Homefront

Slýcháme opět zprávy o tom, jak se Call of Duty: Black Ops stalo nejprodávanější hrou minulého roku snad ve všech žebříčcích. Popularita a úspěch této značky nabraly nevídaných rozměrů, což znamená jediné – všichni se chtějí CoD podobat, a snad každý herní vydavatel by měl rád ve svém portfoliu takové své Call of Duty. Zkrátka takovou hru, kterou by mohli pravidelně každý rok vydat, vyždímat z ní tučné peníze, poslouchat o úspěchu a pak zase po pár měsících znovu. Některé firmy to řekli narovinu – konkrétně Electronic Arts – jiné nemluví o tom, že by dělali konkurenta Call of Duty, přesto tomu tak je. Teď máme samozřejmě na mysli dnešní titul Homefront od vydavatele THQ. Měli jsme možnost si hru náležitě osahat a vyzkoušet na vlastní kůži v kancelářích tuzemského vydavatele Comgadu a hned na úvod musíme říci, že se jedná o další klon Call of Duty. Ovšem dost ambiciózně vypadající, se slušnou hratelností, grafikou a především lákavým příběhem.

Naše dnešní první dojmy z hraní Homefrontu musíme začít právě tím, že vás náležitě uvedeme do dění a toho, co se sakra děje v Americe v podání této chystané akce. Pokud se někomu zdálo střílení Afghánců v Medal of Honor příliš ostré a kontroverzní, pak u příběhu Homefrontu asi rovnou padne na zadek. V hlavní roli tady kromě Američanů vystupují Korejci, konkrétně Korejská lidová armáda, která násilně vtrhla na americké území a začala okupovat tuto světovou velmoc. Příběh se odehrává v budoucnosti a přestože jde vlastně o naprosté sci-fi, určitě se najde celá řada odpůrců podobného scénáře ve hře. Tedy přesněji řečeno zlí jazykové už se dávno ozvali. Celý fiktivní konflikt totiž až nápadně připomíná možné vyústění řady problémů současného světa. Podíváme-li se na to z druhé strany, může podobně kontroverzní a útočící story dost hráčů k Homefronto přilákat. Dalším detailům o příběhu se zde raději nebudeme věnovat, neradi bychom vám prozradili nějaký spoiler či zajímavé překvapení. I když jsme zatím ještě celou hru nedohráli (to uděláme až při recenzování a hezky z pohodlí domova), vyzkoušeli jsme si z aktuální testovací verze prakticky všechny stěžejní mise, a to včetně té úplně poslední – k tomu jen dodáme, že je to opravdu nářez.

O tom, že nebude mít tahle hra vůbec daleko od Call of Duty nás přesvědčilo hned prvních pár minut hraní. Jestli je to dobře, nebo špatně, si může každý posoudit sám. Malinko mi jen unikají poněkud zdlouhavé a řekl bych i docela nezáživné úvody u všech těchto titulů, počínaje Homefront, přes Call of Duty až po Medal of Honor. Ani tento titul se nedokázal vyhnout trošku nemastnému neslanému rozjezdu, chtělo by to menší urychlení. Každopádně po chvíli začínají události nabírat na oprátkách. Dostáváme se do nějakého zajateckého kempu, z něhož nás převážejí kamsi v autobuse. Kolem sebe sledujete velkou zkázu a trpící Američany pod dočasnou nadvládou Korejců… Hodně drsné to začíná být ve chvíli, kdy před vašima očima umírají lidé, těsně vedle vás se začíná ozývat křik malého dítěte, jehož začíná matka hned utišovat. Homefront si nebere s ničím servítky a příběh tady bude podle všeho hodně velkým lákadlem.

Naštěstí by si všichni měli dění tady užít opravdu naplno, protože hra bude lokalizovaná do češtiny. Tedy jen v případě počítačové verze. My jsme měli možnost hrát počeštěnou verzi, zatím úplně první, která se zatím stále testuje. Překlad byl na slušné úrovni, ale zhodnotíme ho pro vás až v recenzi, ještě se totiž stále dolaďuje. Bohužel konzolové verze vyjdou i v Česku v originálním anglickém znění, jak bývá obvyklé. Jak vypadá aktuální (ovšem nikoli finální) verze českých titulů si můžete prohlédnout na prvních šesti obrázcích v tomto článku.

