváte si ji plnými doušky. Co je to ovšem platné, když vzápětí narazíte na chybu, která atmosféru zboří jak domeček z karet a deset minut úpěnlivě vymýšlíte, jak z toho ven. V pozdějších fázích hry jsem se tak přistihl, že v podstatě jenom čekám, kdy už to “zase přijde”. Také si k pořádnému vizuálnímu zážitku připravte dostatečné herní dělo. V první řadě si hra rozumí se čtyřjádrovými procesory a operační paměti si ukousne přibližně 1GB. Na starší, ale pořád ještě výkonné kartě GeForce 8800GTX, jsem při nastavení na High (na nastavení Normal se hra odmítala přepnout) běžně dosahoval jen kolem 25 snímků za vteřinu. Hra používá velmi praktický způsob práce s grafikou, a sice v okamžiku, kdy by vám spadl počet snímků na nehratelný, rozmázne obraz a sníží detaily, což sice občas postřehnete, ale nijak to neomezuje samotné hraní.

ARMA 2 je jako chutné jídlo složené z několika desítkek nejvybranějších chodů, mezi kterými je ovšem zamaskováno několik nepoživatelných surovin, na které během pojídání chtě nechtě musíte narazit. Teď už záleží jenom na vás, jestli takovou hostinu i s tímto rizikem podstoupíte nebo si raději necháte zajít chuť. A nebo je zde ještě třetí možnost. Počkat raději nějakou dobu, než kuchař zkažené suroviny sám objeví a uvaří je znovu. Vše ostatní už bylo napsáno, takže zbývá udělit konečné hodnocení, které se po velmi dlouhém rozmýšlení zastavilo na hodnotě 70%, pokud by hra byla prostá chyb, rozhodně bychom sáhli po větším čísle.