Zaklínač 2: Vrahové králů – první dojmy

Je tomu asi rok, co jsem se zúčastnil besedy s A. Sapkowskim, narychlo zorganizované na půdě FF MU. Mistr pera se tehdy zeširoka rozpovídal o své husitské sáze a samozřejmě také o Zaklínači. Přišla řeč rovněž na to, co má pan Spisovatel společného s prvním dílem herní adaptace, popřípadě s právě vyvíjeným pokračováním. Ukázalo se, že vpodstatě nic. Na hře vydané v říjnu 2007 to přesto nešlo poznat, polský CD Projekt ctil motivy vystavěné literární předlohou a odvážil se přidat i něco navíc. Stejný se zdá být i chystaný sequel: zábavný, svěže nekorektní a proklatě bělovlasý.

 

Geralt je tedy zpět. Za dobu, co jsme ho neviděli, o poznání zdrsněl. Přibyly jizvy na těle, na obličeji a snad i na duši. Sotva vědmák zabrání atentátu na temerijského krále Foltesta, zabředne do dalších potíží, a zabředne pekelně hluboko. Pokud mohu soudit po dokončení prologu a prvního příběhového aktu, hra si zachovává nekonformnost knižní předlohy, cílí na dospělé publikum. Geralt opět nejde pro “fuck” daleko a obnažené bradavky představují naprosto normální věc. (A normální to i je, to jen RRTV a prudérní hlupáci, zaštiťující se “mravním vývojem mládeže”, proklamují opak). Avšak nejen vulgarismy či nahota činí titul dospělým, dospělé je zejména podání příběhu a zpracování komplexního fantasy prostředí.

Sapkowského Zaklínač byl vždycky hrubý a živočišný, videoherní protějšek se snaží přenést atmosféru knih na displeje monitorů. A na rozdíl od jiných, fatálně neúspěšných pokusů osvobodit ságu ze zajetí knižního média (viz seriál, film), se Vrahům králů daří nezklamat vložená očekávání. Byť se, anebo možná právě proto, pan Sapkowski na tvorbě nijak nepodílel.

Ač bych velice rád, o zápletce nemohu prozradit téměř nic. Tvůrci považují příběh za nosnou komponentu svého RPG a nepřejí si, aby novináři vyžbleptli, co se hned v úvodu hry stane (půjde totiž o pořádné překvápko). Geralt se ocitne na nečekaném místě a dojde k retrospektivnímu štěpení děje, aby se vyprávění posléze sjednotilo a vrhlo hrdinu (a hráče s ním) do škaredých problémů. CD Projekt RED se nebojí rozvíjet odvážné motivy a předkládat emocemi nabité scény – snad neporuším informační embargo, když prozradím, že hra se dokonce vrací k rivijskému pogromu… Pokud scénář rozvine náznaky předestřené v úvodních pasážích, znalce předlohy čeká parádní příběhová jízda. A všechny ostatní taky.

Zatímco prolog, odehrávající během dobývání hradu La Valette, je lineárně sevřený a uhání zběsilým tempem, první akt, jenž zaklínače a jeho doprovod zavede do lesního městečka, viditelně zvolní. Pod korunami věkovitých stromů se Vrahové králů otevřou, dají možnost vychutnat přepracované herní mechanismy a zprostředkují setkání se starými známými. Deník se zaplní povinnými i nepovinnými úkoly a Geralt šikovně vklouzne do kůže vědmáka, nenáviděného i vyhledávaného zároveň. Jako za starých časů.

Co se týče změn oproti prvnímu dílu, tvůrci vsadili vsadili především na inovaci zavedených mechanismů. Došlo ke zjednodušení soubojů, odpadá nutnost (a možnost) měnit postoje a řetězit výpady. Geralt se spokojí se dvěma typy útoků (silný, slabý) a s obranným a úhybným manévrem. Souboje lze okořenit využíváním magie (např. znamení Aard), chlemtáním lektvarů a vrháním nožů, dýk a dalších ostrých předmětů. Všechny potřebné klávesy se sdružují kolem WASD, ovládání snad nemůže být pohodlnější. Vadilo mi jen, že k interakci s prostředím slouží totéž tlačítko jako pro základní úder (levé myšítko). V průběhu bojů se mi totiž stávalo, že Geralt se namísto máchání mečem začal zabývat obsahem kapes okolo ležících mrtvol. Uprostřed hloučku nakvašených (a až příliš živých) enemáků.

