Halo 5: Guardians

Při výběru mezi konzolemi bývá obvykle nejdůležitějším rozhodovacím bodem nabídka exkluzivních titulů. Všechny tři společnosti se v tomto ohledu samozřejmě vyznačují určitými dominantními díly, v něž mají neomezenou víru. Pro Nintendo jde o značky jako Mario a Pokemon, Sony se spoléhá třeba na série God of War a inFamous a Microsoft by nikdy nedal v žádném případě dopustit na Forzu či na FPS sérii Halo, s níž se pravidelně vídáme už od roku 2001, kdy vyšel její první díl, jenž byl zároveň launch titulem originálního Xboxu. Právě kvůli poslednímu z výše jmenovaných výtvorů tu jsme dnes. Na cestě už je totiž jeho nové pokračování Halo 5: Guardians, které by se mělo dostat na Xbox One ke konci tohoto roku. Tvůrci ze studia 343 Industries se každopádně rozhodli, že nijak nebude vadit, když si hru fanoušci vyzkouší již nyní. Alespoň tedy její multiplayerovou část, jež byla zdostupněna prostřednictvím uzavřené bety od prosince do ledna a my ji samozřejmě neváhali zkusit, abychom vám z ní mohli nabídnout první dojmy. Jak si zatím multiplayer nového Halo stojí?

Nebylo žádným překvapením, že nám ze hry více hráčů byla v betě nabídnuta pouhá ochutnávka, která si za svůj cíl vzala arény. Ty jsou tvořeny mapami o malé až střední velikosti, v nichž se do sebe navzájem pouští dva týmy, každý o čtyřech hráčích. Ze všeho nejdůležitější je tak samozřejmě vzájemná spolupráce, což koneckonců pro multiplayerové složky této série platí už od jejích úplných počátků. Ač se to tak nemusí zdát, určité kouzlo v tom, že u této série neexistuje prakticky žádná šance na přežití přestřelky, v níž se o samotě pustíte do dvou protivníků, rozhodně je. Přesně to je ale důvodem, proč se v Halo neobejdete bez headsetu a domluvy s ostatními, v čemž Guardians nejsou výjimkou. Svými sociálními funkcemi se nicméně celý proces spolupráce tvůrci pokusili co nejvíce zjednodušit, k čemuž jim značně dopomohla i samotná konzole, přestože její základní headset není z nejideálnějších, a pokud byste se chtěli do hry pustit naplno, vyplatí se zainvestovat do pořádného.

Beta obsahovala dohromady sedm různých map, z nichž však byly všechny omezeny tak, aby odpovídaly nepříliš velkému počtu hráčů. Mým osobním favoritem se téměř ihned stala mapa Truth, která je ve skutečnosti pouze přepracovanou verzí jedné z map z Halo 2. Veškeré nově uvedené kousky jsou nicméně také v něčem unikátní a okouzlující, což na nich máme pravděpodobně úplně nejraději. Neexistuje šance, že byste v betě nalezli dvě mapy, jež by svým tématem, barvami i vším ostatním nevyznívaly dočista odlišně. Trochu nás ale přece jenom mrzelo, že jsme si jich kvůli omezené velikosti nemohli vychutnat v té míře, v jaké bychom si přáli. Faktem ale je, že byla vidět práce tvůrců a potenciál k tomu, aby nás každá z map měla ve výsledné hře šanci vtáhnout na pěkně dlouho, i když se asi většina z nich nemá šanci vyrovnat svým starším bratříčkům z původních tří her.

Po stránce herních módů nám tato beta dala možnost nakouknout do trojice, jež možná není kromě jedné výjimky nijak výrazně originální, což nám však vůbec nevadí, neboť nám alespoň mohlo být od počátku jasné, že bude fungovat. Prvním z nich je mód „Team Slayer”. Čtveřice hráčů, které se dohromady podaří první dostat na pažbu padesát zářezů, může počítat se sladkou odměnou v podobě vítězství. „Strongholds” patří také ke klasickým módům, jež se nacházejí ve většině FPS. Obsazování územních bodů rozházených po mapě sice nepatřilo k vašim úkolům v žádném z předchozích dílů série, ničím novým se však tento mód nevyznačuje. To každopádně neplatí pro „Breakout”, který je skutečným klenotem. Na začátku každé hry jste vystřeleni na jednu z extrémně zajímavých futuristických map a počítat musíte s tím, že jakmile jednou zemřete, do startu dalšího kola neoživnete. První tým, který vyhraje pět kol, získává vítězství v celém zápase. Pokud vám v hlavě vyvstává vzpomínka na Counter-Strike, zatlačovat ji nemusíte. Přesně tomu totiž „Breakout” odpovídá a jde o překvapivě dobře zvládnutý mód, u nějž bychom v budoucnu ocenili především větší množství map.

