Perimeter: Emperor’s Testament

Brzda nebo výhoda?
Perimeter byl neoddiskutovatelně kvalitní hra postavená na neotřelých základech. Jak už to tak ale u originálních her chodí, čekal ji odpudivý konec ve spárech opatrné většiny. Jinými slovy, i když hra byla velice dobrá a téměř až smrtelně pařitelná, žádný velký komerční úspěch nezaznamenala. Proč si pro nás tedy autoři připravili datadisk, navíc po tak dlouhé době (původní Perimeter vyšel již v roce 2004), je až na několik spekulací velkou neznámou. Možná předvoj před regulérním pokračováním, možná pokus s cílem ukázat co nejširší veřejnosti, že si originalita s hratelností nijak neprotiřečí. Snad proto se hra bude prodávat za cenu více než přijatelnou, tedy budgetovou a poběží samostatně, bez nutnosti vlastnit původní Perimeter.
Engine hry je přizpůsoben hardwaru, který se dnes prodává už spíše z nostalgických důvodů a podle toho by i hra měla vypadat. Světe div se, nevypadá. Už na první pohled je jasné, že žádnou nirvánu neprožijete, ale i když zazoomujete na tu nejvyšší úroveň přiblížení, žádného znechucení se nedostaví. Naopak. Jak už to tak u datadisků bývá, grafika byla trochu vylepšena, aby to bylo koukatelné i dnes, kdy jsou hráči zhýčkaní všemi těmi Unreal enginy a ostatními next-gen pokoukáními. V čem má ale výrazně navrch je to, co už z jeho staršího kolegy udělalo duhu, která byla bohužel překryta záplavou šedi obyčejných RTSek. Deformovatelný terén je stále tady a stále bude hrát velkou roli, jen s menší výhodou. Dnešní počítače by snad s Emperors Testamentem neměly mít takové potíže jako jejich vousatí dědové. To sem si myslel až do doby, kdy jsem hru spustil …

Hratelnost
Nehledě na to, že moje 3GHz Pentium podpořené gigem ramky a GeForce 6600GT, na vydanou demoverzi prostě nestačí, našel jsem i několik dalších nedostatků, které dokázaly s hratelností pěkně zamávat. Škubanice v rozlišení 1024*768 při medium detailech (pokud hrajete s maximálním počtem protivníků) a nedotažená AI jsou vskutku vražednou kombinací, která v případě intenzivnějšího hraní může zapříčinit i destrukci některé z herních periferií. Ta hra má sice něco do sebe a vzato kolem a kolem je to kvalitní zábava postavená na jiných principech, než zničení všeho co se hýbe, ale akce, které někdy dokáže AI „naplánovat“, se svou důmyslností a smysluplností nemohou rovnat ani závodům v polykání kaktusů. Pošlete svou letku zaútočit na několik bezbranných tančíků a je nenapadne nic jiného, než si udělat vyhlídkový let mezi nepřátelské protiletadlové turrety, které by na ně jinak nikdy nedostřelily. Chápu, že každý tvor se rodí s nějakými pudy, ale ani po několikahodinovém dumání ve svěrací kazajce (někdy mě to opravdu přivádí k šílenství) jsem nezjistil, proč se stroje v Perimeteru vyrábějí zrovna s těmi sebevražednými.
Dobrá, zase na druhou stranu jsem se s tím naučil počítat a zkusil jsem řešit útoky spíše přes dalekonosná děla a rozšiřování základny kradením protivníkových generátorů. I zde na mě však čekala nepříjemná překážka. I když mám dost builderů na to, aby stavěli desetkrát rychleji než protivník ničí, téměř pokaždé tento stavěcí závod prohraji. Proč? Buildeři v sobě zřejmě mají integrovaný jakýsi samošetřící režim, takže vypustí akorát energii potřebnou pro dostavění oné struktury, ale už se zde nepočítá s tím, že by to ta budova taky mohla trochu schytat. Výsledek? Po vyčerpání poloviny zásob energie a několika podpůrných útocích na oponentovy věže se vám to možná podaří.
Nejsou to sice zrovna malé vady a jak jsem již naznačil, lidé se slabším srdcem a psychicky nevyrovnaní lidé by při hraní mohli dojít k vážné zdravotní újmě, i tak ale musím uznat kvality hry. Za to, že mě to ve výsledku vlastně ukrutně bavilo, mohly revoluční principy a například i onen teraforming a stavba jednotek založená na nanotechnologii. I když to oproti mateřské hře nejsou žádné novinky, pořád platí, že dělají hru moc originální a moc zábavnou na to, aby vám hraní zničily již jmenované chyby, které se mi v porovnání se tím množstvím zábavy najednou zdají naprosto nicotné.

Příběh alfou i omegou?
Jak je asi všem nadšencům známo, Perimeter měl solidní příběh. Škoda že se to samé už nedá říci o Emperoru, naštěstí je ale situace zachráněna jeho zajímavostí. Spirits a Harkbacks si prostě suše pokračují v práci, kterou minule začali, oproti Císařovi, který zase kuje nějaké pikle. Ten si totiž za pomoci automatických framů vybudoval nové impérium a jeho inženýři navíc pracují na mechanické duši. Po sestrojení této duše už stačí přidat jen mechanického mesiáše, stovky paralelních světů, novou neznámou civilizaci a válka může začít. Ačkoli to nezní nijak přehnaně propracovaně a nikomu nad tím hlava určitě neexplodovala, musím se přiznat, že mě to docela zaujalo. Jak je vidět, v KDV mají nápadů na rozdávání a to jejich hrám jedině prospěje.

Novinky
Vzhledem k tomu, že toto mají být dojmy z dema datadisku, asi bych se mohl alespoň na chvíli pozastavit u nějakého výčtu novinek. Po všem, co jsem již napsal, je tedy jasné, že odminula se trošinku zlepšila grafika a přibyla nová kampaň. Ta bude sestavena z celkem pětadvacítky map, ve kterých, alespoň podle zkušeností z dema, nejde jen o naprostou likvidaci oponenta. Tu musíte ubránit ještě ani nedostavěnou základnu před útoky okolní fauny, tuhle zase obrat protivníka o důležitou laboratoř. V demu byly k nalezení pouhé tři mise, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem se nudil. A to ještě není vše. Autoři zapracovali a v nabídce multiplayerových map budou tři nové krasavice (bohužel, v demu je jen jedna – Compass) a s vydáním hry se taktéž objeví soundtrack, kterému bych ale nepřikládal nijak na důležitosti. Jednalo se vesměs o elektronickou hudbu, která mi sice celkem sedí, ale to je velice subjektivní záležitost. Ozkoušel jsem si hned na několika lidech, že ne každému se to musí líbit.

Slovo závěrem
Podle toho, co mohu z obyčejného dema soudit, se tento datadisk moc nevytáhne. Drží se totiž trendu, který letí už pořádně dlouho, takže se od něho víc něž několik nových jednotek, map a singleplayerové kampaně nedá očekávat v podstatě nic. Rozhodně mě zklamala hardwarová náročnost a chyby v umělé inteligenci, ale hratelnost se ustálila na špičkové úrovni a to je vlastně i to hlavní, co od tohoto rozšíření očekávám. Těšme se tedy na tuto hru jako na poslední vzpomínku na Perimeter a jako na předvoj Perimeteru 2.