 

Protože Vesemir a spol. Geralta jaksepatří vycvičili, hra protagonistu ustavičně staví proti přesile, aby si snad náhodou někdo nestěžoval, že to zaklínači mají moc jednoduché. Někteří z těch, kteří také dostali možnost vyzkoušet si preview build, kritizovali neobratnou soubojovou kameru, která prý skáče sem a tam, což znesnadňuje sprovozování enemáků ze světa. Osobně jsem nic takového nezaznamenal, hra koneckonců nabízí možnost “uzamknout se” na jediného nepřítele; v zásadě musím konstatovat, že souboje se mi na zdály zdařile zpracované. Jen to nechtěné prohledávání mrtvol rušilo.

Drobnými obměnami prošel také systém dialogů, nově se objevují situace, kdy musíte zvolit vhodnou odpověď v určitém časovém limitu (podobně jako v adventuře Fahrenheit), jinak jste nuceni čelít nepříjemným následkům. Při rozhovorech lze nyní rovněž uplatňovat zaklínačské schopnosti, jež slouží k přesvědčení či zastrašení daného NPC. Rozhovory nepostrádají jistou dávku černého humoru a jadrnost; ostatně jak jsem už psal, Geralt nejde pro “fuck” daleko, ostatní postavy jakbysmet. Lesní město Flotsam nabízí spoustu příležitostí k inteligentní konverzaci, dialogy se často stáčí k politickým tématům a je vidět, že CD Projekt má svůj Sapkowského svět dobře podchycený.

Novinkou jsou i pěstní souboje, zpracované formou quick time eventů. Ty hra občas (opravdu jen občas) využívá ke zvýšení atraktivity akce. Naštěstí nejde o nic náročného, zmiňované pěstní souboje jsou oddechovou záležitostí. (Což pěkně koresponduje se schopnostmi Geralta, zaklínače. Bylo by stupidní, kdyby se rituálem Trav zocelený protagonista nechal zmlátit kdejakým santusákem). Občas je nicméně vhodné řešit problémy bez použití pěstí či meče, nenásilně. Zde přichází ke slovu plížení, které se však ve hře zjevně objevuje jenom do počtu. Snad aby bylo čím rozšířit výčet dostupných featurek. Geralt není žádný tichošlápek, a tak třeba pasáž, kdy se má vyplížit z temné kobky, působí trochu směšně. Za sympatické ovšem považuji, že nikdo vás k plížení vysloveně nenutí. Chcete-li, můžete se citlivými pasážemi prostě prosekat. Koho zajímá, že NPC si za vašimi zády šuškají cosi o “krvavé lázni”?

Zvláštní odstavec si zaslouží technické provedení. Jestliže první díl, jenž využíval stařičkého engine Aurora, graficky nijak zvlášť neohromil, Vrahové králů posunují zážitek z vizuální stránky do netušených výšin. Tvůrci nasadili nový engine, který exceluje v zobrazování světelných efektů a hloubky/ostrosti, na výsledek je radost pohledět. Ani hudba nezůstává pozadu, orchestrální soundtrack podtrhuje vizuální stránku a dotváří už tak povedenou atmosféru hry. Flotsam a okolní lesy vypadají skvěle.

Zaklínač 2 ve mně zanechal veskrze pozitivní dojmy. Evidentně to není hra pro každého, je brutální, smrtelně vážná a současně šibeničně vtipná (a to doslova). CD Projekt se oproti dřívějšku zlepšil ve všech myslitelných ohledech; předkládá dospělý titul, který se nebojí kontroverze. Hra kontroverzní nicméně není, viz poznámka o prudérních hlupácích. Už jen kvůli odvaze vyjít na trh ovládaný přehnaně korektním odpadem si vývojáři zaslouží pochvalu. A povzbuzení. Nechci dělat předčasné závěry (ovšem nejspíš je právě v této chvíli dělám), přesto si troufnu vyjádřit přání, ať se Vrahové králů prodávají dobře. Podobně laděné hry jsou vzácné jako oázy v poušti. Hra vyjde 17. května a měla by obsahovat české titulky.