Ve své podstatě je Homefront tedy takovou relativně běžnou střílečkou z pohledu první osoby. A když ho přirovnáváme ke Call of Duty, je vám asi jasné, že se jedná o klasickou „koridorovku”. Prakticky všechny vyzkoušené mise se nám zdály na jedno brdo. Co se týká úkolů nám mohli tvůrci nabídnout trošku rozmanitější složení. V misích povětšinou postupujete ještě s dalšími dvěma parťáky a cílem je prostě jít pořád dál. Trošku se mi zdálo, že si hra asi opravdu myslí, že ji hraje nějaký tupec. Jak jinak si vysvětlit, že 90% odehraného času máte prostě jen zadáno jako úkol následovat svého počítačem ovládaného parťáka? Nějaká zadání misí vypadaly originálněji, třeba když jsme museli pobíhat potichu a nepozorovaně. Ve skutečnosti však bylo skoro jedno jak jdeme a opět jsme nemohli projevit ani špetku vlastních nápadů a šli jsme stále jen za svým NPC kolegou a poslouchali příkazy tipu: pojď, teď stůj, teď zastřel toho, pokračuj, čekej, pojď a takhle asi deset minut v kuse. Obávám se, že na tuto část nakonec singleplayerová kampaň malinko doplatí. Do finální verze na tom totiž tvůrci asi jen těžko něco změní.

Velkou výjimkou se v tomto směru stala jedna mise, v níž létáte s vrtulníkem. V té naopak máte vcelku volnost, působí to skvěle a především – vrtulník sami ovládáte: jak co se týká letu, tak střílení, přičemž ovládání je nesmírně pohodlné a příjemné. Za tuto misi opravdu říkáme bravo! S linearitou a koridorovým zpracováním se pojí i naprostá naskriptovanost Homefrontu, ale nedá se říci, že by nás to nějak významně bilo do očí. Osobně musím říci, že se mi Call of Duty: Black Ops (alespoň tedy v singleplayeru) prostě moc nelíbilo a i Medal of Honor mne zaujal více. Homefront u mne zatím vítězí, a to hlavně díky tomu, že se tvůrci nesnažili udělat ze hry tak úžasnou a filmovou hru, až by to přehnali jako v Black Ops. Zkrátka když na mě nabíhají pořád desítky či spíše stovky nepřátel, na obrazovce vidím jen samé výbuchy a není ani vteřinu klid, nedokážu si hru užít. Něco podobného v této chystané novince nehrozí. Tedy možná v poslední misi, ale ta mne skutečně dostala svým „epickým” podáním. Pšššt, více už opravdu neprozradíme.

O designu levelů jsme již v dnešních dojmech mluvili. Ještě bych jen dodal, že naprostou většinu času zde trávíte v exteriérech. Prostředí jako takové nepůsobí až tak nevšedně a originálně jako třeba Afghánistán v Medalu, na druhou stranu ta zdevastovaná postapokalyptická Amerika má něco do sebe. U mnoha scén se mi vybavoval třeba i Half-Life 2, ale tak ona hra si vzala inspiraci i v mnohých dalších titulech. Po vizuální stránce vypadá Homefront skvěle a řekli bychom, že splňuje takový standard dnešních FPS.

Pár slov musíme říci i na téma soubojů a umělé inteligence. Postupně získáváte různé zbraně, ty si navíc můžete i vylepšovat (o tom detailněji až v recenzi) a dokonce lze sbírat i guny od padlých protivníků. Tedy je to spíše nutnost, protože nábojů není příliš a už vůbec né nekonečno jako v Medal of Honor. Systém ozdravování funguje tradičně automaticky během času „v klidu”. Umělá inteligence nebyla špatná, přestože jsou jasně znát předem dané pohyby a taktika nepřátel, potěšilo nás jejich fikané krytí za překážky. A nejednou nás pozlobili a museli jsme znovu nahrávat poslední automaticky uloženou pozici. Především snad až moc často a přesně házeli granáty, ale věřím, že podobné mušky budou ještě do finální verze vyladěné. Jedna věc mě hodně mrzí a chyběla mi – alespoň nějaký jednoduchý systém krytí. Zatímco nepřátelé se šikovně schovávali a vykukovali zpoza překážek, vy nic nepodobného nemáte. Takže to musíte řešit „ručně” a prostě se schovat přikrčením a postavením zase vykukovat. Nabídka zbraní obsahuje vcelku tradiční kousky, tedy přesně to co byste čekali. Zbraně různých kalibrů i funkcí pro každou situaci.

Po relativně podrobném zahrání a prozkoumání Homefrontu musíme říci, že ve hře stále vidíme dobrý potenciál. Nebude to mít sice jednoduché, konkurence v podobě silných značek je velkou bariérou, ale věříme, že si své fanoušky najde. Určitě hra není bez chyb, některé z nich se snad ještě podaří do finální verze doladit, jiné ale asi zůstanou. Finální ortel nad Homefrontem vyneseme až v březnu, kdy se hra začne prodávat ve verzích pro PC, PS3 a Xbox360. A pořád si stojíme za tím, že jde o jednu z nejočekávanějších akčních her roku 2011. Mimochodem hodně zvědavi jsme i na stěžejní část v podobě multiplayeru, který jsme zatím nemohli vyzkoušet, a tak mu budeme věnovat velkou část naší recenze.