Po stránce hratelnosti titul vcelku věrně navazuje na předchozí díly série. Vývojáři se rozhodli provést pouze minimální změny, přestože některé z nich mají impakt na hratelnost skutečně veliký. Na mysli máme v první řadě větší rychlost, s níž se při hraní musíte potýkat. Ta se odvíjí hlavně od zcela nových schopností, jimiž hrdinové oplývají. Patří k nim sprint, náběhy na protivníky, údery z nebes a nebo třeba chytrá muška. K té se dostanete, pokud vám v rukou právě leží odstřelovací puška. Jakmile nadskočíte a zamíříte, zůstanete viset pár chvilek ve vzduchu. Během toho, co se ve vzduchu budete vznášet, se z vás možná stane snazší cíl, milionkrát lehčí pro vás každopádně bude zaměřit a vypálit smrtelnou kulku, k čemuž vám navíc nahrává moment překvapení. S každou z nových schopností se je nicméně třeba naučit zacházet a hlavně je musíte očekávat i od protivníků.

To bohužel do jisté míry dělá neplechu se zajetými taktikami. V předchozích dílech se dalo považovat za jasnou smrt, když se protivníkovi pod vaše nohy podařilo přesně trefit granát. Kvůli nově přidaným úskokům do stran se právě z výbušnin stala zbytečnost, neboť je téměř nemožné s nimi někoho pořádně zasáhnout, protože má šanci po sebelepším hodu prostě jen uskočit do strany, takže je nutné začít s vhazováním granátů na bojiště mnohem více váhat a taktizovat. Překvapivě si však na zvýšenou rychlost bojování a větší pohyblivost postav lze zvyknout během chvíle, a pokud jste už v Halo nestrávili několik tisíc hodin, brzy se s touto nekalou novinkou smíříte a možná si jí začnete dokonce i užívat. Stejně tak tomu koneckonců bylo u posledního Call of Duty, kde ve výsledku působil rychlejší pohyb bezvadně a už bychom se jej vzdávat nechtěli.

Titul byl přirozeně plně uzpůsoben výkonu konzole a vypadá na ní absolutně překrásně. Po grafické stránce se může právoplatně zařadit do nové generace her a je to na něm znát, ať už jste předchozí díly hráli nebo ne. Je ale fakt, že se kvůli co nejhladšímu běhu tvůrci možná museli trochu držet a doufáme, že se jim se stejnými snímky za sekundu do vydání hry podaří vymáčknout ještě o něco málo více, což by ale nemusel být problém, neboť jde stále ještě o nedokončenou verzi hry, která bude vyžadovat spousty doplňků, než bude moci být oficiálně vypuštěna do světa. Co se ovládání a dalších technických drobností týče, nové Halo se rozhodně neztratí a všichni fanoušci pocítí, že do něj patří, jakmile se v něm objeví.

Hned na první pohled působí multiplayer Halo 5: Guardians nově a přesto nesmírně blízce. Celkovým zpracováním jde o další pokračování série, kterou tolik milujeme, se vším všudy. Uvedené hratelnostní novinky sice nijak velké nejsou, jejich dopad na hraní je každopádně rozhodně znát. Zalíbily se nám prakticky všechny mapy, jež jsme si v betě dostali příležitost vyzkoušet, a nový herní mód „Breakout” si okamžitě získal naše srdce, přestože do série tak úplně nesedí. Arény působí skutečně dobře, a i když jde o pouhou jednu z více částí, jež bude multiplayer v budoucnu obsahovat, řekli bychom, že nás tvůrci nezklamou. Otázkou je, zda to samé bude platit i pro singleplayer, i když nám samozřejmě přijde, že i druhému z režimů tvůrci budou muset věnovat plnou pozornost, neboť jde o první velké pokračování Halo na Xboxu One, což by si nikdo neměl chtít v žádném případě pokazit a Microsoft i 343 Industries si to zajisté uvědomují.