The Way of Life představuje výtečný námět na hru. Dopomoct všem hráčům ukázat šťastné momenty, ale i strasti jednotlivých životních období, díky čemuž si můžeme uvědomit a plně docenit to, co nyní máme. To prostě vůbec nezní jako špatný nápad. A tak se do něj vývojáři Fabio Ferrara, Davide Caio, Nicolò Azzolini, Antonio Carcagnì, Luigi Di Guida a Tommaso Vita naplno pustili. Zmínění zřejmě nepředstavují kompletní vývojářské studio, jelikož jejich jména jsou uváděná pouze takto samostatně. Vydavatelem se pak stal CyberCoconut. Od skvělého nápadu k vytvoření kvalitní hry je však dlouhá cesta, na které se nejedni vývojáři snadno ztratili…
Titul je možné hrát v omezené verzi na Steamu. Jedná se tedy v podstatě o demoverzi, zatímco plná hra ještě není venku. Hra získala peníze na vývoj skrze méně známý server určený k financování nápadů Eppela.com. Zatímco hra vyžadovala nejméně 10 000 euro, získala 10 025 euro, tedy jen těsně dosáhla svého cíle. Celá řada dalších vytyčených cílů jako je vlastní soundtrack, další jazykové lokalizace či podpora Oculus Rift, při vybrání větších částek, je tak nedosažena. Konkrétní stránku hry serveru na financování pak najdete zde. Hra v plném rozsahu pak má vyjít koncem roku 2016.
The Way of Life je hra především explorační hra. Objevíme se v místnosti, kde jsou všude kolem dokola nás dveře. Každé z nich představují určitý společný prvek pro všechny tři životní období. Například radosti, smutky či strachy. Jakmile projdeme vybranými dveřmi, objeví se trojce dveří. Tentokrát každé z nich představují náhled na danou problematiku z úhlu dětství, dospělosti či stáří. V libovolném pořadí si tak na vlastní kůži prožijeme různé zážitky. Můžeme ale klidně některé dveře zcela záměrně opomenout a prostě tam nevyjít. Stejně tak můžeme daný zážitek spustit a kdykoliv z něj beztrestně odejít. Hra nám tak dává naprostou volnost.
Přestože je zde hlavním úkolem prožívat zdejší atmosféru a nechat na sebe působit herní dění, nejedná se o pouhý film. Hráč do hry jasně zasahuje. Hlavním úkolem obvykle je chodit po omezené mapě a sledovat okolí nebo plnit velmi jednoduché úkoly. Bohužel se hra nevyhne bugům a chybám, jako když například coby „superman“ v roli dítěte přiletíme na střechu mrakodrapu (po poměrně zdlouhavém, nudném letu) a hra se zasekne, pokud se dostavíme na určité místo mrakodrapu. Záměrně jsme zkoušeli hru hrát několikrát znova a pokaždé sem jít. Bohužel pravidlo, že místo nás zasekne a budeme muset onen nelibý let vzhůru uskutečnit znova, platilo pokaždé.
Jasně, jedná se o demoverzi, která má do plné hry ještě daleko. Na druhé straně, pokud je ve hře jen opravdu malý počet misí (demo nezabere víc než hodinu), mohli by si to vývojáři trochu pohlídat. Dalším problémem je, že někdy je třeba ve hře jít určitým prostředím opravdu dlouho, než dojdeme do cílového bodu a něco se stane. Jakoby si vývojáři mysleli, že už tím, že kolem postavičky hráče je nějaké prostředí, stačí k jeho pobavení. Jít takhle třeba 2 minuty v kuse a nic nedělat, je skutečně otrava a nuda. Dalo by se tomu porozumět, pokud by se to vyskytovala u starce, kde bychom tak okusili zpomalení v důsledku ubývání sil. Jak to však vysvětli v případě dítěte či dospělého, netuším.
Naopak pochválit je třeba grafickou stránku, která je sice velmi jednoduchá, ale svým účinkem i stylová, nezvyklá a originální. Některé prvky však vypadají, že snad vznikly v malování. Když třeba bojujeme s létající příšerou coby superman a střílíme po sobě jakési smrtící kouzla, vypadají prostě, jako jakési jednobarevné hvězdičky. I tento zmíněný boj, kdy člověk létá do stran a střílí jakési hvězdice, je prostě nezáživný.
Možná by hra pobavila nemladší hráče, zhruba na přelomu školky a základní školy. V tom případě by ale zase nebylo logické, že se hra zaměřuje na tak hluboké témata. Totiž že nabádá k zamyšlení se nad vlastním životem a přístupem k němu. Autoři přitom skutečně naráží na důležité myšlenky, o kterých by se mělo ve společnosti více přemýšlet. Například o tom, jak si má člověk vážit aktuální etapy a nehnat se pořád vpřed. Sice budoucnost nabízí mnohé navíc, ale o věci, které máme nyní, zase přijdeme.
Z naší redakce jsem si tuhle hru vybral záměrně. Právě totiž dokončuji studium filozofie a hluboké zamyšlení je mi tak vlastní. Jakoukoliv kritiku hry tak prosím neberte jako slova někoho, kdo chce akci, nic než akci a pouze akci, zatímco cokoliv jiného by automaticky hanil. Přestože si vážím, když někdo hluboce přemýšlí o životě, dle mého autoři hru nezpracovali příliš šťastně. I u čtení spisu Platóna jsem se totiž bavil více, než u hraní této gamesky. Uveďme si ale příklad, abyste alespoň částečně okusili herní dění.
Coby stařec jdeme po chodníku, přejdeme cestu a máme namířeno na trh. Prostředí je dosti nudné a jednostranné. Cestou uvidíme dvě děti, jak se přetahují o hračku. Přijdeme k nim a řekneme, že jim koupíme stejnou, aby se už nemuseli hádat. Jdeme tedy na zmíněný trh, děti nás následují. Tam projdeme několik málo stánků, dokud nenarazíme na naprosto stejnou hračku, o jakou se perou. Koupíme ji a dáme dětem. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Bavilo? Asi příliš ne.
Naštěstí ne všechny pasáže jsou takové. Narazíme i na světlejší chvilky. Přesto se hra svou zábavností a snad ani tím, že by nás poučila, nemůže rovnat jiným moderním hrám. Nenajdeme zde ani silnější příběh. Jedna z mála výhod hry tak je, že je k dispozici demoverze, která je samozřejmě zcela zdarma. Ačkoliv těžko říct, zda vypuštěním nekvalitní ukázky si autoři spíše neuškodili. Kdo by kupovat plnou hru, když demo je skoro propadák?
Co víc dodat. The Way of Life sice zatím vyhlíží jako nudný a nezáživný titul, avšak je třeba pamatovat na to, že jsme otestovali jen velmi malou část hry. Můžeme tak doufat, že do vydání se toho mnohé změní a další epizody hry nabídnou o něco lepší zážitek. Zatím hodnotíme jako horší průměr a přejeme vývojářům o něco lepší úsudek do další tvorby. Nyní však nemůžeme našim čtenářům bohužel doporučit ani tuto demoverzi.
