Terrawars: New York Invasion

Vážení a milí čtenáři našeho váženého a milého herního portálu Gamepark, rád bych vás uvítal na seanci zasvěcené klidu, míru, rozjímání, ale především, jak jste si zajisté ráčili přečíst na všudypřítomných poutačích, především na seanci zasvěcené cestování časem. Ano, slyšíte dobře, budeme cestovat časem. To, o čem sní romantici a čeho se marně snaží dosáhnout fyzici, je konečně možné a vy se dnes stanete svědky tohoto malého zázraku. Ptáte se, jak je možné dostat se tak blízko Nirvány? Nebudu vás dlouho napínat a prozradím hned na začátku, že za tohle všechno může nedávno vydané demo střílečky s originálním a strhujícím názvem Terrawars: New York Invasion. V tuto chvíli pevně věřím, že vás tato informace šokovala, odzbrojila a přišpendlila k židli, ze které se hned tak nezvednete. Normálně sice nejsem škodolibý, ale když už jsem se tímto „hlubokým kulturním zážitkem“ musel prokousat a ztratit část svého života já, rád bych, abyste v těchto vedrech trpěli podobně i vy! Anglický klasik by to vystihnul slovy „life is bitch, so am I“ a pokud jste tomu doposud nevěřili, tak jste udělali chybu. Teď poznáte jakou – a ne že vás napadne následující řádky nečíst!!

Scénárista na hrad! Jakýkoliv…
Ještě než se pustím do rozboru kvalit zpracování a hloubky vtažení do hry, rád bych vám popsal do detailu nervy drásající příběh plný zrady, nenávisti a ničení, který je ovšem doplněn i řádnou porcí pravdy, lásky a budování. Jedním dechem dodávám, že z dema sice nelze ani zdaleka odhadnout všechna zákoutí příběhu a úvahy o jeho skutečném konci se mohou dosti reálně podobat diskusnímu kroužků filozofů-amatérů nad pořádným škopkem piva, nicméně už po první misi je jasné, že v takto hlubokém příběhu hrozí utonutí i mnohým zdatným borcům.

Všechno začíná vlastně hrozně idylicky – letíte si takhle ve svém Blackhawku mlhavým červánkovým ránem nad New Yorkem, když v tom pomalu zjišťujete, že i new-yorská idylka by se mohla obejít bez hořících humwee a tanků, dokonce ani sem-tam živáček by neuškodil. Jakožto bystrému mariňákovi (ve skutečnosti členovi Národní gardy, který je ve skutečnosti studentem medicíny… ach, ti američtí studenti, to není jak naši vysokoškolští flákači!) vám v tu ránu dojde, že se New York topí v pořádných sračkách a je jen na vás, abyste udělali zase jednou pořádek. Když chvíli poté vyprázdníte roj včelek ze svého minigunu do objevivších se emzáků (rozuměj, stvoření nepocházející z planety Země v Sluneční soustavě), je prakticky zaděláno na Oscara za scénář. Toto je však pouze úvod k jednomu z nejpropracovanějších příběhů herních dějin – emzáci, zraněný kapitán, vostře prsatá bruneta, neschopní vojáci, sousedovic malý Mirek, na všechny se dostane! Pokud jste dychtiví znát další dějové zvraty, musím vás, ehm, odkázat na stažení dema, protože si je nějak, ehm, nepama… protože není v silách ani starého praktika pojmout takto rozsáhlé a propracované veledílo!

Spirit of late nineties
Duch starých dob na vás začne dýchat svým nostalgickým dechem už od prvních vteřin po osudovém spuštění hry. Vrtulník, který deceleruje (neboli zpomaluje, vážený čtenáři) ze stovky na nulu prakticky na místě, strohé, avšak funkční křivky veškerých objektů, jednoduché textury o nízkém rozlišení, leč dostatečně kvalitní a přitom výkon hráčova železa prakticky nežeroucí, sofistikované způsoby jak obejít základní fyzikální pravidla, to jsou jen některé z mnoha deviz hry, schopné přenést hráče o několik let zpátky. Co by za to leckterá dáma v letech dala… Konečně přichází po letech nechutných grafických orgií, her s chabou imitací fyziky (lepší žádná než ta směšná rag-doll ala Havok!) kousek, u kterého vývojáři vedení Prozřetelností pochopili, že nadčasový příběh snoubený s jednoduchým zpracováním je tím pravým ořechovým. V jednoduchosti je síla, ne že ne! A nebudeme si nalhávat, že je to záležitostí nízkého rozpočtu, nejsme přece děti…

Možná ještě dále než na konec devadesátých let nás vývojáři nechají odletět na jejich kouzelném koberci, pokud se budeme bavit o hratelnosti. Oh, jak romantická byla doba herních automatů a 8 bitových počítačů. Doba, kdy nám stačil jeden, maximálně dva typy protivníků, do kterých bychom rubali celé hodiny jako o život. Oživena byla i super fičura, že v každé situaci po likvidaci všech přítomných emzáků se celá situace zopakuje, emzáci se jakoby mávnutím kouzelného proutku respawnují a pokud jsme nedosáhli herního orgasmu předtím, tentokrát nás jisto jistě nemine! Škoda jen, že si autoři dovolili i nějaké ty poklesky – přece jen, koho zajímá, že ve hře máme až sedm možných zbraní? Měli tam nechávat jen ty tři použitelné. Navíc v případě, když ze zabitých emzáků vypadává „biohmota“, která vylepšuje statistiky našich zbraní. Kdo se o něco takového vůbec prosil?!? Ach ta komerce, ta už je dnes všude…

O-pa-kovat! O-pa-kovat!
Vskutku mě velmi mrzelo, když mě hra (bez jakéhokoliv varování) po dvou až třech hodinách kvalitně stráveného času a několikerém spadnutí poslala nemilosrdně do hlavního menu, taktně naznačujíc, že zábava skončila a je na čase vrátit se do reálného světa. Ten prý může nabídnout rovněž stejně intenzivní pocity… Buď jak buď, prozatím není známo datum vydaní, dokonce i oficiální stránky hry mlčí. Spíše tedy oficiální stránka. Každopádně plná verze bude určitě stát za to, to mi věřte! Sám šéfredaktor na to prý vsadil půlroční výplatu…

Pozn. redakce: Autor článku se tímto pokusem loučí s dráhou recenzenta her, protože poznal, že tato snůška lží ho více než opravňuje k působení v nějakém PR týmu.

p.s.: Kdo článek nedočetl až do konce nebo nečetl vůbec, ten je lůzr, v noci se počůrává a holky s ním nebudou chtít spát!!